Na jedné straně skepse, na druhé bezbřehý optimismus. Jaký je podle vás vývoj za posledních deset, dvacet a vlastně celých třicet let od sametové revoluce? Dostal určitý směr nebo level naším vstupem do EU nebo zařazením se do NATO?

Myslím, že moderní české dějiny lze chápat jako sérii diskontinuit, které jsou často pokládány za historické „prohry“ či „selhání“, ale jež mohou být zdrojem důležitých historických zkušeností. V roce 1938 jsme se dozvěděli, že nelze spoléhat na žádné zahraniční spojence a že bez aktivní, i když zdánlivě beznadějné obrany národní svrchovanosti se stáváme pasivním objektem vnějších mocenských zájmů. V roce 1948 jsme se přesvědčili, že legitimní touha po sociální spravedlnosti by se neměla upínat na utopické radikální a aktivistické projekty. Rok 1968 nám přinesl lekci o potřebě promyšlenější a realističtější strategie při prosazování národních emancipačních zájmů. Rok 1989 se vymyká tím, že z něj vlastně žádné historické ponaučení nevyplývá. Byla to kolektivní oslava konce studené války, kterou za nás vybojovali jiní.

Po zkušenostech se vstupem do EU nebo do NATO víme, že žádný „konec dějin“ nebo „konečné řešení české otázky“ neexistuje. Nikdy se nestaneme součástí žádné mezinárodní politické či vojenské instituce, která by byla zcela v souladu s našimi národními zájmy. Vždy se budeme znovu a znovu ocitat v situacích, kdy budeme muset volit mezi loajalitou vůči vlastní národní komunitě a podřízeností vnějším silám, které ohrožují naši národní svrchovanost a morální integritu. Schopnost správného rozhodnutí v krajních historických situacích na základě demokratické souhry mezi vládnoucími elitami a širokými lidovými vrstvami je dokladem národní zralosti a moudrosti.

Dvacáté století k nám nebylo příliš milosrdné. Vybavilo nás však instinktivní schopností rozpoznávat hrozby, kterým západní, historicky šťastnější národy přímo před našima očima podléhají, a které zahrnují různé varianty neomarxistického radikalismu, globální korporativní znevolnění, nezvládnutou migrační krizi či klimatický alarmismus podrývající ekonomický a technologický rozvoj. Máme proto ojedinělou příležitost vytvořit svébytné svobodné a prosperující národní společenství vycházející z naší tradice, mentality a dějin, a imunní vůči ideologickým iluzím a lžím. Nebude to snadné, protože čelíme početným nositelům výše zmíněných postojů, jejichž agresivita a netolerance roste úměrně s tím, jak jejich vliv v mezinárodním prostředí slábne.        

Je podle vás u nás svoboda? Různí lidé si jistě svobodu představují odlišně. Máme ji chápat jako v názvu polské vládnoucí strany, tedy „právo a spravedlnost“?

Jestliže jste ochotni se vzepřít ideologickému tlaku mainstreamových médií a levicově liberálních kruhů, řídíte se zdravým rozumem a šíříte jej společně s pozitivními emocemi ve svém okolí, vysmíváte se mediálním štvanicím, pomáháte a otevřeně se zastáváte svých bližních, vystavených kvůli svým názorům represím, a poctivě pracujete na svém osobnostním růstu, a to vše navzdory trvalé hrozby profesní a lidské likvidace – pak jste svobodní.

Svoboda dnes předpokládá statečnost, k níž se musíte sami odhodlat. Obdobně jako v době normalizace však nelze nic vyčítat těm, kteří kvůli ochraně a starosti o své rodiny se rozhodli tuto zkoušku nepodstoupit. Právo a spravedlnost jsou důležitější než svoboda, protože by se měly vztahovat i na ty, které kvůli jejich osobním omezením či závazkům nelze za plně svobodné jedince pokládat.