Rakouský kardinál Christoph Schönborn pronesl varování v neděli při příležitosti křesťanského svátku Jména Panny Marie, který je připomínkou a vděkem za vítězství nad Turky v bitvě o Vídeň před 333 lety. Podle informací z vídeňské arcidiecéze kardinál řekl: „Dojde k islámskému dobytí Evropy? Mnoho muslimů po tom touží a tvrdí, že s Evropou je konec.“ Kardinál Schönborn požádal Boha o smilování nad Evropou a jejími obyvateli, kteří podle něj jsou „v nebezpečí zániku křesťanského dědictví“. Souhlasíte s ním? Je „saracén“ opět hrozbou?
Hrozbou jsou samozřejmě islámští radikálové a fanatici, kteří si takový osud Evropy přejí, a teroristé, kteří se z nich rekrutují. Nejsem z těch, kteří tvrdí, že tito lidé mezi muslimy převažují, ale ani netvrdím, že se bezpečnostní rizika s narůstajícím počtem nelegálních imigrantů nezvyšují.
Na druhé straně je třeba zdůraznit, že posilování islámského vlivu je možné jen tehdy, pokud mu dáme prostor, a zmíněný „zánik křesťanského dědictví“ je možný jen tehdy, pokud jej necháme zaniknout my sami. Ten katastrofický scénář zkrátka nenastane, pokud jej my sami nedopustíme. A tím „my“ myslím každého jednoho příslušníka naší společnosti. Pokud hovoříme o úpadku našeho hodnotového systému, naší kultury a tradic a o obavě z převládnutí muslimského vlivu, pak se musíme zamyslet především nad tím, zda my sami třeba předáváme našim dětem to, co chceme, aby zůstalo zachováno. Zda nejsme my sami laxní k určitému nihilistickému trendu, který v západní společnosti v posledních letech sílí. Zda my sami jsme se nenechali až příliš ovládnout a svázat politickou korektností a multikulti filozofií. Naše dědictví je jen a pouze v našich rukách a pokud se o něj obáváme, pak s tím něco dělejme.
Co říkáte výsledkům posledních zemských voleb v Německu a tomu, jak se k nim staví Angela Merkelová?
Tyto výsledky jsou bezpochyby ovlivněny ztrátou důvěry značné části voličů v dosavadní politické elity a v jejich řešení, či spíše neřešení nejen současné imigrační krize, ale vůbec celkové bezpečnostní situace v Evropě. Propustnost evropské hranice, dennodenní zprávy o tom, kolik tisíc uprchlíků ji opět ilegálně překročilo, již celá řada summitů lídrů EU, jejichž závěrem byla snůška frází nebo kroků bez efektu typu kvót, a v neposlední řadě realita německých měst, kde se ukazuje, že země tak velké množství lidí není schopna bezpečně vstřebat. To vše jsou faktory, které na tyto volby měly vliv. Vyjádření Angely Merkelové pak ale nevnímám jako nějaké zásadní přiznání chyb, neřekla, že by chtěla na svém kurzu cokoliv měnit. Domnívám se, že to povede k dalšímu oslabování její pozice.
Někteří evropští politici začínají brát částečně zpátečku a tu více tu méně začínají vystupovat proti migraci. Také hovoří o tom, že je třeba otevřeněji komunikovat s občany a brát na ně více zřetel. Viz například poslední neformální summit EU v Bratislavě. Co je k tomu vede? To zázračně prozřeli, nebo se bojí lidí?
Nevím, zda lze těmto slovům věřit. Jsou to zatím stále jen řeči a mnohdy se jedná právě o ony prázdné fráze, o kterých jsem mluvila v předchozí odpovědi a kterých už bylo víc než dost. Politici se samozřejmě bojí ztráty popularity, která se projevuje třeba právě v německých volbách.
Co se ovšem ve skutečnosti stane a jaké činy nastanou, to stále není zřejmé a nenapověděl v tom ani bratislavský summit. Na něm zaznělo cosi o nalezení mapy k obnově důvěry občanů v EU, zopakovaly se cíle, kterými jsou hlavně zastavení ilegální imigrace a posílení vnějších hranic, ale žádný zásadní zlom, o kterém hovořili mimo jiné premiéři ČR a SR Sobotka a Fico, žádný plán konkrétních a hlavně účinných nástrojů a kroků směřujících k těmto cílům nikde stále nevidím.
Může se vůbec současná částečně zdiskreditovaná „elita“ typu Junckera, Schulze, Merkelové, Hollanda... zachránit? Nenahradí je spíš „populisté“ typu Le Penové, Hofera...? Nebo někdo jiný?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík