Co je obecně na Ústavě ČR závadného?

Ona je špatně sestavená už koncepčně. Její koncepce postrádá provázání se základními lidskými právy, zejména s tím, co z nich vyplývá jako povinnosti pro ústavodárce – důsledná dělba moci.

V letech 2009 až 2013 jste byl jedním ze dvou právních poradců prezidenta republiky. Ve čtvrtek proběhla inaugurace již čtvrtého prezidenta ČR. Připomenu starou otázku – má hlava státu potenciál ke změně poměrů, nebo je pouhým „kladečem věnců“? A pokud má potenciál, může iniciovat změny Ústavy?

Moje agenda spočívala v doporučeních prezidentovi, zda má zákony podepsat, anebo je vrátit. Snad ve třetině případů jsem navrhoval suspenzivní veto. S tím se ztotožnil sotva v pětině případů, ve stejné záležitosti mu zároveň „radili“ magistr práv, ekonomové, novináři. Což se nakonec projevilo chybou v „Klausově amnestii“, o jejíž existenci jsem se dozvěděl až po jejím vyhlášení… Za pět let prezident uspěl s vetem v méně než deseti případech. To je druhá část odpovědi na otázku reálné „moci“ prezidenta. První tkví v tom, zda  prezident využije právo dle čl. 64, odst. 2 Ústavy, účastnit se jednání vlády, třeba aby podala  návrh na změnu zákona. Když mu vláda vyhoví, může v Parlamentu podporovat jeho přijetí. Bude-li vytrvalý, může úspěšně iniciovat i změny v Ústavě.  

Aby tím třeba rozšířil svoje pravomoci, když už je volen přímo?

Když o tom s pomocí svých právníků přesvědčí ústavodárce… Jiný případ nastane, když se ujme prosazování změn Ústavy, které v ní odstraní, namátkou – nedotažení dělby moci, či sladění s Listinou. Novelizacemi Ústavy do poloviny 1992 bylo dosaženo kvalitnější reglementace, než jakou nabízí Ústava ČR. Přijatá narychlo, a nemůžu se zbavit podezření, že i se záměrnými nedostatky.

Můžete naznačené nedostatky Ústavy konkretizovat? 

„Listopad“ byl prosazován přísliby úplného zavedení lidských práv. Od „Deklarace“ z roku 1789, díla třetího prezidenta USA Jeffersona a generála La Fayetta, lze v jejich „katalozích“ sledovat dvě linie. Jednak „individuální práva“, a jednak nároky na ústavodárce. Aby v ústavách mocenské orgány důsledně „zachovávaly tato nezadatelná práva“. Viz čl. čl. II. „Deklarace“, která v čl. XVI. zdůrazňuje, že „Společnost…ve které rozdělení moci není zavedeno, nemůže tvrdit, že má ústavu“.

Zatímco „individuální práva“ byla zavedena, a z nich promptně právo každého vlastnit majetek. Tím se v rámci „deetatizace a privatizace“ umožňovalo zámožným cizincům skoupit i naše „rodinné stříbro“. Avšak druhá linie materie lidských práv, zavazující ústavodárce, aby ústavní orgány dokonale sloužily suverenitě „českého lidu“ (pojem je analogií „německého lidu“ v Grundgesetz), není do ústavního práva doposud uspokojivě promítnuta.

Proto v čl. 22 Ústavy ČR nezakázali spojení funkcí poslance a člena vlády. Což je v rozporu s principem právního státu, s dělbou moci. Navzdory již devátému volebnímu období Sněmovny! Takže jedenáct poslanců, a součást stoosmičlenné „sněmovní“ většiny, je zároveň členy šestnáctičlenné vlády. Která je dle čl. 68, odst. 1 Ústavy poslanci průběžně de facto kontrolována. Zjistí-li, že jedná nekompetentně, je nečinná, rozchází se s Ústavou, apod., může jí Sněmovna dle čl. 72, odst. 1 Ústavy vyslovit nedůvěru. Ve stenozáznamech z takových schůzí je zaznamenáno, že 11 poslanců v dvojroli 11 ministrů jim, čili sobě, vyslovilo důvěru. Nezakotvením dělby mezi mocí zákonodárnou a výkonnou Ústava znemožňuje účinné využití ústavní kontroly.