Bývalý tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza prohlásil, že Evropa funguje, protože od 80. let klesá cena, kterou musí platit evropské státy za své financování. Souhlasíte s tímto názorem?

Toto tvrzení Tomáše Prouzy by mohlo vstoupit do učebnic, jak rozpoznat fake news. Má totiž pravdivé jádro a člověk bez finančního vzdělání by nepoznal jeho falešnost. Pravda je totiž taková, že za poklesem úrokových sazeb stála v první řadě úspěšná protiinflační politika Paula Volckera, který začátkem 80. let jako předseda Rady guvernérů amerického Federálního rezervního systému úspěšně potlačil inflaci. To umožnilo po dobu následujících více než tří desetiletí snižovat sazby po celém světě, protože šéfové centrálních bank úspěšně opakovali Volckerův postup. Tedy žádný triumf evropské integrace, ale úspěch amerického centrálního bankéře.

Ale to ještě není celá pointa příběhu. Když se podíváte na současné úrokové sazby, zjistíte, že eurové sazby jsou prakticky nulové pro kratší doby splatnosti a extrémně nízké pro delší dluhopisy. Eurozóna skutečně platí za své financování úplné minimum. To vypadá jako úspěch, ne?

Jenže extrémně nízké úrokové sazby jsou jen důsledkem politiky neustálých měnových intervencí, kterou provádí Evropská centrální banka. Když se totiž před několika lety ukázalo, že Itálie směřuje ke krachu, po ní Španělsko a po ní zbytek eurozóny, vymysleli ve Frankfurtu pod vedením šéfa ECB Maria Draghiho „geniální“ řešení. V zásadě okopírovali americký nouzový program kvantitativního uvolňování, ale udělali z něho permanentní politiku.

Takže ECB pravidelně odkupuje státní dluhopisy zemí eurozóny v řádu desítek miliard eur měsíčně, aby se celý systém nezhroutil. Velmi nízké úrokové sazby tedy nejsou signálem zdraví, ale příznakem chronické vážné nemoci. Krátkodobá (tříměsíční) úroková sazba v eurozóně je dokonce záporná: -0,33 procenta. To není normální, zdravá ekonomika.

Představte si pacienta, který trvale žije s umělým krevním oběhem. Tak to je prosím eurozóna.

Nemusím možná dodávat, že na nízkých úrokových sazbách vydělávají státy, ale prodělává občan, jehož úspory se postupně znehodnocují v důsledku inflace. Tomáš Prouza je mimochodem můj bývalý kolega, takže vím, že je dostatečně finančně vzdělaný, aby znal skutečnost.

Tomáš Prouza také uvedl, že loni v eurozóně i celé EU klesal deficit i dluh, dvanáct zemí mělo přebytkový rozpočet a Slovinsko vyrovnaný. Úspěchy Evropské unie podle něj všechny ty proroky konce EU a krachu eura asi dost naštve. Jste vy osobně naštvaný?

Řečeno slovy klasika, Tomášovo tvrzení je úsměvné. Stačí se podívat do statistické přílohy časopisu The Economist, kde se pro eurozónu odhaduje rozpočtový schodek ve výši 1 procenta HDP na rok 2018. Vede Francie se schodkem 2,4 procenta HDP. Francie měla naposledy přebytkový rozpočet v roce 1974. EU funguje? Vážně?

Podle Tomáše Prouzy je jasné, že z příštího evropského rozpočtu půjde do střední Evropy méně peněz. Dotace velkým zemědělským firmám by měly klesnout o šest procent. Ale u nás je zemědělská politika opačná, největší dotace dostávají právě velké zemědělské firmy, například Agrofert. Co tomu říkáte?

Jsem dlouhodobým přesvědčeným odpůrcem dotací, takže čím méně, tím lépe. Dotace kazí ekonomiku, křiví trh, vytvářejí korupční prostředí a ještě nikdy ze žádné chudé země neudělaly bohatou. Souhlasil bych pouze s dotacemi na záchranu kulturních památek, na vědu a na školství.

Dotovat průmysl, zemědělství nebo cestovní ruch je ekonomický zločin.

Britský list Financial Times uvedl, že desítky miliard eur z fondů Evropské unie by mohly po roce 2020 místo do zemí střední a východní Evropy, jako jsou Polsko, Maďarsko nebo Česko, proudit spíš do států těžce zasažených nedávnou finanční krizí, tedy do Španělska a Řecka. Místo výlučného kritéria na základě výše HDP na obyvatele by měla rozhodovat kritéria jako nezaměstnanost mládeže, vzdělávání, životní prostředí, inovace a přístup zemí k migraci. Je to špatná nebo dobrá zpráva, vycházíme-li z toho, že dotace deformují trh?

Řecko, Španělsko, Portugalsko, Irsko a jižní Itálie patřily k největším příjemcům dotací již před vstupem nových zemí v roce 2004. Během krize se ukázalo, jak jim tyto dotace „pomohly“: největší příjemci dotací se ukázali být nejméně zdravými ekonomikami v rámci EU.

Expremiér Vladimír Špidla řekl, že přijetí bývalých postkomunistických zemí do EU byla velká věc, která umožnila konsolidovat Evropu. Kdybychom v Unii nebyli, nelze podle něj vyloučit, že by tu v mnohem větší míře vybuchl nacionalismus, objevily se různé pohraniční spory, lokální války. A pokud si chce EU zachovat stabilitu, musí se prý integrovat. Zavést euro a účastnit se tohoto procesu je podle něj pro nás nutnost. Dokonce říká: buď euro, nebo válka, protože rozpad eurozóny by způsobil ohromný politický chaos s občanskými válkami a hrozivými konflikty. Byly by následky skutečně tak hrozivé?

Špidla na rozdíl od Tomáše Prouzy neví o financích a ekonomice nic, takže jeho tvrzení jsou jen výmysly a pábení bez věcné podstaty. Ale pokud jde o zmíněné lokální války – nové členské státy EU nezaznamenaly nic, jako byla příšerná jatka v pařížském klubu Bataclan; nezaznamenaly celkem 43 útoků ručním granátem během let 2016–2018 jako kdysi klidné Švédsko; nezaznamenaly explozi násilné kriminality jako Německo; nezaznamenaly prudký nárůst útoků nožem nebo kyselinou jako Londýn. Tolik opovrhované nové členské státy EU jsou nyní ostrovem klidu v Evropě, jejíž západní část trápí strach z teroristů a nebývalého nárůstu kriminality.

Podle Vladimíra Špidly je jasné, že EU musí být sociálně koherentnější, a považuje za velký deficit evropského sociálnědemokratického hnutí, že se to stále nedaří. Říká: „Jenže musíme si uvědomit, že tomuto procesu bráníme i my sami v ČR – tím, že jsme udělali konkurenční výhodu z naší levné práce a zuřivě se bráníme zvyšování mezd a sociálních standardů. K našim představám dnes také patří zkrácení pracovní doby – a to výrazně. Na francouzské zkušenosti se ukazuje, že kratší pracovní doba vede k větší produktivitě práce. Dosažení tohoto cíle ale vyžaduje dlouhodobý boj, stávky a podobně.“ Jak se takový dlouhodobý boj, stávky, zvyšování mezd projeví na naší ekonomice?

Nejzákeřnější dezinformace jsou ty, které mají pravdivé jádro, které je ale vytržené ze souvislostí. Podle statistik má Francie skutečně vyšší produktivitu na hodinu práce i v přepočtu na zaměstnance než například nedaleká Velká Británie. Znamená to, že francouzská ekonomika je lepší než britská?

Ve skutečnosti se věci mají tak, že Británie má mnohem volnější trh práce než Francie. I méně kvalifikovaní lidé si v Británii najdou práci bez větších potíží, včetně několika stovek tisíc mladých Francouzů, kteří by jinak doma seděli na podpoře. Francouzská produktivita sice možná vypadá statisticky lépe, ale je to na úkor příliš mladých nebo příliš starých, méně vzdělaných či jinak znevýhodněných.

Posuďte sami, co je lepší: zdali mít elitní pracovní trh pro vyvolené s mnoha výhodami, ale vysokou nezaměstnanost jako Francie – anebo volnější pracovní trh, kde se zaměstnavatelé nebojí přijímat nové zaměstnance jako Británie.

Česká ekonomika si v posledních letech vede velmi dobře. Jak dlouho to ještě bude podle vás pokračovat?

Nechci malovat čerty na zeď. Kromě toho nedělám makroekonomické prognózy pro Evropu, zajímá mě Amerika, kam investuje náš fond QUANT. Ale poslední zprávy z Německa hovoří o oslabování růstového potenciálu. Možné je tedy leccos.

V České republice se připravuje vláda hnutí ANO, ČSSD a KSČM. Není sice ještě jisté, jestli to tak dopadne, protože strany stále jednají a konečné slovo má mít vnitrostranické referendum v ČSSD. Co říkáte návratu komunistů k moci? A co od takové levicové vlády jako ekonom očekáváte?

Komunisté jsou vlastně u moci téměř nepřetržitě, jenom v různých stranách. V zásadě nerozlišuji mezi ČSSD a KSČM, obě tyto strany jsou pro mě stejně toxické, odporné a zavrženíhodné. Hnutí ANO není o nic lepší, takže nečekám nic dobrého.

Babiš ale po krachu jednání se sociálními demokraty, kterým původně odmítl dát Ministerstvo vnitra, byl ochoten přistoupit na spolupráci s okamurovci. Proč myslíte, že chce za každou cenu vládnout on a odmítá, aby premiérem byl někdo jiný z ANO, což by otevřelo dveře k dalším možným variantám vládní koalice?

Nejsem naštěstí politický komentátor, a nemohu se proto k této otázce vyjádřit.

Původně bylo podle některých poslanců hlavním motivem Babišova vstupu do politiky udržení holdingu Agrofert, ale dnes se k tomu přidává další motiv, aby nebyl odsouzen v kauze Čapí hnízdo a v dalších kauzách, které mu hrozí, například korunových dluhopisů. Může to být důvod, proč chce Andrej Babiš vládnout, i když říká, že se vlastně obětuje, že nikdy nechtěl do politiky, že k tomu byl donucen?

Babiš je pokrytec. Staví se do role nového Bati, ale skutečný Baťa dobrovolně přispíval do veřejných rozpočtů nad rámec svých daňových povinností. Babiš pobírá mohutné dotace a ještě si stěžuje, jak trpí.

Ale tato vládní krize by snad mohla být přece jen k něčemu dobrá. Občané by si měli uvědomit, že politický systém této země byl v roce 1990 chybně navržen. Potřebujeme přímou volbu poslanců, posílení role Senátu (nikoli zrušení Senátu!), přímou volbu starostů... Prakticky vše, co je založeno na partajnictví a koaličních jednáních (nebo spíše čachrech), je špatně. Demokracie může fungovat i jinak a lépe.

Řada stran v Poslanecké sněmovně – ANO, komunisté, SPD, sociální demokraté i Piráti prosazují zákon o obecném referendu, ale každý má jiné představy o jeho podobě. Jen komunisté a SPD prosazují, aby se referendum mohlo týkat i mezinárodních dohod, tedy i našeho členství v Evropské unii, případně NATO. Myslíte si, že by lidé měli hlasovat o odchodu z evropských společenství?

Když mohou o podobných věcech hlasovat Švýcaři, proč by nemohli Češi? Švýcaři nejsou nadlidé, ještě v 19. století zažili občanské války a hladomory. Pak přišel geniální politický samouk jménem Ignaz Troxler s převratným návrhem nové ústavy a Švýcarsko po staletích nepokojů konečně zavedlo stabilní politický systém. Od té doby se Švýcarsku daří a občanské války jsou minulostí.