Dá se něčím vysvětlit útok ve francouzském Nice, kde nejméně 84 lidí zemřelo poté, co řidič náklaďáku vjel do davu? Byla snad zanedbaná nějaká bezpečnostní rizika v den, kdy stovky lidí slavily státní svátek Den Bastily?

Nevím, nebyl jsem tam a neznám ani místo, na kterém se to stalo. Když se ale sejdou desetitisíce lidí na náměstí k tomu, aby sledovaly ohňostroj při příležitosti státního svátku dobytí Bastily, tak pak jak to chcete ochránit? Že je obženete plotem, dáte tam vstupní rámy, budete kontrolovat, kdo jde dovnitř a kdo ven? Sice v tom místě mohla být cedule zákaz vjezdu, ale takový náklaďák to snadno prorazí a v tom, aby vjel do lidí, pak nikomu nezabráníte. Je to klasický měkký cíl, který je ze své povahy nechránitelný. Pokud vám někdo řekne, že letiště, nádraží, nákupní středisko vám někdo ochrání stoprocentně, tak pak neříká pravdu, To prostě nejde! Buďto ten objekt bude sloužit svému cíli – to znamená, že na něm budou létat letadla, budou tam jezdit vlaky, lidé budou nakupovat –, tak pak nemůže být stoprocentně bezpečný. A když bude, tak pak nebude splňovat svůj cíl. To je ale prostě realita. Podívejte se, co se stalo na telavivském letišti Ben Guriona, na letišti, o kterém jsme si mysleli, že je nejbezpečnější na světě – a ten izraelský novinář David Suleiman se tam pohyboval tři dny, nakonec začal do letadel dávat makety bomb, až na něj teprve přišli. Víte, co takový člověk může napáchat za odpoledne, natož za tři dny?

Takže si musíme říci, že žijeme ve světě, kde lidé z Islámského státu a z al-Káidy se rozhodli, že budou bojovat proti nám, budou nás zabíjet, budou krutí a vybírají si přesně tyto cíle – to není IRA, která primárně útočila,i když ne vždy, po britských policistech, útočila proti britskému politickému establishmentu a útočila proti britským vojákům. Ale tito lidí útočí primárně proti obyčejným obyvatelům. A ti se pohybují v ulicích, v nákupních střediscích i jinde.

Útočníkem byl podle policejního zdroje agentury AFP jednatřicetiletý Francouz tuniského původu, který patrně jednal bez komplice. Policie jej sice zastřelila, ale měla jej v hledáčku již dříve, ne však v souvislosti s terorismem, ovšem v minulosti ho prý vyšetřovala kvůli násilné činnosti a držení zbraní. Copak se takový člověk nedal uhlídat?

Já tento konkrétní případ neznám, ale obecně k tomu můžeme říci, že počet lidí, kteří nám potenciálně mohou ublížit, nebo si to o nich jen myslíme, je podstatně větší, nežli je počet bezpečnostního aparátu, který nás má chránit.To je realita. Nehledě na to, že ten bezpečnostní aparát má za úkol hlídat nejen terorismus, má i za úkol hlídat organizovaný zločin, drogy, obecnou kriminalitu, tajné služby cizích mocí a pod. Takže hlídá nejenom jeden negativní jev ve společnosti.

Za druhé v demokratické zemi nemůžete někoho zavřít jenom proto – a já si myslím, že je to dobře – že si vy myslíte, že je to špatný člověk. Vy potřebujete důkaz! Pokud nebudete mít důkaz, tak pak vám ho každý soudce pustí. Máte omezený personál a máte podezřelou osobu, kterou sledujete tři měsíce, můžete ji sledovat i denně 24 hodin – ale kromě sledování také takovou osobu musíte odposlouchávat, vyhodnocovat její rozhovory, sledujete sociální sítě a podobě, ale to vše chce čas a lidi. Mezitím vám začnou vyskakovat jiní lidé, kteří jsou potenciálně nebezpeční, a vám nic jiného nezbude, než kalkulovat a rozhodnout, že se tento člověk už sledovat nebude. Může se vám ale stát, že tuto kalkulaci rozhodnete chybně. Já bych ale bez znalosti tohoto případu tajné služby nebo policii nevinil. Ani Kim Čong-un v Severní Koreji vám nezajistí, že všechny nepřátelské živly jeho úžasného režimu budou pod kontrolou. Já jsem dalek toho vyčítat takto od stolu bezpečnostní komunitě nějaké selhání, přestože se to tak může nabízet.

A kdo tedy tady nejspíše selhal a selhává?

Jestli něco selhává, tak to je francouzská reakce! Francouzský prezident François Hollande počínaje Charlie Hebdo říká pořád to samé – budeme více bojovat v Sýrii, budeme více bojovat proti Islámskému státu, více bojovat v Africe, ale namísto toho by si měl položit otázku, do jaké míry jsou tyto proklamace úspěšné v praxi a do jaké míry to zvýšilo či zhoršilo bezpečnost Francie. Po mém soudu to je minimálně poloviční krok, pokud nejde špatným směrem... Já jsem pro to, aby byl Islámský stát zničen, ovšem primárně by ho měly zničit země Blízkého východu s možnou pomocí Západu. To ale povede k tomu, že to bude radikalizovat další lidi, kteří si budou říkat, že Západ je v kontinuální válce s islámem. Je ale potřeba, aby byl ISIS poražen. 

Problémem tedy je, že pokud se v tom bude angažovat Západ, tak pak hlavní nositel porážky ISIS musí být Turecko, Saúdská Arábie, Jordánsko a další země Blízkého východu. Jak ale vidíme, tak se jim také do toho nijak moc nechce, protože geopolitika Blízkého východu je trochu jiná; největší nepřítel Turecka není ISIS, ale celkově je to pro ně problém Kurdů. Největší nepřítel Saúdské Arábie není ISIS, možná ani ne Bašár Asad, ale Írán. Tyto věci ale bychom tady mohli probírat dlouho, přitom ony věci determinují tu skutečnou politiku, kterou tyto země dělají na rozdíl od toho, co proklamují, že udělají.

Myslíte si, že v tomto směru naše evropská společnost udělala něco špatně, že kupříkladu dost dobře nespolupracuje s muslimskou komunitou, která je zvláště ve Francii hodně rozšířena a žije tam již třetí generace muslimů?

Francie byla dlouho ušetřena teroristických útoků od islamistů z jednoho prostého důvodu. Nezúčastnila se tažení George Bushe mladšího do Iráku a dokonce to vehementně kritizovala. První útoky přišly poté, co se Francie začala vojensky angažovat v Africe a začala se angažovat proti ISIS. Já jsem již dávno říkal – a teď to přiznal i Barack Obama – že největší chybou bylo rozbití Libye. Skutečnými viníky krize v Libyi jsou ale vedle USA i prezident Sarkozy a zcela jistě nyní odstoupivší britský premiér David Cameron. Oni naprosto nesmyslně rozmlátili Libyi a udělali zde stát, který má už tři vlády, přičemž ani jedna není schopna garantovat, že z Libye nebude nepřátelský stát a že se v něm nebudou organizovat islamisté a že k nám z toho důvodu nebudou proudit další běženci.

Jde o to, že ten chaos se táhne do pásu dalších afrických zemí. Nesmyslná francouzská politika ve vztahu k Bašáru Asadovi – už Turci tady pochopili, že jde o něco jiného. Oni přitom byli do roku 2011 s Asadem přáteli, ale teď otáčí, protože chápou, že je tady situace složitější a že dosavadní politikou k ničemu nepřispějí. Fatálním problémem je také Irák, kde americká invaze přispěla k rozbití země, a k minimálně půl milionu mrtvých lidí. Tamním problémem ale přitom posílil Írán, což zase vedlo k nelibosti ostatních sunnitských států Blízkého východu.

Hlavním problémem Blízkého východu je, kdo bude dominovat islámským a arabským zemím, zda to bude Saúdská Arábie, nebo Irák. To je prostě hlavní problém, který dominuje Blízkému východu.

Co by se mělo úplně nejdříve udělat, aby se zabránilo teroristickým útokům?

Je to obtížný úkol, který má dvě dimenze – zahraniční politika, to znamená maximální úsilí ke stabilizaci Libye, maximální úsilí ke stabilizaci Sýrie, maximální úsilí ke stabilizaci Iráku, maximální úsilí ke stabilizaci Jemenu, Alžíru, Tunisu a dalších zemí. Je také potřeba pracovat s těmi muslimskými komunitami – ve Francii je jich sedm milionů, Británie, Německo, Belgie a podobně – pracovat s tím, proč potomci těch, kterým země daly nový a lepší život, naději na nový a lepší život, proč někteří ti potomci tuto zemi pak nenávidí, proč francouzští Alžířané se necítí být ani Alžířany, ale ani Francouzi, proč jsou sociálně deprivováni, proč nemají práci a podobně. To jsou obrovské problémy. To, že jsme si je nahromadili a udělali jsme z nich velká gheta těchto lidí, tak s tím už asi nic neuděláme. Ale v rámci migrační krize bychom to neměli multiplikovat. Neměli bychom slepě kritizovat. Je to strašně těžký úkol a není to jen na jedno volební období jednoho politika. Ukažte mi dneska někoho, kdo se bude skutečně věnovat tomuto dlouhodobému problému, bez jehož vyřešení ale nebudeme bezpečnější. Jestliže porazíme vojensky Islámský stát na území Sýrie a Iráku, tak pak se přesune jinam. Třeba do Libye, nebo do Jemenu.

Už jste to sice nakousl, ale přece jenom se chci znovu otázat na francouzského prezidenta Françoise Hollanda. Měl by podle vás znovu vystoupit s nějakým zásadním projevem, neboť jde o to, že podle mnohých stále říká to samé dokola. Je tady zapotřebí nějaká silnější ruka, nějaký silnější zásah?

Reakce typu, že my vás tady již opravdu ochráníme, tak ty nikam nevedou. Podle mne je teď třeba ke všemu přistupovat s chladnou hlavou. Ale máte pravdu – Hollande říká pořád to samé, a je třeba si položit otázku, zda se za tu dobu od útoku na Charlie Hebdo bezpečnostní situace ve Francii vůbec nějak zlepšila. Já se domnívám, že ne a ty útoky jsou jen toho důkazem. Ale to nevyřeší jen Francie. Musíme mít řešení na podstatně širší úrovni a je třeba tady hlavně vážně debatovat i s Ruskem. Islámský terorismus, ISIS je totiž společný nepřítel jak pro Rusko, tak pro Západ. Musíme se přestat pořád strašit, že ruské pozemní vojsko vpadne do Pobaltí, přes Kaliningrad do Polska, vždyť to jsou nesmysly! Měli bychom se soustředit na to, co nás skutečně ohrožuje. Že jsou Rusové asertivní, že jsou Rusové komplikovaní, že jsou složití, že mají svoje zájmy, tak to je prostě fakt. Ale v tuto chvíli to opravdu nevypadá, že nás chtějí vojensky napadnout. Co by tím získali? Vždyť na to nemají potenciál.