V NATO se vede debata o posílení obrany proti „agresivnímu Rusku“. Mluví se o zintenzivnění cvičení, o umístění některých vojsk ve východních členských státech EU, již probíhá posílení protiraketové obrany (Rumunsko) a v první řadě se všeobecně naléhá na země Aliance, aby zvýšily výdaje na obranu. Je tato aktivita opodstatněná? Jsou vztahy s Ruskem stále tak problematické, že je třeba posilovat obranu na hranicích s ním?

Termín maximalizace zisků je sice ekonomickým termínem, ale vojáci se v něm zhlédli. Z tohoto pohledu chápu jejich postup. Efektivní je ale pouze v případě, že následné škody nepřevýší zisky. A to je ten problém, který vojáci nevnímají. Jsou pod tlakem zbrojní lobby, žádající stále větší prostředky na modernizaci a nákupy zbraní – paradoxně to hodně pomáhá ekonomikám výrobců zbraní, tedy hlavně USA. Dnes se ukazuje, že pokud protistrana není slabá a umí adekvátně reagovat, je taková politika pouze o rozpoutání nového kola zbrojení. Tato spirála ale nemá vítěze, jen poražené. Řešením je vrátit se k jednacím stolům a na platformě Rady bezpečnosti OSN a OBSE.

V rámci debaty nad tímto tématem padla myšlenka, že bychom měli usilovat jak o stálé vojenské základny NATO, případně USA na našem území, tak o umístění prvků americké protiraketové obrany u nás, což jsme dříve odmítli v případě radaru v Brdech. Získalo by to vaši podporu?

Samozřejmě ne. Naše členství v útočné alianci NATO nás pouze mylně uklidňuje a skýtá iluzorní naději na mír. O akceschopnosti a možnosti pomoci členským státům jsme přesvědčováni dnes a denně například u Turecka, člena NATO.

Jak se díváte na občasné návrhy na zrušení sankcí proti Rusku? Sdílíte všeobecné přesvědčení, že navzdory tomu, že Putin má obrovské hospodářské problémy, i nadále je schopen si držet podporu veřejnosti?

Již historicky se ukazuje na příkladu Kuby, že sankce nikam nevedou. A jsou pouze impotentním výkřikem neschopnosti zakrývající jiné zájmy. Pokud by měla být pravda, že snaha způsobit Rusku hospodářské problémy vedla k umělému snížení cen ropy výměnou za volné ruce sunnitům v Sýrii a Jordánsku, ukazuje to na licoměrnosti světového kapitálu a je to flagrantní porušení zásad volného obchodu WTO. Takové kroky ovšem nelze dělat dlouhodobě a dříve nebo později spolu s ekonomickým efektem nutnosti rozvoje domácího průmyslu, donuceného se odpoutat od importu, mohou ve svém důsledku vést k přesně opačnému stavu. Prostě obrovské státy jsou svým způsobem ekonomicky nepotopitelné lodě schopné plout určitý čas i bez čerstvých zásob v rozbouřených mořích a jediným efektem je vycvičená posádka schopná zvládat krizové stavy lépe než posádky v bezpečných přístavech.