Od Kocába přes Gotta k Okamurovi. Budeme se bavit v této linii...

To je na vás. Nicméně budeme míchat muziku a politiku dohromady. Vidíte, takže čtenáři nabídneme dvě témata v jednom. To je vždycky lepší, nebo ne?

Proč ne. Mně to nevadí.

Jak jste se poznal s Michaelem Kocábem, s nímž jste spoluzakládal původně jazzrockový Pražský výběr?

Nyní mi vyšly memoáry Zlatá léta s Karlem Gottem aneb Čtvrt století za zády Mistra a píšu tam i o seznámení s Michaelem Kocábem. Poznali jsme se na zahajovacím setkání studentů prvního ročníku pražské konzervatoře. A ředitel Václav Holzknecht tam začal hrozit, ať si dáme pozor, že za každého z nás mají deset dalších v záloze. Pak že posíláme zdravici Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa a kdo je pro. Všichni včetně mě zvedli ruku. Na otázku, jestli je někdo proti, zvedl ruku k našemu údivu jen Kocáb. Říkali jsme si, že ho asi okamžitě vyhodí, ale nestalo se. Normálně studoval. A také dostudoval.

Potkávali jsme se na chodbách konzervatoře, když o založení kapely uvažoval. Pak mi jednoho dne zavolal Ondřej Soukup, že nemají bubeníka a jestli bych s nima nehrál. U Soukupů na Hanspaulce jsme začali zkoušet, a tak vznikl první jazzrockový Pražský výběr.

Prohlížel jsem řadu článků o Pražském výběru, ale nikde jsem na vaše jméno nenarazil. Co to?

Hrál jsem s nimi úplně na začátku. Necelé dva roky. Zažili jsme hodně srandy. Hráli jsme hlavně v klubech a na pár jazzových festivalech i v Polsku. Po mně s nimi bubnoval Jirka Hrubeš a později Klauda Kryšpín.