Nedávno jsme si připomněli výročí nedožitých osmdesátin Václava Havla. Co by podle vás ještě všechno stihl, kdyby se jich dožil?

Těžko říct. Napsal by jistě ještě řadu divadelních her, možná že bychom se dočkali i jeho pamětí. Zřejmě bychom měli i ostrého komentátora aktuálních událostí, které se odehrávaly v posledních letech.

Na jaké sdělení si vzpomenete z vaší korespondence s Václavem Havlem mezi roky 1978 až 2001?

Těch sdělení bude jistě více. Třeba naše diskuse o jaderné energii nebo o Nobelově ceně míru, kterou nakonec Václav Havel neobdržel, ale obdržel ji jeho dobrý přítel dalajláma. Nebo diskuse o udělení a převzetí Erazmovy ceny, kterou jsem nakonec musel místo Václava Havla převzít v Rotterdamu já.

Jak na prvního českého prezidenta vzpomínáte?

Byl jsem v jeho bytě při tom, když přišel ze zasedání Občanského fóra a překvapené Olze řekl, že když to země bude potřebovat, stane se jejím prezidentem. Byl člověkem velice vzdělaným a odhodlaným nést pro svou zemi jakoukoliv oběť.

Proč stále jméno Václav Havel tak rezonuje českou společností? Někteří nadávají na havlisty a pravdoláskaře, jiní ve jménu Václava Havla pořádají prouprchlické demonstrace a tak dále...

Vinu na tom nenese Václav Havel, ale naše rozhádaná a nepříliš odpovědná občanská společnost. V řadě československých prezidentů stavím Václava Havla na druhé místo hned za Tomáše Garrigua Masaryka.

Vím, že o mrtvých jen dobře. Nicméně téměř cyklicky se opakují na konto Václava Havla výčitky, že zničil slovenský zbrojní průmysl, že jeho amnestie byla katastrofou, že byl v oblasti lidských práv poplatný zahraniční politice USA a tak dále. Jak tyto výčitky hodnotíte?

Nemohu se zodpovědně vyjádřit, co se týče slovenského zbrojního průmyslu. Nerozhodoval o tom však sám prezident Havel, musela s tím souhlasit jak slovenská, tak i federální vláda. Není správné svalovat celou vinu na Václava Havla.