Vy říkáte, že máte vášeň pro vzdělávání druhých. Pozici učitelky jste ale nakonec opustila. Co vás k tomu přimělo?

Myslím, že učitel, pokud chce opravdu studentům něco předat, tak musí sám zažít své znalosti i v praxi, ne je jen získat na univerzitě a pak je celý život papouškovat. Proto jsem tuto pozici opravdu neopustila a mám ji velmi ráda, ale de facto rutina a vliv dnešní „bláznivé“ doby mě přiměla vzdělávat se dále a učit se novým věcem v jiných profesích. 

Dále i to, že se jako učitelé neustále utkáváme s morálkou studentů, která se rychle zhoršuje. Vlivem mobilních telefonů a sociálních sítí mizí koncentrace, a tím i úcta k učitelům a přicházejí pak spíše útoky na ně. Je to šach mat pro učitele, pokud nedokážeme zlepšit pozornost studentů ve výuce a jejich disciplínu, pak není šance, aby učitelé měli z práce radost, což je jejich hlavním platem. Obdivuji a vážím si těch učitelů, kteří celý život učili, a navíc mají stále svou práci rádi, ti opravdu jsou povolanými.

Co říkají jiní učitelé o své práci? Co jim ve školách přidělává zbytečnou práci? Co je dnes nejvíce zatěžuje?

Od téměř žádného učitele, lektora jsem neslyšela pozitivní vazbu, a to je alarmující a smutné. Dle mě je nutné se tomuto věnovat, protože nevzdělaný národ bude odsouzen k zániku. Hlavním problémem je vygradovaný úplný nezájem o studium, záleží samozřejmě na typu školy a studenta, ale bohužel u většiny to tak je. Nezájem, nesoustředěnost a pak také neúcta k učiteli, člověku, který se snaží dát ze sebe to nejlepší, co může. To se pak neustále řeší, místo toho, aby se vyučovalo. K tomuto stavu přispěl i covid, kdy děti i učitelé byli izolováni, a to vytržení z jistot a disciplíny vyústilo v tuto dramatickou situaci.

Když učitel „vyhoří“, co nastává potom? Existují nějaké obory, kam učitelé odcházejí nejčastěji?

Pokud učitel už nevnímá svůj účel pomáhat dětem a studentům, měl by alespoň na nějaký čas odejít, změnit život, aby se mohl vrátit a mít zase chuť do práce s lidmi. Zůstane-li vyhořelý učitel ve své pozici, pak se opravdu studentům „mstí“ a nejčastěji to odnesou ti schopní. Je nutné učitelům pomoci a tomuto stavu předcházet, může to potkat každého učitele a jde opravdu často doslova i o jeho život. Nejčastěji odcházejí do manažerských pozic firem nebo podnikat, kde si mohou vydělat více peněz a nejsou pod takovým psychickým tlakem.

Mediálně se často propírají mzdy učitelů – obyčejně v té rovině, že učitelé mají od roku 2024 dostávat 130 % průměrné mzdy. Jaká je realita?

Pokud nastoupíte do školy a nemáte možnost mít více hodin, pak je realita velmi smutná. Platy jsou opravdu nízko. Určitě to nebude 130 % průměrné mzdy, to je falešný údaj.

O učitelích často slýcháme podobné věci, jako o doktorech – je jich málo, stárnou. U učitelů se navíc hovoří o tom, že tuto profesi nemá zájem vykonávat příliš mnoho mladých mužů. S čím jste se setkala vy, proč nechtějí učit?

Učitelů je dost, ale nechtějí učit z důvodů výše zmíněných. Stejně jako doktorů – univerzity jsou plné, tak kde jsou?  Muži učitelské povolání často neshledávají atraktivním kvůli platovému ohodnocení. Opravdu ve srovnání s jinými státy je to málo, ale ne tak málo, pokud vám ta práce dává smysl. Často je ale pro muže lehčí si vydělat více peněz jinde, a to je špatně. 

Je budoucnost vzdělávání interaktivní? Chytré telefony, AI, možná vzdělávání na dálku? A v čem technika naopak škodí? Není někdy papír lepší?

Dle mě bohužel ano, budoucnost je interaktivní. V tomto ohledu jsem ale já proti této tendenci. Užití AI atd. nezvýší produktivitu lidí, ale jen přístrojů. Děti jejich telefony doslova ničí, jsem v tomto asi až moc radikální pro někoho, ale když něco životy ničí, pak opravdu nedělám kompromis. Samozřejmě děti to chtějí, je to pohodlné, zábavné, bohužel s disciplínou to nemá nic společného, a to je to, co úplně mizí. Právě chytré telefony nám děti berou. Ve školách to tedy ještě podpoříme?

Mgr. Lucie Pavlů Řádová. Foto se svolením respondentky

Změnil nějak děti covid, tedy doba, kdy byly dlouhé měsíce zavřené doma bez kontaktu s okolím?

Změnil a moc, dokonalo se, co bylo započaté. Největším přítelem dětí se stal telefon nebo notebook. Komunikace se více přesunula do chatů. Pro studenty i učitele to často bylo pohodlnější a začalo se to tedy více užívat, pak se těžko člověk vrací do rytmu. Když učíte, díváte se do očí dvaceti dětem, kterým se něco honí v hlavě, a tak můžete pracovat s jejich pozorností a úvahami. Při dálkovém studiu toto mizí, nejste schopni detekovat, je-li student duchem přítomen, jste totiž rádi, že je on-line, a to je „mega výhra“.