Pamatujete si, co jste dělal sedmnáctého listopadu 1989?

Byl jsem na Albertově, odkud jsem šel na Národní třídu. S kolegou jsme se dostali na Národní třídě do domu. Podařilo se mně tam seshora udělat asi pět fotek a něco také samozřejmě na Albertově.

Neměl jste strach?

Všichni jsme měli šílený strach. Hrdina jsem nebyl.

Čekal jste, že se něco podobného může stát?

Ta doba už byla nazrálá. Sedmnáctého listopadu bylo v pátek. Ve čtvrtek jsem se přitom vrátil z Berlína, kde padla zeď.

Už jste tedy tušil, že se něco stane?

Jasně, ale nikdo nevěděl, jakým způsobem a za jakou cenu bude vše probíhat, jestli nebudou oběti a násilí, jak k tomu později došlo v Rumunsku.

Následující měsíce musely být pro fotografa hektické. Jak jste je prožíval?

Bylo to samozřejmě úžasné. Všude byla neuvěřitelná euforie. Děly se věci, které člověk nezažil.

Kam jste se při demonstracích dostal? Pohyboval jste se někde blízko Václava Havla?

To ani moc ne. Já fotil na demonstracích hlavně obyčejné lidi.

Pamatujete na nějaký silný okamžik?

Například, když šli v Praze dělníci z ČKD poprvé se studenty. Nesli vlajky, tak to bylo velmi emotivní a silné. A potom také když vypískali Štěpána a šly tisíce dělníků. Bylo jasné, že změny budou nevratné, protože nešlo o nějakou hrstku lidí. Potom přišla demonstrace na Letenské pláni. To všechno byly silné okamžiky. Byly to hektické dny, kdy se situace velmi rychle měnila a nikdo nevěděl, co bude.

Co jste od revoluce očekával? Naplnila se vaše očekávání?

Že bude ráj na zemi, že zlý systém skončil a všechno už bude jednoduché, což samozřejmě není, nebude a nemohlo být. To byly jen naše naivní představy.

Později jste se stal jedním z fotografů Václava Havla.

To bylo o hodně později. Mohlo to být v devadesátém šestém roce. Je pravda, že od devadesátých let jsem fotil především výstavy pro Správu Hradu, protože se tam děla spousta kulturních věcí. Mnoha z nich se účastnil i Václav Havel. No a potom se měnil tým fotografů okolo prezidenta a já jsem byl oslovený. Byl to samozřejmě úžasný zážitek. V roce 2000 jsem s ním například byl týden v Americe. Bylo to pro mne zajímavé a fascinující. Stejně zajímavé ale pro mne byly i cesty na Ukrajinu, kdy jsem tam poprvé s Václavem Havlem jel do Kyjeva a Černobylu. Dále jsem ho také doprovázel do Polska, na Slovensko, Německo či do Francie.

Na Ukrajinu jste ale mířil i soukromě. Proč?

Poprvé jsem tam byl v jednadevadesátém roce, když byl v Moskvě puč. Jel jsem tehdy s kamarádem do Moskvy, kam jsme nakonec vůbec nedojeli, protože se věci začaly měnit v Kyjevě, proto jsme tam zůstali.

Jak v té době Ukrajina vypadala?

Dojeli jsme tam v době, když v Moskvě skončil puč a začal se rozpadat Sovětský svaz. V parlamentu se hlasovalo o tom, že bude referendum o nezávislosti, skončila Komunistická strana. Děly se tam prostě obrovské, neuvěřitelné změny. Samozřejmě, že ekonomická situace byla šílená. Potom tam došlo k hyperinflaci, protože vznikla samostatná hřivna. Ty peníze ale padaly každým dnem. Kurz hřivny k dolaru byl někdy v roce 1992 jedna ku deseti. O čtyři roky později ale kurz skončil jedna ku šesti set tisícům, takže se chodilo nakupovat s plastovou taškou, kdy bochánek chleba stál najednou dvacet tisíc. Lidé nedostávali penze, výplaty, v obchodech nic nebylo. No děly se tam prostě neuvěřitelné věci. Bylo to ale samozřejmě zajímavé. Hodně jsme se pohybovali v malých městečkách na západní Ukrajině. Byl to zajímavý kraj, ale nebyla tam třeba vybudovaná infrastruktura, do toho se rozpadly všechny vazby se zaniklým Sovětským svazem. Začalo se rozpadat zemědělství, devadesát procent továren v malých městech zkrachovalo. Najednou se objevilo například šedesát, sedmdesát procent nezaměstnaných lidí, kteří museli shánět někde práci a dojíždět za ní někam. V obchodech nebylo zboží a do toho probíhala privatizace. Na druhou stranu docházelo k obrovskému zbohatnutí určité drobné skupiny lidí, z nichž se potom rekrutovali oligarchové.

Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti nyní vystavujete své snímky z Majdanu v rámci kolektivní výstavy s názvem Tak to začalo. Kdy jste vystavené fotky pořídil?

Jsou to fotografie od prosince loňského roku až do letošního dubna. Byl jsem tam čtyřikrát, vždy týden.

V rozmezí pěti měsíců jste Kyjev navštívil čtyřikrát, jak rychle se tam měnila situace?

Každým dnem a každou hodinou. Nejdříve Majdan zasahoval opravdu pouze Majdan a jinak byl v Kyjevě normální život. Jakmile byl ale první mrtvý, tak se vše rozšířilo do vládních čtvrtí a najednou tím Ukrajina začala žít. Už nešlo o několik tisíc protestujících a situace nabrala úplně jinou dynamiku.

Měl jste na Majdanu strach?

To mám samozřejmě vždycky. Člověk samozřejmě situaci sleduje i pomocí médií a ta si velmi často vybírají negativní a co nejhorší věci. Strach tedy samozřejmě je, protože člověk neví, co ho čeká, i když tam má nějaké známé.

Neláká vás nyní se tam vrátit a dokumentovat současnou situaci?

Do Doněcku? Tak to bych se opravdu bál. Separatisté jsou totiž naprosto nevyzpytatelná skupiny. A navíc nejlepší fotky stejně udělají ti takzvaní insajdři. Prostě lidé, kteří tam žijí a znají poměry, situaci, protože je problém jenom se někam dostat. Mnoho oblastí je tam uzavřených.

Ukrajina od nás není zase až tak daleko. Nemáte obavy, že nás konflikt může zasáhnout?

Samozřejmě, protože nikdo neví, kde to skončí. Co to znamená, jestli jde jen o lokální konflikt, jaké jsou další cíle. Vždyť už teď se do toho zamontovalo minimálně Rusko.

Někdo říká, že za to může Rusko, další tvrdí, že EU či Amerika. Co si myslíte vy?

Probíhá mediální válka. Pokud budete sledovat ruskou televizi, tak na konflikt budete mít určitý úhel pohledu. Nejde pouze o to, že se lže, ale říkají se také určité polopravdy. Nejsem ale žádný analytik.

Reportážní fotografie se za dobu vaší kariéry velmi proměnila. Měli to fotografové dříve snadnější, nebo jsou na tom lépe dnes?

Technika dnes umožňuje udělat i s jednoduchým přístrojem dokonalé obrázky a okamžitě je dostat do světa. Nemusíte nic vyvolávat. Informace je možné šířit úplně jinými cestami než před třiceti lety. Máme internet, kde je vše okamžitě, takže se proměnila technologie a tím se proměnil způsob. Věci strašně rychle stárnou. Svět je zahlcen nejrůznějšími obrazovými informacemi, což neznamená, že jsou všechny úžasné.

Nejde tedy ani tak o kvalitu, jako o rychlost, kdy jsou snímky zveřejněné?

Hodně jde o rychlost, ale na druhou stranu jsem viděl práce mnoha lidí, kteří jsou neznámí a mají fantastické věci. Je spousta lidí, kteří umí výborně fotit.

A mají šanci se uplatnit?

Určitě mají možnost to dostat nějakým způsobem mezi lidi, protože tištěná média byla omezená. Dnes si můžete založit svou stránku a dostat něco na web, další na YouTube, kamkoliv.

Je pravda, že vy sám jste začínal svou kariéru focením svateb a pohřbů?

No, kdysi dávno jsem před FAMU pracoval dva roky v družstvu Fotografia. Bylo to mezi rokem 1981 a 1983. Fotil jsem tehdy nejen svatby a pohřby, ale třeba také promoce či rodinné oslavy. Prostě komunální fotografii.

Byl jste ale také fotografem komunistických mítinků.

To jsem fotil občas pro sebe. Družstvo Fotografie dělalo služby občanům. Komunistické oslavy, První máje jsem fotil jen pro sebe.

Dala vám práce v družstvu něco pro budoucí roky?

Určitě! Řemeslo! Najednou jsem měl profesionální aparát. Naučil jsem se, jak oslovit zákazníka, zbavit se určitého ostychu, ovládat lépe a rychle přístroj. V osmdesátých letech bylo zajímavé fotit plesy v Lucerně.  

Co vás jako fotoreportéra nejvíce dostalo v porevoluční době?

Jeden z posledních projektů v Hagiboru, což je Domov sociální péče Židovské obce v Praze. Setkal jsem se tam s lidmi, kteří zažili prakticky celé komplikované a hrůzné dvacáté století. Přežili koncentráky. Při fotografování jsem vyslechl spoustu zajímavých příběhů. Mnohá ta setkání byla úžasná.

Máte ještě nějaký sen, co byste chtěl fotit?

Chceme s Viktorem Stoilovem v nakladatelství TORST vydat v roce 2016 velkou knihu. Rád bych se ještě také podíval na Kavkaz do Gruzie, kde bych chtěl něco fotit. Láká mě i Mexiko, kde jsem doposud nebyl.