Dalibore, při pohledu do kalendáře na vašich webových stránkách, je vidět, že máte práce opravdu dost. Šetří, nebo nešetří lidé na kultuře, z vašeho pohledu? Teď, kdy má leckterá domácnost kvůli vysokým cenám potravin, ale i dalších věcí, dá se říci, dost hluboko do kapsy?

Víte co, tak asi taky, jak kdo má hluboko do kapsy, jak je to v každé době. Vždy někdo na něčem zbohatne, a někdo zchudne. A k té návštěvnosti… Vím, že dost umělců si stěžuje, ale já musím zaklepat, jak na čelo, tak na moji dutou hlavu, tak na dřevo… (smích). Lidi chodí na naše koncerty v tisících, jsem spokojený. Všude máme plno, i na Slovensku. Setkáváme se dost třeba i s tím, že dnes už dospělé děti kupují maminkám lístky k narozeninám a podobně. Nebo si kupují lístky i party mladých lidí, kteří se jdou na ten koncert vyblbnout. Jsou to třeba i kluci kolem 25 let, což mě i překvapilo. No a samozřejmě motorkáři, „hurikáni“, taky chodí v partičkách. Takže lidi prostě chodí. 

A máte tedy pocit, že se kultura, právě co se týká návštěvnosti, vrátila zase do té doby před covidem? Nebo se to nedá úplně srovnávat?

Myslím, že je to teď už asi stejné. Možná dokonce, že teď lidi chodí i víc. Myslím, že se prostě chtějí bavit, odreagovat. Protože dnes je pořád nějaké strašení ze všech stran, jestli bude válka, nebude válka… A já chci, aby si ti lidi ty koncerty užili, mám tam i příběhy ze života, to funguje…

Říkáte, že se lidé chtějí odreagovat. Pravdou je, že nálada ve společnosti není nic moc. Co říci na tu určitou nevraživost mezi lidmi, o politických názorech, i mezi přáteli, v rodinách?

Ano, vidím to, slyším o tom. Když se s lidmi o něčem bavíte, tak řada z nich mluví opatrně. Víte co, já jsem se rozhodl, že už nebudu kritizovat. Protože některé věci třeba sleduji, ale určitě o tom nemůžu vědět všechno. Já nenávidím, opravdu nenávidím a úplně mě to drásá, když pořád se do všeho cpou ti umělci. Dostávají dotace na kulturu a jsou nespokojení, že mají málo prostoru atd. Je nás tady jak máku. Tolik umělců není snad nikde na světě, co tady u nás v Česku. (smích)

„A že ti umělci jsou tak inteligentní, že my tady v podstatě nepotřebujeme vůbec ani politiky. Já si myslím, že by tady mohli vládnout někteří jenom sami.“ (pomrkává) „Ale že tomu každý tak strašně rozumí, tolik ví. Přitom, když se s někým potkám, já se zabývám historií, a zeptám se jich na něco z historie, tak většinou neví vůbec nic. Neví, kdo nám tady vládl, kdo tady panoval před 100, 200 lety a o čem to tehdy bylo. Proto mám rád Švejka, protože tam najdete o našem národě mudrlantů všechno. Hašek přesně odhadl tu naši povahu.“

Když jsme u umělců, připomeňme si, jak nedávno Jan Hřebejk, v souvislosti s oslavou narozenin Miloše Zemana v hlubockém hotelu Štekl, kde byli mimo jiné hosty Orbán, Fico i Babiš, napsal na sociální síť: „Propásli jsme možnost vybombardovat hotel Štekl, netvařme se proto překvapeně, až to vezmou (v Evropě) do ruky.“ Hřebejk to později smazal, ale i tak…. Co byste mu vzkázal?

Pokud to opravdu napsal, tak víte co, to už mám trošku pocit, že to souvisí s nějakým léčením, že by se mohli léčit…(smích). To jsou takoví blázni, kteří s prominutím, já to jinak říct neumím, by furt někoho bombardovali a podobně… Vždyť můžou jít bombardovat. Ať jdou, ne? Nevím, jestli pan Hřebejk, já ho osobně neznám, měl někdy v ruce třeba kulomet nebo samopal?

Já jsem musel dva roky být na vojně a vím, co to je, když vybouchl granát kousek od nás, protože to kluk špatně hodil. Zabilo to majora, který tam byl s námi, a ten kluk byl těžce zraněný. Takže vím, jaké to je. Měli by si to zkusit. Dnes se už na vojnu nechodí a celý problém je v tom, že někteří si hrajou na hrdiny, vidí všechno virtuálně, jako nějakou hru. Hrajou si na hrdiny z tepla domova. Pěkně si zatopí a mudrujou, hážou bonmoty… Můžou si dnes na internetu říct, co chtějí, tak proč ne?

Jak jste zmínil, často koncertujete na Slovensku. Co jste říkal na útok na slovenského prezidenta Fica?

Je to hrůza. Mám pocit, že to je teď snad moderní, teď to slyšíte až moc často, jak se střílí na představitele některých stran… Bohužel, dnes ta politika i ta otevřenost lidí, kteří si mohou napsat a říkat co chtějí, může někoho vyburcovat k takovému činu… Vždyť ten blázen, co střílel na té univerzitě v Praze, tak asi taky nevíme přesně, proč to udělal, co za tím všechno bylo, co se mu líbilo a nelíbilo…

Ale zpátky k tomu Slovensku. Jezdíme tam hodně, máme tam spoustu kamarádů, znám tam i některé ty politiky ze všech možných stran, stejně jako tady. Ale já pro politiky vlastně nic nedělám, nemluvím do toho, nezpívám jim na kampaních, prostě nechci to dělat. Chci dělat písničky a muziku pro všechny lidi. Od toho jsou nakonec volby, aby to lidi rozhodli. A nemají tady rozhodovat kecáním nějací umělci kteří, s prominutím, si myslím, že většina z nich o tom vůbec nic neví. Jenom je to takové to – někdo je mi sympatický a někdo se mi líbí, jak vypadá. Tak to tady dost funguje.  

Můžete být, prosím, konkrétnější….?

Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že když někoho poznáte osobně, můžete zjistit, že je to fajn člověk, ačkoliv jste si třeba předtím mysleli něco jiného. Takže mi opravdu vadí, že tady někdo hodnotí třeba nějakého prezidenta z Litvy, nebo premiérku z Itálie, a přitom je v životě neviděl, nepotkal. Nebo že Miloš Zeman se jim nelíbil, protože už byl takovej starej a špatnej na nohy… budeme se mu smát… Tak teď máme hezkého prezidenta, máme fešáka na Hradě… no tak v podstatě to nevadí, že v té minulé době nám trošičku jaksi házeli klacky pod nohy a já jsem v podstatě kvůli nim měl zakázáno zpívat v Západním Německu a podobně… Protože o tom rozhodovali právě takovíto lidé, že? Ale to nevadí, to je jedno… Já jsem křesťan, tak vím, že lidi si mají odpouštět navzájem, proč ne, to beru… Každý den udělat alespoň jeden dobrý skutek. Ale bylo by taky dobře, aby se ti lidi, když už něco tak měli… trošku se kát a omluvit se. A ne, že mudrcovat a ještě říkat, já nic a já jsem to myslel dobře, a teď to zase myslím dobře… jako „já už budu hodný, dědečku“. (smích)

Podívejme se ještě na to Slovensko. Máte tam stále tolik fanoušků jako před rokem 89?

Ano, fanoušci zůstali. My na Slovensku děláme hlavně takové ty velké haly, velké akce. Nedávno jsme byli v Popradu, kam přišly dva tisíce lidí… Já si opravdu nestěžuji, jsem spokojený. Na Slovensko jezdím moc rád. Vždyť do Zlatých slavíků jsem dostával víc hlasů ze Slovenska než z Čech a z Moravy.  

Vraťme se i k dotacím v kultuře, které jste zmínil. Jsou podle vás spravedlivě rozdělené?

Víte co, to já nevím. Nevím ani přesně, kdo ty dotace dostává, a kdo ne. Já jsem zásadně proti dotacím. Nikdy v životě se mi nestalo, že by mi někdo něco dal třeba na výrobu CD nebo na natáčení ve studiu. Nikdo ani korunu. Nevím, proč by dnes divadla, do kterých nikdo nechodí a která si tak nedokážou na sebe vydělat, měla dostávat milionové dotace. Tomu nerozumím. Asi v každém divadle jsou i herci, kteří nejsou tak dobří. A chodí pak do divadla jako do práce. Pak to končí mezi lidmi nevraživostí. Já to vidím v muzikálech, jak někdo čeká, jestli tamten nebo onen onemocní, aby dostali šanci. 

Příští měsíc to bude už 35 let od sametové revoluce. Jak ta léta od revoluce hodnotíte? Co se změnilo k lepšímu, a co naopak k horšímu? Je pravda, jak někdy zaznívá, že lidé měli k sobě dříve tak nějak blíž?

Víte, těžko říct. Když to budu brát z mojí stránky, tak ta nejlepší léta jsem prožil právě v té době. V roce 86 jsem dostal prvního Zlatého slavíka. Bylo mi 33 let, měl jsem Kristovy roky. Následovali další dva Zlatí slavíci. Takže by bylo asi hloupé, abych si stěžoval na minulou dobu. Zase by mi to někdo vlepil. Ale to, že jsme nemohli dělat muziku, kterou jsme chtěli, já třeba víc i rockovou muziku a že nám to agentura zakázala, nebo že nám nedali přehrávky… To prostě tak bylo. Nepustili mě do Západního Německa, ačkoliv jsem tam měl už domluvené turné, rádia a všechno… Zablokovali mi to, protože neměli zájem, aby Dalibor Janda reprezentoval v zahraničí Československo.

Takže, mohl bych si stěžovat, ale nemá to cenu. Prostě doba je taková, jaká je, mění se, mění se lidi, nálady, mění se i muzika, která se hraje… Ale dobré písničky a dobrá muzika, jak je vidět, zůstávají. Lidi mají rádi melodie, na které se těší, které si i zazpívají. Když napíšete dobrou písničku, kterou lidi mají rádi deset, dvacet, třicet let… Tak je jedno, v jaké době a kdy jste tu písničku napsali.  A jestli si lidi teď stěžujou… Já jsem to na začátku říkal, v každém režimu se má někdo dobře, někdo špatně. Bohužel i na válce někteří lidé a některé firmy vydělávají… Ta doba je dnes taková, jaká je.

Nejhorší ale je, že celosvětově se ty nůžky roztahují. Že těch bohatých je pár, to jsou ti multimiliardáři, a pak jsou lidé, kterých je možná čím dál tím víc, kteří třeba nemají ani co jíst, jsou na tom špatně. Ale jestli se někdo za komunistů měl líp? No ti, kteří nemohli do ničeho kecat, chodili třeba do fabriky, někdo za ně píchl a oni šli domů dřív, tak ti si asi můžou stěžovat, protože dneska to asi mají těžší. A některé věci byly třeba opravdu jednodušší. Například když někdo nastoupil ve dvaceti jako sekretářka k řediteli, no tak tam byla do šedesáti. Měla plat, byla v pohodě, nemusela mít strach, že zítra přijde o práci… Taková ta jistota toho minima byla.

Víte, já na to pivo, na buřta mám. A českému národu tohle vždycky stačilo. Kdyby třeba v Německu, ve Francii lidem takto zkrouhli důchody jako u nás, tak to byste viděli, jaké by byly stávky. Tady ne. Tady si člověk ještě vezme další zaměstnání. I důchodci kolikrát mají druhé zaměstnání, aby si k důchodu přivydělali, a ještě to daní. Kdybyste věděli, kolik já jenom platím sociální a zdravotní, z toho, co z koncertu vyděláme, tak na to mi můj důchod ani nestačí.  

Když vidíte například důchodkyně ve Vídni, jak si sedí načesané, upravené a dobře oblečené v těch kavárničkách a chodí tam třeba každý den… Jo, tak to je stáří. To je stáří za to, že dělaly celý život. U nás bohužel je to takové, že si vezme ta paní ještě jedno zaměstnání a třeba i doma si ještě něco přivydělá. Jednou za rok pak jedou k moři a ukazují fotky sousedům, jak to bylo krásný, jak si sebou vzali nějaké konzervy, salám… (smích)

Jak si to vysvětlujete, i po tolika letech od revoluce?

Nevím… Mně už připadá, že jsou někteří lidé líní si i stěžovat. Já do politiky nechci mluvit, protože ať se tam objeví kdokoliv, tak zase budou někteří nespokojení. Ale my si tu svoji nespokojenost, to co cítíme, tak nějakým určitým způsobem žehráme na těch politicích, ale jen těma pomluvama, kecama na sítích. Třeba mám kolegu, od kterého jsem nikdy neslyšel, že by mu něco v tomto smyslu vadilo. A najednou vidím na sociální síti, jak se tam ostře vymezuje proti někomu. Ale fakt dost natvrdo. To mě zarazilo, že bych to od něj ani nečekal. Kolikrát to v těch lidech je jako v koze. Ale do očí by to neřekl. Ale kdekdo říká – víš co, já o tom ani mluvit nechci. Protože pak mě někam nepozvou, protože mám nějak blbý názory. Takže pak raději lidi nemluví. My jsme takoví, že se radši trošku přihrbíme…

Jak ale tedy v současné době hodnotíte svobodu slova? Protože to opravdu zaznívá docela často, že lidi nechtějí něco říct, protože se bojí případných nepříznivých reakcí…

Na rovinu, já taky raději nic moc neříkám. Teď jsem se tady sice rozkecal… (smích) Ale nenávidím jmenovitě kritizovat určité lidi, prostě to nemám rád. Ta naše společnost je rozdělená opravdu na dvě půlky, ale já se přece snažím zpívat pro obě ty půlky. Já jsem chtěl zpívat, nikdo o mně nemůže říct, že jsem propagoval nějaké politické strany, nikdy jsem neseděl v parlamentu jako někteří umělci, a nikdy taky mě neviděli, že bych se poplácával s nějakými politiky, ať už z jakékoliv strany, abych z toho něco získal. Měl jsem to tak i v minulé době. Nikdy mě zaplaťpánbůh nezvali na Hrad. Já jsem chodil v tý flanelový košili, neoholenej… (smích)

Nikdy nevěděli, kam mě mají zařadit. A když se nezařadíte nikam, tak jste pro ty lidi vlastně nečitelný. Ale přitom, ať mě potkají z jakékoliv strany, nikdo se na mě netváří nijak kysele. Většinou politici jsou se mnou v pohodě, když se potkáme, tak se pozdravíme a třeba prohodíme pár slov. Ale abych dělal chytrýho a říkal – tohle byste měl dělat jinak a tam by se to mělo navýšit… Krucinál, mě překvapuje, že to někteří lidi všechno tak vědí naprosto přesně. Pak jsou to pro mě opravdu Švejci. Protože Švejk taky všechno věděl, na všechno měl odpověď… Tak přesně takový já být nechci.

Psali jsme:

„S*áči.“ Lékař natvrdo k sebepoškozování a ke změnám pohlaví u mladých

„Nic nového.“ Po nasazení Severokorejců Jan Schneider promluvil o „žoldácích“ na Ukrajině

Šándor třaskavě: „Velmi, velmi nehezké téma.“ Jde o mladé, armádu a Rusko

„On mluvil s Putinem.“ Velké předvolební odhalení je tu. Ne na Trumpa, ale na Muska