Britové v referendu rozhodli o vystoupení své země z EU. Co teď podle vás bude následovat? Čeho se nejvíc díky mezinárodní situaci obáváte?

Ocitli jsme se v době, jež je děsivá. Je děsivá proto, že řada občanů trpí oprávněnou frustrací, že jejich názory se nikdo nezaobírá, protože nikoho nezajímají. Že osoby volené, aby zastupovaly zájmy občanů, předem vědí, že budou hájit zájmy zcela jiných entit. Děsivost této doby dále podtrhuje narůstající bubnování do války proti Rusku, kdy každé přiblížení NATO k ruským hranicím je okomentováno jako další důkaz „zcela evidentní ruské agrese“. Nikdo přitom nedoložil jediný důkaz, že by Rusko kdy podniklo invazi na Ukrajinu. Bylo snad stokrát prokázáno, že se ruští vojáci a ruské zbraně na Ukrajině vyskytovali jako ovšem vojáci a zbraně z dalších zemí včetně USA. Tak to v občanských válkách bývá. Bylo tomu tak i v občanské válce ve Španělsku ve 30. letech 20. století.

Údajná svévolná anexe Krymu je potom vydávána za prvotní ruskou agresi, jako by referendu na Krymu nepředcházely události, jež bezprostředně ohrožovaly bezpečnost Ruska, což by jenom podtrhlo rozmístění raket namířených proti Rusku právě na Krymu. Záměrně – a faktům navzdory – je bagatelizován fašismus v nejvyšších patrech ukrajinské politické scény. Jakékoli „důkazy o ruské invazi“ byly toliko prokázanými podvrhy. Což by nás samo o sobě mělo lekat. Je totiž nad slunce jasné, že si někdo přeje válku – za každou cenu, tedy i za cenu lží a podvodů. Něco podobného jsme zažili například u bezprecedentního tažení proti Iráku.

Za základní lidskou hodnotu považuji mír. Je totiž neoddělitelná od práva na život. Když se válčí, právo na život neexistuje – pro nikoho – pro civilisty, ženy, děti. Kdokoli se stává kusem bezcenného hadru. Toto by si měli uvědomit všichni ti, kdo se zaklínají humanitou – a přitom podporují protiruskou štvanici. Větší rozpor mezi deklarovaným a konaným si představit neumím. Ve světle těchto faktů bychom pak měli přehodnotit to, čemu se říká „evropské hodnoty“, k nimž se ještě někdy dává přídomek „naše“.

Osobně se hlásím k takovým evropským hodnotám, jež se odvíjejí od ochrany míru, sociální soudržnosti a podpory demokracie, tedy rozvoje demokracie přímé, kdy nerozhodují zájmy korporací, ale občanů. Takovéto evropské hodnoty mohu označit i jako své hodnoty. K jakým hodnotám se ale veřejně hlásí špičky současné Unie? Obávám se, že k bagatelizaci jaceňukovského fašismu, ke stupňování ničím nepodložené agrese vůči Rusku, k nálepkování všech politických odpůrců a k pošlapávání diskuse, již vnímám jako základ demokracie. Bez diskuse demokracie neexistuje. Kdo se snaží sabotovat dialog, podporuje nedemokratické síly.

Při takto definovaných pojmech je potom otázkou, k jakým že hodnotám se to hlásí například „pan analytik“ Jakub Janda. Osobně se domnívám, že k hodnotám silně protievropským – pokud tedy za evropské hodnoty nebudu považovat štvaní do války a sabotáž demokratického dialogu. Což pochopitelně nebudu. Řekněme si, proč jsme tady: Jsme tu, abychom sdělili, že nejsme ochotni chcípat ve válce, která není naší válkou – pro zájmy úzké skupiny lidí, které z logiky věci nejsou našimi zájmy. Abychom řekli NE jakémukoli subjektu, jehož základní hodnoty se budou odvíjet od tvrdě asociální a současně silně proválečné politiky. Domnívám se, že o Evropu na takovýchto základech skoro nikdo nestojí. 

To jste poněkud utekl od tématu, co tedy Brexit?

Je evidentní, že mnozí zastánci jakékoli jednotné Evropy naprosto bojkotují názory většiny občanů. Podle mého je právě zásadní, jakou Evropu kdo podporuje. Za sebe musím říci, že podporuji Evropu, která se bude zasazovat o mír a o sociální smír a o prohlubování demokratických principů, zejména v oblasti přímé demokracie. V žádném případě ale nemohu podporovat Evropu, která zavírá oči nad masakrem v Oděse, která bagatelizuje nepokrytý fašismus v nejvyšších patrech ukrajinské politické scény, zesiluje napětí udržováním nesmyslných protiruských sankcí a mlčí k mediální štvanici do války proti Rusku. Nemohu podporovat Evropu, která se tváří, že prezident Thaci je demokratickým politikem. Nemohu podporovat Evropu, které nevadí masy nezaměstnatelných mladých lidí, a to nejenom v Řecku nebo ve Španělsku. Nemohu podporovat Evropu, která pošlapává názor většiny občanů – a to jak v případě referenda v Řecku, kdy se z jasného NE udělalo „nezbytné“ ANO, tak v případě Nizozemí, kdy přes dohodu o asociaci EU a Ukrajiny zkrátka nejede vlak, ať si o tom nizozemští občané myslí, co chtějí.

Unie pošlapala základy, na nichž měla stát. Jak je možné, že unijní politické špičky nevnímají frustraci čím dál většího počtu lidí, kteří zkrátka nenacházejí nikoho, kdo by byl schopen hájit jejich zájmy – či se vůbec zabýval tím, co si přejí? Představme si na chvíli, že by se Britové vyjádřili, že chtějí v EU zůstat. Neslyšeli bychom teď náhodou nekritické chvalozpěvy, jak „ti zodpovědní prokázali odvahu a moudrost a jak je Evropa zachráněna“? Obávám se, že Unie si zpětnou vazbu nevezme ani nyní, ale už se aspoň nemůže tvářit, že je vše, jak má být. 

Není zkrátka dlouhodobě udržitelné, aby jménem většiny promlouvaly tzv. elity, které přitom zájem většiny vůbec nereflektují. Ohánějí se sice pojmy, jakými jsou demokracie či humanismus, ovšem současně vyjadřují své nepokryté pohrdání referendy a názory lidí. Toto je zřejmé selhání elit. Pokud ty pak tvrdí, že většina lidí je nekompetentní a nevzdělaná, hovoří tím opět proti sobě – bylo na nich, aby poskytly lidem dostatek věrohodných informací a neuzurpovaly si vzdělanost pro sebe. Navíc je projevem arogance tvrdit: „Většina se mýlí, jen my máme pravdu.“ Spíše je potřeba reagovat na zpětnou vazbu této většiny. Spíše se však dočkáme úvah, že britské NE Unii by možná nemuselo nikoho z představitelů Unie zajímat. To by pak byl ale podle mého definitivní ortel nad projektem nazvaným Evropská unie.

• Marek Řezanka: Epigramy k současnému dění

Na druhou stranu, řekněme si poctivě, v čem bude samotná Británie čelit lépe tlakům například ze strany USA, než když byla součástí Unie? Čeká snad někdo, že její vedení nenaváže na Tonyho Blaira, jenž byl výraznou figurou v bezprecedentní válce proti Iráku? Nebo že snad hlas samotné Británie, co se týče sociálních práv, bude výrazněji slyšet? Těžko lze předpokládat, že ji i s jejími problémy někdo čeká s otevřenou náručí. Takže je na místě se ptát, co dál – a zda i z pohledu Ruska by nebyla lepší variantou stávající Unie, než Unie okleštěná a ještě více přimknutá k USA. Postavit se takzvaným elitám pokládám za důležité, ale samo o sobě to nestačí. Současně to chce se vyhnout různým pseudoalternativám, jež žádnou systémovou změnu nenabízejí – a budou pro lidi stejným zklamáním jako ony elity.

Nejen v souvislosti s Brexitem, ale též migrační krizí či s prezentací Ruska a jeho politiky se zde objevují lidé a organizace tvářící se jako morální vůdci, kteří jediní jsou povolaní k tomu nám říkat, co je správné si myslet...

Neměli bychom zapomínat, že je stále ve hře velmi nevýhodná smlouva TTIP, kterou vnímám jako totální tečku za koncem demokracie v EU. Negativní dopady takové smlouvy vidím jak v oblasti zaměstnaneckých vztahů, tak v možnosti vzdorovat zájmům velkých nadnárodních korporací. Možná, že právě referendum v Británii bude i stopkou této smlouvě. Ovšem také je třeba brát v potaz, co jsem již zmínil – kde je záruka, že samotná Británie bude v otázce TTIP čelit zájmům nadnárodních korporací lépe než EU?

Zaměřím se nyní na příklad, na němž chci demonstrovat odtrženost samozvaných morálních autorit od většiny společnosti. Za tento příklad mi poslouží Britské listy, jež jsou dnes sice již co do sledovanosti médiem marginálním, ale současně se prezentují jako jediné médium opírající se o fakta. Což si ukážeme, že je pouhé zdání nemající odraz v realitě.

Britské listy přijaly za svůj postřeh komentátora Guardianu, Andrew Sparrowa, jenž mj. píše: „Cameronův problém je, že velká část jeho důvěryhodnosti zmizela v důsledku hněvivého lidového antielitářství, které destabilizuje nejen Británii, ale i celý západní svět“ (BL, 7. 6. 2016). Domnívám se, že problém pana Sparrowa či pana Čulíka je ten, že nedokážou pochopit, do jaké míry se tzv. elity napříč Evropou zprofanovaly. Tvrdit, že hlavní problém dneška je „antielitářství“, pokládám za nepochopení toho, kam se dostal stávající systém. Jestli považuji něco za skutečně důležité, pak je to odpor většiny občanů proti elitám, které nehájí jejich zájmy. Britské listy tak jen poněkolikáté ukázaly, že vlastně podporují stávající establishment – a že žádnou alternativu k mainstreamovým médiím nepředstavují.

Do svého loga si sice dávají vznešené předsevzetí, že budou hájit fakta a nic než fakta, k tomu jim dopomáhej pan Čulík, ale toto jejich předsevzetí jim nezůstalo bohužel ani na papíře. Britské listy se například nikdy neomluvily, že psaly o ruské invazi na Ukrajinu (Karel Dolejší se v tomto ohledu překonával), ač je faktem, že neexistuje o něčem takovém jediný nezfalšovaný důkaz. Jak jsem již zmiňoval, přítomnost vojáků či techniky ještě není invazí. Popírat, že se na Ukrajině nedostala k moci zprvu nikým nevolená junta s Jaceňukem v čele, jíž se část domácího obyvatelstva vzepřela, je pak naprostým popřením faktů. S tím jde ruku v ruce bagatelizace fašismu v této zemi.

Tragikomické pak je, když se z odklonu od fakt usvědčuje zbylá hrstka komentátorů Britských listů. Britské listy například 14. 6. otiskly výkřik nazvaný: „Jak je možné, že Babišoviny tisknou už otevřené lži?“ Týkalo se to faktu, že si „Babišoviny“ dovolily spojit útok v Orlandu s tzv. Islámským státem (pravda je, že titulek byl poněkud bulvární). Ovšem samy Britské listy v podání K. Dolejšího poukázaly na skutečnost, že se výše zmíněný výkřik nezakládal na faktech. Karel Dolejší (22. 6. 2016) doslova píše: „Útok v Orlandu byl tedy útokem IS bez ohledu na absurdní argumentaci, že prý Omar Mateen nedostal přímý rozkaz IS k takové akci. Mluvčí IS ale přece již dávno vyzval příznivce, aby nežádali žádné rozkazy a přímo vraždili, koho je napadne. ‚Alláh‘ si to už přebere… Občan, který není a priori zaťatým straníkem ani islamofobů, ani islamofilů, dojde totiž velice brzo k názoru, že nepoctivá a nevěcná argumentace zaujatě islamofilní strany veřejné debaty je zřejmě motivována naprostou absencí sebedůvěry a prohnilostí kauzy, kvůli nimž je potřeba páchat až takové trapné věci, jako cenzurovat důkazy o zločinu či popírat nos mezi očima.“

Takových příkladů by se dalo najít mnoho, třeba i v souvislosti s Ruskem. Jak potom lidé mají věřit pozici humanisty člověku, jakým je např. Jaromír Štětina, který už je podle vlastních slov dávno ve válce s Ruskem? Je snad projevem humanity hnát miliony lidí na zřejmá jatka? A v čím zájmu? Hlavně ať nikdo nedodává, že v zájmu demokracie a lidských práv. Do nich totiž na prvním místě patří právo na život.

Posuňme se dál. Tomáš Halík je stále aktivnější. Posledně obvinil prezidenta ze lži. Miloš Zeman totiž řekl, že kandidovat na Hrad zakázala Halíkovi církev, což podle kněze není pravda. Lze říci, kdo mluví a nemluví pravdu?

Jako mantra, kterou mainstream stále opakuje, je, že údajně Miloš Zeman lže. Můžeme se dočíst, že tu lhal údajně o tomto, jindy o onom. Většinou ale chybí pro takové tvrzení jakýkoli důkaz. Zato je nějak podezřele ticho po pěšině ohledně pravdy Tomáše Halíka. Pan Halík jistě zná následující text: Kán. 285 § 3: Duchovním je zakázáno přijmout veřejné úřady, jejichž obsahem je účast na výkonu světské moci (Ecclesiae Catholicae Universae Lex). Pokud by snad chtěl mávnout čarovným proutkem a na chvíli se tvářit, že duchovním není, bude krajně nedůvěryhodným, protože buď někým je, anebo ne. Tomáš Halík také vylučuje, že by kdy řekl, že je v Česku málo moudrých lidí, a že proto nebude kandidovat. „Svůj národ miluji a ctím, pracuji pro něj s plným nasazením a snažím se ho důstojně reprezentovat na mezinárodním poli.“ Možná by si pan Halík měl schovávat vlastní rozhovory, aby věděl, co řekl. Potom by totiž zjistil, že pronesl následující: „Kdybych nyní kandidoval, pravděpodobně bych získal hlasy lidí rozumně uvažujících a vzdělaných. Ale ti dnes nepředstavují většinu. Abych získal většinu, tak bych asi musel říkat věci, které jsou populistické a které odporují mému svědomí a rozumu.“

Obviňuje sice pana prezidenta z nepravdy, ale současně se usvědčuje, že pravdu neříká sám – a že slova Miloše Zemana měla ukotvení ve faktech. Faktem je, že nám všem pan Halík vzkázal, že „rozumně uvažující lidé v ČR nepředstavují většinu“ a že se této většině nehodlá podbízet. Jinými slovy, že ho národ není hoden.

Je v naší zemi někdo, koho můžeme vnímat jako morální autoritu?

Tímto se dostáváme k problematice, kdo že to u nás představuje tzv. elity a proč jsou z principu nedůvěryhodné. Lidé jako Halík, Štětina, Janda, Putna, Kocáb, Pehe, Mitrofanov, Dolejší, Čulík, Slonková, Šafr a jim podobní totiž názorně předvádějí aplikaci hrubých dvojích metrů – a popírají svými činy to, co hlásají. Mají sice plná ústa demokracie, ale současně plivou na referenda a svobodnou vůli občanů. Hlásí se k humanismu, ale dokážou přehlížet zločiny proti lidskosti tam, kde se jim to vidět nehodí (fašistický prapor AZOV, masakr v Oděse, bombardování Bělehradu v roce 1999 atp.). Básní o svobodě slova, ale předhánějí se ve tvorbě seznamů těch, kdo publikují pro ně nepohodlné názory, bez ohledu na to, jakými fakty mají tyto své názory podloženy. Pravdu skloňují denně ve všech sedmi pádech, ale sami trousí nepravdivá tvrzení bez uzardění.

Na pováženou potom je, když někteří takovíto arbitři spojují ve své osobě roli pedagoga a ideologa jedné z politických stran, jako je tomu např. u pánů Ženíška či Romancova. Kdo se tváří, že tyto „elity“ představují nějakou pozitivní změnu – a snad je i podporuje, dehonestuje podle mě sám sebe. Zároveň bychom se měli mít na pozoru před všemi rádoby alternativami, jež slibují, co nemohou poskytnout, neboť se velmi často opírají o tytéž základy jako establishment. 

Kam podle vás současná Evropa směřuje? A co my?

V celé Evropě nyní můžeme pozorovat krizi tradičních stran. V Rakousku ze světel ramp odcházejí sociální demokraté a lidovci, v Německu krizí procházejí jak CDU-CSU tak SPD, v Británii mají vnitrostranické problémy jak labouristé, tak konzervativci. Hollande má ve Francii kvůli své asociální a celkově nedůvěryhodné politice podporu na bodu mrazu. Z našich stran má delší tradici jenom ČSSD, která ovšem už dávno se stranou vzniklou Pod Kaštanem nemá nic společného – a lidovci, kteří ovšem také nijak nenavazují na lidovce prvorepublikové.

Polistopadový lídr, ODS, prošla významnou ztrátou důvěryhodnosti – a v podstatě nemá, čím by ji mohla získat zpět. Dále tu bylo několik subjektů „na jedno použití (ODA, Unie svobody, Strana zelených, Věci veřejné, Úsvit). Je otázkou, jakou pozici si vybuduje ANO, které je stále spíše hnutím než sourodou politickou stranou.

Frustrace lidí mimo jiné pramení právě z absence důvěryhodného subjektu, který by se po jejich hlasech pouze nechtěl vyšplhat k moci. Pocit, že se nemáte na koho odvolat, že veškeré snahy o vaše dovolání mají tolik šancí na úspěch jako Sisyfova práce, je skličující. Nelze se divit, že pak toho, kdo vás ani nevyslechne, neposloucháte. Hrozny hněvu zrají – spolu s pocitem naprosté bezmoci. Lidé si zkrátka donekonečna nedají sahat na zbytky sociálních jistot garantovaných zákoníkem práce. Nebudou chtít dělat stále za méně ve stále větší nejistotě. Mají dost politiků se vznosnými projevy – ale s o to hanebnějšími činy v zádech.

A bavíme-li se o Brexitu, vyloučit samozřejmě nelze ani variantu, že Británie bude z Unie tak dlouho vystupovat, až se v ní zase ocitne. Je samozřejmě otázkou, nakolik to například pan Cameron myslel s vypsáním referenda vážně, nebo zda toliko toužil vyhrát volby a být premiér. Stejně tak je otázkou, jestli Boris Johnson vůbec počítá s politickou zodpovědností, nebo zda si pouze chtěl upevnit svou pozici ve straně na úkor Camerona. Podobně je otázkou, jakou motivaci mají pro své jednání Hollande či Merkelová. Občany ale takové hrátky nezajímají. Již nechtějí být neviditelní. A pokud toto politici nepochopí – nesměřujeme k ničemu radostnému.