Lidé, kteří o roku 1968 hovoří nebo píší, jakož i značná část polistopadové umělecké produkce, prezentují 21. srpen 1968 jako počátek absolutního temna, kdy se nedělo skoro nic pozitivního. Jak se díváte na toto hodnocení éry nazývané jako „normalizace“?

Negativní hodnocení je vcelku pochopitelné, emotivně se do něho promítá vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem na československé území. I když bereme v potaz geopolitické souvislosti, které mohou vrhat na události složitější světlo, jednalo se o agresivní vměšování se do vnitřního vývoje naší země a flagrantní porušení mezinárodního práva. Většina našich lidí utrpěla těžký šok a deziluzi, cítila se být ponížena a nemohla čin „spojenců“ nazývat jinak než okupace. Stal se pro ni mezním generačním zážitkem.

Následující dvě dekády, kdy se již oficiálně hovořilo o internacionální pomoci, byly v mnoha ohledech méně liberální v porovnání se šedesátými lety, více limitovaly svobodný projev a přály přetvářce. Změny nejvíce pocítili právě intelektuálové, z nichž mnozí nemohli vykonávat své profese tak, jak by chtěli, nebo vůbec ne. Jiní jako by se svým nynějším hlasitým antikomunismem snažili zastínit, že byli více, či méně konformní s normalizačním režimem a těžili z něj. A nejde přirozeně jen o umělce, ostatně i například mezi historiky bychom našli oba případy. Přitom platí, že vznikala i kvalitní kulturní a vědecká díla a že je těžké komukoliv vidět do hlavy, rozklíčovat tehdejší motivace, tím spíše je ošemetné někoho soudit.