Jsme svědky intenzivnějšího geopolitického sbližování Ruska a Číny. O tom svědčí nejen četné kontakty a setkání mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a čínskou hlavou státu Si Ťin-pchingem a pořádání summitů. Co může znamenat posilování eurasijské integrace v kontextu současné krize integrace evropské?

Zlepšování vztahů mezi medvědem a drakem probíhá již delší dobu a je potřeba říci, že je to do značné míry díky politice Západu a sankcím. Západ se prostě přepočítal v tom, že představuje „celé mezinárodní společenství“. Nepředstavuje. Politika Západu, která je namířená na oslabování a obkličování obou dvou zemí (Ukrajina, Jihočínské moře), vede k tomu, že Rusko a Čína jsou si blíže než kdykoliv předtím. Existuje mnoho platforem, ve kterých tyto země intenzivně a kreativně spolupracují – od BRICS po Šanghajskou organizaci spolupráce.
Rusko zastává spíše roli ekonomicky slabšího partnera, který má ovšem silovou zahraniční politiku opírající se o silnou armádu, Čína je pak ten ekonomický tahoun. Vzpomínám přitom na animovaný klip setkání zemí BRICS minulého roku, který novou kvalitu rusko-čínských vztahů dobře ilustruje – čínský panáček – prezident Si – se vedl za ruku s ruským panáčkem – prezidentem Putinem. Ostatní představitelé BRICS pak stáli za nimi. Spolupráce v různých oblastech ovšem není nutně integrace. Evropská dezintegrace je jedním z mnoha odrazů hrůzné nekompetence „elit“ vyspělých zemí, odráží smrtelnou kombinaci jejich hlouposti a zároveň arogance moci. Jak dezintegrace evropská, tak i sbližování Ruska a Číny jsou tedy do značné míry plody Západu. Je přitom zajímavé, že běžní Číňané vnímají Rusko podstatně pozitivněji než Rusové Čínu…

Je praktickým vítězem Brexitu Čína, s ohledem na ekonomické problémy Ruska a s přihlédnutím k situaci, že rozdrobená Evropa nebude schopná vyvažovat vliv Číny?

V tuto chvíli ještě nevíme přesně, jak se EU s Brexitem vypořádá a jakou cestu dalšího vývoje pro sebe Velká Británie (pokud zůstane Velkou Británií) zvolí. Evropa nemusí být rozdrobená, nejde přece o fatalitu. Je to otázka podcenění sociálních aspektů evropské integrace, nadměrné byrokratizace, a jak už jsem uvedla, hrůzné politiky elit, která občany ohrožuje. To ale neznamená, že nutně musí dojít k rozpadu EU – Brexit by se mohl stát tolik nutným korektivem v dalším a pro občany příznivějším vývoji EU. Brexit nelze vnímat jako fotbalové utkání vítězů a poražených. Čína řeší své vlastní problémy – ekonomické, budování základní sociální infrastruktury, znečišťování životního prostředí, demografický vývoj (stárnoucí populace, nerovnováha daná politikou jednoho dítěte), ke kterým se přidává nárůst (záměrný) napětí v Jihočínském moři. Trumfování se hrami 0–1 je Číně spíše cizí, to je politika úplně jiné velmoci.

Do jaké míry může být řešením ekonomických problémů Evropy větší hospodářská orientace na Rusko a Čínu? A platí slova ekonoma Tomáše Sedláčka, že „se vždy začínáme podobat těm, s nimiž obchodujeme?“

Je v zájmu EU nehrát podle geopolitických karet Spojených států. Jenže přesně to se už delší dobu děje, elity EU poslouchají úslužně Washington a je jim jedno, že tím poškozují zájmy členských zemí i občanů EU. V zájmu občanů EU není ani konflikt na Ukrajině, ani sankce proti Rusku, ani dohoda TTIP. Evropa by mohla hrát roli toho, kdo mírní konflikty a kdo slouží jako propojovatel různých kulturních okruhů, bez servility ke komukoliv. Obchod je starou formou spolupráce a vzájemná závislost může být využita pozitivně i negativně – jak jako překážka konfliktu, tak i jeho roznětka.

Mimochodem, rychlý ekonomický růst v Číně není dlouhodobě udržitelný, varuje ekonom James Robinson z Chicagské univerzity v USA, odborník na příčiny prosperity a chudoby. Podle něj není čínský model ekonomického rozvoje to, čím by se další země měly inspirovat. A to s odkazem na nedostatek demokratických prvků. Pro další ekonomický růst je třeba změna politických institucí, ale k ní zřejmě nedojde. „Politika není vždycky jen o ekonomice, dokonce ani v demokraciích,“ říká a uvádí příklad z rodné Británie, kde občané odhlasovali vystoupení své země z Evropské unie, i když jim to přinese ekonomické ztráty. S informací přišly Hospodářské noviny. Co o tom soudíte?

To, že čínský růst není udržitelný, poslouchám už nejméně dvacet let. Je jasné, že ekonomický vývoj prochází v určitých etapách, které v Číně vyjadřuje, bezesporu nesnadný, přechod na tzv. nový normál, který klade důraz spíše na kvalitativní aspekty než na honbu za dvouciferným růstem HDP. Pokud podle představitele Chicagské univerzity není čínský model vhodný, jaký je? Snad neoliberální Washingtonský konsenzus? Byla to Čína, kdo vytvořil globalizaci a zahájil politiku závodu ke dnu? Čína je ekonomicky vzato nejúspěšnějším příkladem „dohánění“, který historicky existuje. To, co na ní tak vadí, je, že nedosáhla svých úspěchů právě následováním neoliberální politiky, ale našla si svou vlastní cestu – státního kapitalismu, který se ukázal být v některých ohledech výkonnější než kapitalismus západních zemí. To je asi to, co některé ekonomy tak dráždí… Je zajímavé, že „nedostatek demokratických prvků“ nebyl kritizován např. v Pinochetově Chile, kde se zaváděl kapitalismus jako řemen. A možná by se Spojené státy mohly samy podívat do zrcadla svých „demokratických prvků“ – ze kterých vychází, že spíše připomínají oligarchii, ve které v reálu vládne ono 1 % nejbohatších. Kapitalismus se bez demokracie dost dobře obejde. A Čína prostě jen tuto skutečnost – pro mnohé znepokojivě – odhaluje.

Na serveru lidovky.cz upozorňuje sinolog a orientalista Martin Hála: „Eurasijská hospodářská unie (EUHU či EEU) je ze strategického hlediska především pokusem Moskvy o alespoň částečnou obnovu rozpadlého impéria SSSR. Spojuje jen hrstku států z evropské a asijské části někdejšího Sovětského svazu, konkrétně Rusko, Bělorusko, Arménii, Kazachstán a Kyrgyzstán.“  O tom, že jde o pokus vytvořit „Sovětský svaz 2.0“, jakkoli sám Putin tehdy záměr znovuoživit SSSR popřel, se hovoří už od vzniku Eurasijské hospodářské unie. Jaký lze předpokládat další vývoj? Do jaké míry může být tento hospodářský prostor silný? A co to může znamenat také pro EU?

Někteří lidé prostě musejí mít k životu velkého nepřítele, jinak by asi nemohli existovat. Je pozoruhodné, jak moc se ignoruje to, že Rusko bylo první zemí, která si uvědomila, že velká recese povede k velice hlubokým změnám i v rámci ekonomických uskupení. Putin v roce 2010, ještě jako premiér, navrhl propojení mezi EU a Ruskou federací, společenství od Lisabonu po Vladivostok. Byl rázně odmítnut a např. německý tisk na něm nenechal nit suchou. Když se tedy následně začal orientovat na „blízké zahraničí“, tak prý zase buduje upgrade Sovětského svazu. Ještě že Putina máme, může za vše špatné na Západě a funguje jako takové univerzální strašidlo. Eurasijská ekonomická unie nepředstavuje žádnou významnou ekonomickou sílu. Podívejte se na skladbu těch jednotlivých zemí – po sečtení vám nedají ani ekonomický výkon Německa. Rusko v tomto rámci funguje jako hlavní tahoun, přestože jeho potřeby by spíše byly orientovány na spolupráci s vyspělejšími zeměmi, než je Rusko samo. Jde spíše o snahu „zastabilizovat“ prostor.

V uzbeckém Taškentu se uskutečnil summit Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), která získává větší vliv v bezpečnostních a rozvojových otázkách v kontinentální Asii. „Tuto transformaci letos formálně završí přijetí Indie a Pákistánu, které učiní z SCO vpravdě „eurasijskou“ regionální formaci a důležitou protiváhu dalších dvou asijských regionálních bloků, totiž SAARC v jižní a hlavně ASEAN v jihovýchodní Asii,“ píše na serveru lidovky.cz Martin Hála, orientalista a sinolog. O čem tohle svědčí a jak rozšíření Šanghajské organizace pro spolupráci ovlivní další vývoj? 

Rozšiřování Šanghajské organizace spolupráce ukazuje to, že vyhraněná konfliktní politika Západu a snaha o uchování hegemonie USA nesou své plody. Přijetí Indie a Pákistánu, zemí s nesnadnými bilaterálními vztahy, je pozitivním signálem. Na pořad dne se dostalo přijetí Íránu. Na druhé straně ale zůstává agenda ŠOS omezená a není zcela jasné, jak se bude dál rozvíjet. 

Navíc je tu také projekt „Hedvábné stezky“, do kterého se zapojilo asi 60 států a jde o otevřený projekt. Jakou má podle vás budoucnost a jak moc bychom měli členství v projektu přikládat význam, pokud jde o nás?

Hedvábná stezka je jako nit, na kterou se navěšují korálky. Jeho budoucnost se samozřejmě odvíjí od kondice Číny – nejen finanční, ale i od toho, zda nebude odvedena k řešení jiných problémů, jako je např. Jihočínské moře. Hedvábná stezka může přinést zajímavé investiční možnosti. Je na každé zemi, aby v rámci svých národních zájmů uvážila, jaké projekty a jaká míra zapojení je pro ni atraktivní. Myslím, že v zájmu ČR není sloužit jako stanice pro diverzifikaci čínských aktiv, ale podpořit rozvoj vlastních odvětví a především technologií – ať už v oblasti energetiky či ochrany životního prostředí.

Německá průmyslová výroba se v květnu meziměsíčně snížila o 1,3 procenta po dubnovém nárůstu o 0,5 procenta. Zaznamenala tak nejprudší pokles od srpna 2014. Oznámilo to ve čtvrtek německé ministerstvo hospodářství. Analytici přitom podle agentury Reuters očekávali, že produkce zůstane na dubnové úrovni. Co tohle přinese a jde tedy o odraz Brexitu? Jaké předpokládáte dopady pro Českou republiku?

Okolo Brexitu se nejprve rozpoutala obrovská hysterie – uvědomme si, že se prozatím nic zásadního nemění, Velká Británie zůstává v EU a zřejmě i několik let se povedou jednání o nové podobě vztahů. Je v zájmu jak EU, tak Velké Británie, aby rozchod proběhl v klidu a bez hysterie. V Británii se, bohužel až po referendu, povede debata o dalším směřování země, představitelé EU by také měli z výsledku referenda vyvodit svou odpovědnost. Takže nepanikařme.

Jak v kontextu veškerých záležitostí, o kterých jsme hovořili, vnímáte pozici České republiky. Jaké kroky bychom měli udělat?

ČR by se měla zapojit do změny EU – protože pokud se neprovede reflexe jak evropských „elit“, tak i politiky, které zastávají, tak se EU nejspíše rozpadne. Naším zájmem je jak intenzivní spolupráce na evropské úrovni – nikoliv ovšem v současné podobě, tak i přátelské vztahy s Ruskem a Čínou, které ale budou vycházet ze sebevědomé národní pozice, jasné definice národního zájmu, která mimo jiné zahrnuje i to, že máme navíc, než být montovnou nebo překupní stanicí. A to vše v kontextu dodržování mezinárodního práva a preference diplomacie před konflikty a zájmy vojensko-průmyslového komplexu.