Ve středu probíhalo v Poslanecké sněmovně hlasování o důvěře vládě. Co k tomuto šetnáctihodinovému maratonu ve sněmovním řečništi říci?

Doby, kdy česká pravice měla i důstojnější bardy, se vrátí jen sotva. Zbyla jí „čtvrtá cenová“ – a suchopárné cvikry. Proti svým tvářím z 90. let má i objektivní hendikep. Tehdy stačilo skořápkářsky slibovat. A v rauši, vybuzeném tím švindlem, kálet do vlastního hnízda. Ty muří nohy však vzala voda. Prolhanost tehdejších šidítek bije do očí. A mantra české pravice má na hrbu seriál diletantismu i zločinů. Běží před našimi zraky – a ne na prahu „studené války“. Jsou zvůlí surové power play – a ne přešlapy sebeobrany proti brutální přesilovce. Zahrnují loupež tisíciletí i sadistické výslechy („waterboarding“). „Gulagy“ bez soudu i politické vraždy. Války, co vraždí po statisících – a pustoší celé regiony. Domino humanitárních pohrom, nevídaných migračních vln – i terorismu, masakrující stále víc i Evropu. Kdo fandí takové špíně a zkáze, zbavil se práva kádrovat jiné. Doživotně.

Za KSČM se hlasování nezúčastnil poslanec Zdeněk Ondráček. V pátek měl vedení strany vysvětlovat, proč to udělal. Jak se vy díváte na jeho chování v této záležitosti?

Zdeňkovi rozumím. Lidsky i politicky. Mediálně se to však moc nepovedlo. Tuplem v případě krkolomného slalomu, jímž na jeho kroky reagovaly pomazané hlavy. „Odvolávám, co jsem odvolal“ sluší jen filmové komedii. V politice jsou to vlastní góly.

Před Sněmovnou se v průběhu jednání sešla demonstrace na protest proti důvěře vládě a vlivu komunistů. Co říci k takovýmto akcím, které se snaží hlučet tak, aby byly slyšet až v jednacím sále, případně si vyžádají příchod premiéra a pak po něm házejí odpadky?

Byla to estráda hysterického zoufalství. Bezedný idiotismus, vanoucí z řídkého davu, už bude volby jen a jen prohrávat. Cítí to v kostech. Tím rychleji ztrácí glanc.

Jak na vás vůbec celkově působí úroveň protibabišovské sněmovní opozice? Já mám pocit, jako by ji stále ovládali veteráni z topolánkovských časů, zejména Miroslav Kalousek a Miroslava Němcová, se svými dramatickými výstupy...

Ta sorta umí jen dvojí. Papouškovat brožurková hesla, z nichž padá naftalín – a balíkovat se z „tunelů“. Kalousek ovšem nad svými pobratimy vysoko ční. Ty samé ptákoviny shazují už ochotnickým podáním. On je velmistrem arogantních zkratek. Suterén zabedněnců uhranou i dnes. Náročnějšímu publiku jsou už jen k smíchu. Nejsem sám, kdo nabývá dojmu, že to dochází i Miroslavu Kalouskovi.

Miroslava Němcová se dramaticky střetla s poslancem KSČM Miroslavem Grebeníčkem ohledně nebezpečnosti komunismu. Jak na vás působí vystoupení této dámy z nedávné minulosti?

Na ženách imponuje vlídná dobrota. Tady však sudičky skrblily nadoraz. Tady se ostnatý drát ježí už z očí. Být tihle lidé na vzestupu, mám neklidné spaní. Míří však do politického šrotu. Z labutí písně vane zoufalý vztek. Tím spíš v ženském podání. A zrovna proti Mirku Grebeníčkovi, jednomu z posledních Mohykánů politiky, co není jen koňským handlem.

Z dalších bych ještě zmínil místopředsedu KDU- ČSL Mariana Jurečku, který hovořil o zločinech komunismu a uzavřel to slovy, že někdo má možná kostlivce ve skříni, ale KSČM má kostlivce na hřbitovech. Co říci k tomuto?

Pracky od krve mají všechny -ismy, spřažené proti rovnosti, svobodě a spravedlnosti. Ten, za nějž kope Marian Jurečka, však ostatní v mnohém trumfuje. Třeba už počtem století, po něž světí bezpráví a teror všeho druhu. Na 300 tisíc bylo jen nebohých žen, prohlášených za čarodějnice. Po nelidském mučení skončily na hranici. Která z obskurních diktatur se neopírala o své kutny i polní a žalářnické kuráty? Nás, Čechy, dusil „totáč“ po Bílé Hoře. Ti, co ho vykuřovali kadidlem, kradli sami jako straky.

Lidí, jež víra povznáší, si upřímně vážím. Mám mezi nimi spoustu přátel. Z grázlíků, jimž není svaté nic, se zvedá kufr jim i mně. Včetně klerikálů, neštítících se žádného darebáctví. Švindl „církevních restitucí“ je jedním z nich. Koniášovi pohrobci šlapou na hrábě. Loupeží napodruhé šíří ateismus víc než všechny volnomyšlenkářské spolky. Z lidí, hlásících se ke katolickému vyznání, zůstala od „sametu“ už jen třetina. Mít tolik kostlivců – v šifonéru i na hřbitovech – jako Jurečka, dám se na pokání. A v hadrech Svatého Františka to vezmu do Canossy. Po kolenou už z Prahy.

Jak se vy díváte na novou Babišovu vládu v koalici ANO a ČSSD? Co od ní očekáváte?

Je to vláda kapitálu – a ne těch, jejichž práci tuneluje. Kapitálu po jeho dovršeném zmrtvýchvstání – a ne „Divokého západu“, jímž se klubal z kukly. Teď, kdy sedí v sedle pevně, hlásá „Ruhe und Ordnung“, jak tomu říkával stařičký mocnář. „Klid a pořádek“ v zájmu kapitálu, co už je pevně v sedle. ANO ho zosobňuje i postavou svého mocnáře. Na cestě k moci zvolil mazanou taktiku. Opřel se o „protestní hlasy“ proti svinčíku, který tu nadělal „Divoký západ“. Tím „vyluxoval“ i elektorát partají, co tomu svinčíku kralovaly.

Vláda opřená o hlasy, jež volby vyhrály, se však nekoná. Mocnáři ANO ji zakázali „spojenci“. Třetinu resortů řídí strana, jež není řešením, ale součástí problému. Má prsty v privatizačním pitavalu. I ve žranicích z jeho trofejí. Vykolejily úplně vše – od morálky a práva až po ekonomickou strukturu. Babiš je v Trumpově pasti. Musí vzít do party ty, nad kým vyhrál. Bude mít sílu splnit slib, jímž vyhrál především? O čem bude „pořádek a klid“, pokud ne?

Z místa se nutně pohne i jeho vrtkavé zázemí. Schizofrenie voličů ANO z plebejského podhradí. Šidítek „Divokého západu“ už mají plné zuby. Jarmark falešných nadějí je však mámit nepřestal. Víry, že se naplní už za kapitalismu, se drží jako veš kožichu. ANO je jejím posledním stéblem. Je to sen o perpetuu mobile. O kvadratuře kruhu. Ne-li neposkvrněném početí. Poločas jeho rozpadu právě začal. Jak dlouho potrvá – a co mu dá ránu z milosti – bude osou české politiky. Dnešní ekonomické počasí skončí už brzy. Na kahánku mají i „evropské“ mrákoty. Ty „atlantické“ jakbysmet. Rozcestí velké kocoviny se blíží. Levice, nechce-li zůstat mimo hru, má co dohánět.

Pravicoví politici se hrozili zejména toho, že KSČM spolu s prezidentem budou ovlivňovat zahraniční politiku vlády a orientovat ji více na Rusko. Jaké jsou vaše představy o zahraniční politice vlády? Co by pro vás, řekněme, bylo už za hranou akceptovatelnosti?

Česká pravice je pitbulem „elit“, jimž se nechce „vracet nakradené“. V NATO se vidí jako v protektorátu, který nic podobného nepřipustí. Oč ubožejším trabantem „omezené suverenity“ je sama, tím víc se právě to snaží připsat všem, kdo po břiše nelezou. Znectít je jako „agenty Kremlu“ právě za to, že se troufají ozvat proti vlezlé buzeraci „euroatlantické“ vrchnosti – a skrznaskrz prolhaným hororům, jimiž posluhuje válečným magorům. Tak jako každá zhovadilost, překročí-li jisté meze, tuhne v bumerang i ta, o níž je řeč. Zvlčilá rusofobie bývala „zbraní hromadného ničení“. Teď si však právě jí šlape po štěstí sama zdivočelá pravice. Ten hodokvas politického masochismu je k popukání. Oč nutkavěji maluje čertovy rohy tam, kde to už očividně nezabírá, tím rychlejší je i vystřízlivění z celé mytologie sociálního darwinismu.