Společnost ČEZ v těchto dnech zveřejnila ceny elektrické energie na další období a majitele elektromobilů tím rozhodně nepotěšila. ČEZ představily nový ceník pro jejich dobíjení, kdy jedna kilowatthodina zdražuje o 25 až 80 procent. A to už z vyššího základu, než na jaký byli vlastníci elektromobilů zvyklí. Také už je nemyslitelné, že by se někde rozdávala elektřina zdarma. Vy jste elektromobily už před časem označil za omyl – stojíte si za tím?

Samozřejmě že stojím. Já bych to nazval přesněji slepou cestou, protože jsou to velké stroje, které musíte krmit zcela čistou energií, neboť jinak samozřejmě pozbývají významu. Takže musíte mít zdroj té elektřiny a tu vám dlouhodobě a stabilně může dodat jedině ta jaderná elektrárna. Existují dvě cesty – buď kombinace jádra a alternativních zdrojů, nebo dovoz ze zahraničí, tedy dovoz té takzvaně čisté energie.

Do dvou až tří let se ukáže naprostá nerentabilita elektromobilů a jasné limity tohoto projektu. Musíme nejméně 80 procent energie věnovat tomu, co se dlouhodobě osvědčilo. To znamená spalovací a zážehové motory. Musíme si uvědomit, že chudší společnost je už ze své podstaty společností konzervativní.

Je Česko v současné době soběstačné – pokud jde o elektrickou energii?

Česko vyváží jen o málo méně energie, než kolik spotřebuje. To znamená, že s přihlédnutím k očekávaným úsporným opatřením a všeobecnému šetření, bychom se do té částky vešli – čili pokud bychom zastavili export, tak soběstační jsme!

Vy jste členem státní energetické komise. Co se tam vůbec za této kritické situace odehrává? Co se tam řeší?

Například právě toto, že ČR vyrábí poměrně levnou energii, jejíž část z různých objektivních kapacitních či transportních důvodů nemůžeme vyvézt. Ale za tuto lacinou elektřinu potom ve výsledku platíme evropské ceny. Ta cena energií u nás je přitom pouze částečně daná evropskými energetickými úřady, ale z nikoliv nepodstatné části je rovněž navýšená vinou nejrůznějších zákazů a nařízení, jež jsou domácího původu.

Máme tu stále slavný Green Deal, tedy zelený úděl. Jsme obětí bruselské ekoliberální politiky?

Já jsem přesvědčen, že jsme spíše obětí vlastních předpisů a vlastní neochoty zasáhnout ve prospěch zákona. Evropský regulační úřad (ERU) je momentálně jedinou organizací, která by měla chránit zájmy zákazníků, ale přitom vidíme, že to je jenom zbožné přání, protože tento úkol ERU prostě neplní.

Pak jsou tu ale ještě alternativní zdroje energie. Věříte, že slunce, voda nebo vítr mohou nahradit jádro či uhlí nebo plyn?

V žádném případě. Energetická soustava potřebuje základní výrobu a tu zajišťuje optimálně jádro. Potřebuje také regulační prvek, který reprezentují tepelné elektrárny (na uhlí nebo na plyn). A k tomu teprve lze využít alternativní zdroje. V našich podmínkách se rozhodně nedaří využít vodu nebo vítr, naopak velký progres zaznamenala fotovoltaika, která může mít určitou budoucnost.

Green Deal se často vysvětluje tím, že „už jsme s těmi emisemi přece něco udělat museli“. Ale zcela reálně – do jaké míry může evropské snížení emisí skutečně pomoci naší planetě v globálním měřítku?

No, Evropa celá nepředstavuje více než deset procent celkového znečištění planety. To znamená, že viditelně pomoct světu v podstatě moc nemůžeme. Navíc ta forma Green Dealu je přinejmenším hodně nešťastná. K dekarbonizaci mělo totiž docházet už dávno, ale poněkud snesitelnějším způsobem hlavně pro ekonomiku a rozpočet běžného občana.

Vy říkáte, že elektromobily jsou jeden velký omyl. Ale zároveň hovoříte o tom, že je třeba pracovat na elektromobilitě například v příměstské dopravě. Můžete to rozvést?

Můžeme rozlišit tři kategorie těchto produktů: 1. velké (vlaky), 2. střední (elektromobily) a 3. malé (elektrokola či koloběžky se solárním panelem). Největší problém prakticky všech evropských měst je, jak se dostat z okruhu cca 50 kilometrů do centra. A právě to by měla vyřešit příměstská doprava, elektrovlaky, které vám umožní zanechat auto třeba v Berouně a dostat se v podstatě za chvilku do centra Prahy. Navíc i náklady na ten provoz jsou potom podstatně nižší.

Země EU se dohodly na postupném bojkotu ruské ropy, má to nějaký smysl – není to pouze flagrantní morální gesto, které nás ovšem vyjde hodně draho?

Obecně řečeno, odklon od ruských fosilních paliv je možný, ale podle mého názoru zbytečně komplikovaný. Já vím, že se to dnes nerado slyší, válka na Ukrajině je skutečně nanejvýš politováníhodná a odsouzeníhodná, nicméně já v těchto krocích, vedoucích k bojkotu ruských fosilních paliv, nevidím žádný význam. Jsem přesvědčen, že maximálně do pěti let nastanou v Rusku změny, které budou motivovány snahou o ekonomickou prosperitu. Tudíž se nedomnívám, že bychom měli Rusko úplně zavrhnout jakožto obchodního partnera. Já bych se názorově s Ruskem velmi rád rozešel, ale v praxi to není možné.

Ukrajinský prezident Zelenskyj na tuto dohodu reagoval slovy: To vám to trvalo… Jak vnímáte jeho rétoriku? Kupříkladu předseda maďarského parlamentu Laszló Kövér o něm prohlásil: „Když někdo potřebuje pomoc, tak o ní většinou prosí slušně. Sice je vytrvalý, ale vždy žádá a už vůbec nevyhrožuje! Člověk většinou vyhrožuje nepřátelům, ne těm, které chce mít za přátele...“

Zelenskyj je pod velkým tlakem, byla tu před časem i hrozba ho zlikvidovat, které unikl, pro Ukrajinu dělá nepochybně velmi mnoho.

Ale souhlasím s tím, že některé jeho projevy jsou už za hranicí, překračují obecně přijímaný úzus. Zkrátka si diktuje požadavky a neustále zdůrazňuje, že když Ukrajina prohraje, tak je na řadě Evropa, což je opravdu eufemisticky řečeno značně diskutabilní. Na mě Zelenskyj působí jako nesmírně hyperaktivní a ambiciózní člověk, který není tak úplně realistický, když hovoří například o znovuzískání Krymu a věčném boji za svobodu bez možnosti nějakého kompromisu.

V americké a evropské politice sílí hlasy, které nabádají k dohodě a smíru – i za cenu územních ztrát. Dejme tomu, že Ukrajina by ztratila Donbas, z ostatních částí by se Rusové stáhli a Ukrajincům bude umožněn klíčový přístup k Černému moři. Takováto dohoda vypadá vcelku přijatelně, ale Zelenskyj ji nikdy nepodepíše...

Já jsem přesvědčen, že to nakonec tak dopadne. Domnívám se, že přijít o kus území zase není taková tragedie. A speciálně Donbas není pro Ukrajinu až tak důležitý jako jiné oblasti, především přístavy v Černém moři.

Musí přijít kompromis, jednotlivé státy na to budou tlačit čím dál tím víc.