Česká republika má letos vydat na obranu 66,7 miliardy korun, tedy asi 1,19 procenta HDP. Přitom její závazek, stejně jako dalších členských zemí NATO, jsou dvě procenta HDP. Podle pirátského poslance Mikuláše Ferjenčíka je to nesmysl a peníze by měly jít spíš na platy učitelů a na důchody než na nákup obrněnců. „Kde se vezme ono zbývající procento HDP, tj. asi 50 miliard ročně? Důchodcům? Zdravotníkům? Učitelům? Zvýší se daně? Nebo schodek státního rozpočtu? Sem s tím, mě to fakt zajímá,“ přidal se jeho stranický kolega Mikuláš Peksa. Je zpochybňování závazku k Alianci nebezpečným populismem a ukazují tím Piráti, že jsou nezralí a nepřipravení na vládnutí v zemi, jak to okomentovali jejich političtí konkurenti?

Toto zpochybňování závazků k NATO je nebezpečným populismem. Není to však jen zpochybňování mezinárodního závazku ČR, ale také zpochybňování obranyschopnosti naší země. Toto jednání Pirátů není důsledkem jejich nezralosti nebo nepřipravenosti převzít vládu. Piráti jsou progresivistickou levicí a tyto výroky jejich politiků jsou očekávatelným projevem ideologie, kterou zastávají. Tento druh okázalého pacifismu, podobně jako tezi, že zbraně jsou zlé, protože způsobují války, považuji za zcela nesmyslný. Kdo byli pro Piráty čeští letci RAF a vůbec všichni, kdo se zbraní v ruce nasazovali životy proti nacismu? Cílem tohoto „pacifismu“ není mír takový, jak si ho většina z nás představuje, ale oslabování západní společnosti tak, aby se jednou pod tlakem vnějších či vnitřních hrozeb zhroutila a mohla být nahrazena novou, Piráty a jinými progresivisty vysněnou společností. Zní to konspirativně? Možná ano, ale vidím to tak. Piráti jsou pro mnohé neokoukaní, řekl bych „cool“, zvláště pro mladší voliče. Ale nepodléhejme dojmu, že jsou nepoučení, že je to přejde a podobně. Piráti dobře vědí, co říkají a co chtějí. Berme je velmi vážně.

Kdo je naším nepřítelem, kvůli němuž je třeba výdaje na zbrojení tak razantně zvýšit? Není jím tedy světový terorismus, ale Rusko, jak tvrdí generál Petr Pavel?

Kdo je naším nepřítelem, se kterým bychom se vojensky utkali? To je zásadní otázka. Možná zatím ani neexistuje. Rusko se může nabízet, a zkušenost z roku 1968 je jasná, ale myslím, že tak jednoduché to není a nebude. Dnešní Rusko není Sovětský svaz z roku 1968, ale mnoho z jeho velmocenské politiky jej stále připomíná. Žijeme v době, kdy tímto nebezpečím nemusí být ani stát, ale nějaké nestátní uskupení, které ani nemusí mít právní formu. Nyní žádné přímé vojenské hrozbě nečelíme. Vykreslování Ruska jako přímé současné vojenské hrozby není zcela poctivý a objektivní popis skutečnosti, ale především potřeba ovládat určitou voličskou masu. Vytvoření nepřítele a vyvolávání strachu z něj bylo a je účinným nástrojem pro prosazování politických cílů. Bipolárního vidění světa jsme si užili desítky let především v době studené války. Chvíli se zdálo, že už bychom se bez něj mohli obejít, ale není to tak snadné a pokračuje to velmocenskými hrátkami pořád dál, jen jinými formami.

Abychom si ale rozuměli, rozhodně netvrdím, že nemáme Rusko brát vážně. Ale je jasné, že dnes ani v nadcházejících letech nám o svobodu usilovat nebude. Doba se velmi dynamicky vyvíjí, technologie dělají každým rokem mílové pokroky a nesmíme zapomínat ani na rizika biologické války. Nemá smysl dnes spekulovat, jakou povahu by mohl mít případný útok, se kterým se, pokud nastane, jednou budeme muset vyrovnat vojensky, a kdo či co bude jeho zdrojem. Jedno je však jisté: nemáme žádnou jistotu, že taková situace nenastane. A protože ji nemáme, potřebujeme armádu, a to silnou a připravenou.

Já osobně považuji i nadále přes výše řečené za hlavní hrozbu světový terorismus. Už také proto, že to není o státní doktríně a velkých armádách a jejich posouvání sem a tam, ale o skrytých, často velmi obtížně odhalitelných malých bojůvkách, které mohou udeřit kdekoliv a kdykoliv a jejich odhalování je z bezpečnostního hlediska velmi složitý a komplikovaný proces. Ostatně velmi názorně to potvrdily brutální události na Sri Lance ve velikonoční čas.