Premiér Andrej Babiš uplatňuje politiku „ani jednoho migranta“. Odmítl i návrh europoslankyně Michaely Šojdrové přijmout padesát sirotků ze Sýrie. Ve středu nepodpořila Šojdrovou ani Poslanecká sněmovna. Jak diskusi o přijímání uprchlíků hodnotit?

Celou diskusi, a nejen tuto, vidím jako naprosto nešťastnou a trapnou. Začátek a příčina je na počátku uprchlické krize. Můžu doložit článkem v Právu někdy z léta 2015, že jsem byl vždycky proti povinným kvótám. Ten článek se jmenoval: Evropa nemůže být matka Tereza pro celý svět. V té době Andrej Babiš tvrdil, že patnáct tisíc migrantů není problém. Já jsem od počátku hovořil o 20 nebo 30 dětech.

Navštívil jsem největší uprchlický tábor na jordánsko-syrské hranici na jaře v roce 2014. Už tehdy tam bylo asi sto tisíc lidí, stovky dětí, sirotků bez rodičů. Z osmi či desetiletými kluky jsem tam hrál fotbal a bylo mi jich hodně líto. Představoval jsem si, že podobně jako jiné země bychom mohli vzít třeba dvacet nebo třicet těchto dětí, abychom alespoň trochu ukázali, že máme srdce. Tím bychom prezentovali jak světu, tak sobě vnitřně navzájem, že nejsme cynici. Ale nejsme toho schopni. Máme děsnou pověst ve světě. Velká část lidí s postojem: ani jednoho uprchlíka, ani jedno batole, souhlasí, ale další ne. Ti pak přicházejí s návrhy jako paní Šojdrová.