Dalibore, při pohledu do kalendáře na vašich webových stránkách, je vidět, že máte práce opravdu dost. Šetří, nebo nešetří lidé na kultuře, z vašeho pohledu? Teď, kdy má leckterá domácnost kvůli vysokým cenám potravin, ale i dalších věcí, dá se říci, dost hluboko do kapsy?

Víte co, tak asi taky, jak kdo má hluboko do kapsy, jak je to v každé době. Vždy někdo na něčem zbohatne, a někdo zchudne. A k té návštěvnosti… Vím, že dost umělců si stěžuje, ale já musím zaklepat, jak na čelo, tak na moji dutou hlavu, tak na dřevo… (smích). Lidi chodí na naše koncerty v tisících, jsem spokojený. Všude máme plno, i na Slovensku. Setkáváme se dost třeba i s tím, že dnes už dospělé děti kupují maminkám lístky k narozeninám a podobně. Nebo si kupují lístky i party mladých lidí, kteří se jdou na ten koncert vyblbnout. Jsou to třeba i kluci kolem 25 let, což mě i překvapilo. No a samozřejmě motorkáři, „hurikáni“, taky chodí v partičkách. Takže lidi prostě chodí. 

A máte tedy pocit, že se kultura, právě co se týká návštěvnosti, vrátila zase do té doby před covidem? Nebo se to nedá úplně srovnávat?

Myslím, že je to teď už asi stejné. Možná dokonce, že teď lidi chodí i víc. Myslím, že se prostě chtějí bavit, odreagovat. Protože dnes je pořád nějaké strašení ze všech stran, jestli bude válka, nebude válka… A já chci, aby si ti lidi ty koncerty užili, mám tam i příběhy ze života, to funguje…

Říkáte, že se lidé chtějí odreagovat. Pravdou je, že nálada ve společnosti není nic moc. Co říci na tu určitou nevraživost mezi lidmi, o politických názorech, i mezi přáteli, v rodinách?

Ano, vidím to, slyším o tom. Když se s lidmi o něčem bavíte, tak řada z nich mluví opatrně. Víte co, já jsem se rozhodl, že už nebudu kritizovat. Protože některé věci třeba sleduji, ale určitě o tom nemůžu vědět všechno. Já nenávidím, opravdu nenávidím a úplně mě to drásá, když pořád se do všeho cpou ti umělci. Dostávají dotace na kulturu a jsou nespokojení, že mají málo prostoru atd. Je nás tady jak máku. Tolik umělců není snad nikde na světě, co tady u nás v Česku. (smích)

„A že ti umělci jsou tak inteligentní, že my tady v podstatě nepotřebujeme vůbec ani politiky. Já si myslím, že by tady mohli vládnout někteří jenom sami.“ (pomrkává) „Ale že tomu každý tak strašně rozumí, tolik ví. Přitom, když se s někým potkám, já se zabývám historií, a zeptám se jich na něco z historie, tak většinou neví vůbec nic. Neví, kdo nám tady vládl, kdo tady panoval před 100, 200 lety a o čem to tehdy bylo. Proto mám rád Švejka, protože tam najdete o našem národě mudrlantů všechno. Hašek přesně odhadl tu naši povahu.“

Když jsme u umělců, připomeňme si, jak nedávno Jan Hřebejk, v souvislosti s oslavou narozenin Miloše Zemana v hlubockém hotelu Štekl, kde byli mimo jiné hosty Orbán, Fico i Babiš, napsal na sociální síť: „Propásli jsme možnost vybombardovat hotel Štekl, netvařme se proto překvapeně, až to vezmou (v Evropě) do ruky.“ Hřebejk to později smazal, ale i tak…. Co byste mu vzkázal?

Pokud to opravdu napsal, tak víte co, to už mám trošku pocit, že to souvisí s nějakým léčením, že by se mohli léčit…(smích). To jsou takoví blázni, kteří s prominutím, já to jinak říct neumím, by furt někoho bombardovali a podobně… Vždyť můžou jít bombardovat. Ať jdou, ne? Nevím, jestli pan Hřebejk, já ho osobně neznám, měl někdy v ruce třeba kulomet nebo samopal?

Já jsem musel dva roky být na vojně a vím, co to je, když vybouchl granát kousek od nás, protože to kluk špatně hodil. Zabilo to majora, který tam byl s námi, a ten kluk byl těžce zraněný. Takže vím, jaké to je. Měli by si to zkusit. Dnes se už na vojnu nechodí a celý problém je v tom, že někteří si hrajou na hrdiny, vidí všechno virtuálně, jako nějakou hru. Hrajou si na hrdiny z tepla domova. Pěkně si zatopí a mudrujou, hážou bonmoty… Můžou si dnes na internetu říct, co chtějí, tak proč ne?

Jak jste zmínil, často koncertujete na Slovensku. Co jste říkal na útok na slovenského prezidenta Fica?

Je to hrůza. Mám pocit, že to je teď snad moderní, teď to slyšíte až moc často, jak se střílí na představitele některých stran… Bohužel, dnes ta politika i ta otevřenost lidí, kteří si mohou napsat a říkat co chtějí, může někoho vyburcovat k takovému činu… Vždyť ten blázen, co střílel na té univerzitě v Praze, tak asi taky nevíme přesně, proč to udělal, co za tím všechno bylo, co se mu líbilo a nelíbilo…

Ale zpátky k tomu Slovensku. Jezdíme tam hodně, máme tam spoustu kamarádů, znám tam i některé ty politiky ze všech možných stran, stejně jako tady. Ale já pro politiky vlastně nic nedělám, nemluvím do toho, nezpívám jim na kampaních, prostě nechci to dělat. Chci dělat písničky a muziku pro všechny lidi. Od toho jsou nakonec volby, aby to lidi rozhodli. A nemají tady rozhodovat kecáním nějací umělci kteří, s prominutím, si myslím, že většina z nich o tom vůbec nic neví. Jenom je to takové to – někdo je mi sympatický a někdo se mi líbí, jak vypadá. Tak to tady dost funguje.  

Můžete být, prosím, konkrétnější….?

Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že když někoho poznáte osobně, můžete zjistit, že je to fajn člověk, ačkoliv jste si třeba předtím mysleli něco jiného. Takže mi opravdu vadí, že tady někdo hodnotí třeba nějakého prezidenta z Litvy, nebo premiérku z Itálie, a přitom je v životě neviděl, nepotkal. Nebo že Miloš Zeman se jim nelíbil, protože už byl takovej starej a špatnej na nohy… budeme se mu smát… Tak teď máme hezkého prezidenta, máme fešáka na Hradě… no tak v podstatě to nevadí, že v té minulé době nám trošičku jaksi házeli klacky pod nohy a já jsem v podstatě kvůli nim měl zakázáno zpívat v Západním Německu a podobně… Protože o tom rozhodovali právě takovíto lidé, že? Ale to nevadí, to je jedno… Já jsem křesťan, tak vím, že lidi si mají odpouštět navzájem, proč ne, to beru… Každý den udělat alespoň jeden dobrý skutek. Ale bylo by taky dobře, aby se ti lidi, když už něco tak měli… trošku se kát a omluvit se. A ne, že mudrcovat a ještě říkat, já nic a já jsem to myslel dobře, a teď to zase myslím dobře… jako „já už budu hodný, dědečku“. (smích)

Podívejme se ještě na to Slovensko. Máte tam stále tolik fanoušků jako před rokem 89?

Ano, fanoušci zůstali. My na Slovensku děláme hlavně takové ty velké haly, velké akce. Nedávno jsme byli v Popradu, kam přišly dva tisíce lidí… Já si opravdu nestěžuji, jsem spokojený. Na Slovensko jezdím moc rád. Vždyť do Zlatých slavíků jsem dostával víc hlasů ze Slovenska než z Čech a z Moravy.  

Vraťme se i k dotacím v kultuře, které jste zmínil. Jsou podle vás spravedlivě rozdělené?

Víte co, to já nevím. Nevím ani přesně, kdo ty dotace dostává, a kdo ne. Já jsem zásadně proti dotacím. Nikdy v životě se mi nestalo, že by mi někdo něco dal třeba na výrobu CD nebo na natáčení ve studiu. Nikdo ani korunu. Nevím, proč by dnes divadla, do kterých nikdo nechodí a která si tak nedokážou na sebe vydělat, měla dostávat milionové dotace. Tomu nerozumím. Asi v každém divadle jsou i herci, kteří nejsou tak dobří. A chodí pak do divadla jako do práce. Pak to končí mezi lidmi nevraživostí. Já to vidím v muzikálech, jak někdo čeká, jestli tamten nebo onen onemocní, aby dostali šanci.