Příští týden se koná jedna z akcí věnovaných 17. listopadu, a to diskuse „Sametová revoluce – co se před 32 lety vlastně stalo?“ Začneme tedy rozhovor stejnou otázkou: Co se – viděno s odstupem času – před 32 lety vlastně stalo?

Nad touto otázkou si budou lámat hlavu politici, politologové a historici ještě dlouho. V zásadě lze konstatovat, že prostě došlo k mírovému předání moci od dosavadní vládnoucí garnitury nové moci, která se na převzetí moci politicky – tedy mírumilovně – chystala již dlouho. Jedna i druhá strana – jednak tehdejší vládnoucí KSČ, tedy protektoři dosazení ruskými bolševiky v roce 1969, jednak i opozice reprezentovaná Chartou 77, kde fungovala směs levicových intelektuálů kolem Havla, bývalí reformní komunisté z doby „pražského jara“ a směs dalších opozičníků – věděli, že vojenské řešení by bylo nejhorším scénářem. A věděli také to, že podobný zásah jako u nás v roce 1968, tedy záměrně „mírumilovné“ potlačení „komunismu s lidskou tváří“ (srovnejme zásahy komunistických armád v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 a v Polsku v roce 1981), problém technologického a materiálního zaostávání komunismu jen odsouvá, ale neřeší.

Rozpad Sovětského svazu a jeho koloniální říše byl čím dál rychlejší. Vývoz „socialistické revoluce“ mimo střední Evropu se nepovedl. Komunistická Čína byla už dlouho „nejbližším nepřítelem“, draze placené „marxistické“ revoluce na Středním východě, v Africe a Střední i Jižní Americe zkrachovaly anebo byly jako v případě Kuby finančním závažím nad síly sovětské ekonomiky. Místo marxistických islámských států, o kterých v Moskvě po válce snili, zde byly nacionálně islámské diktatury a opojení z vítězství ve Vietnamu pohřbila prohra v Afghánistánu.

Pokud by vám to náhodou připomínalo dnešní stav „Západu“, nejedná se jen o podobnost náhodnou. Ale o logický vývoj vzestupu a úpadku jedné nehybné a přežilé ideologie – tedy, počítáme-li i dnešek, dvou. Moskvě nezbývalo než to nějak zreformovat anebo ukončit. Gorbačovův pokus o reformu skončil pádem impéria a náš slavný listopad 1989 byl jednou z civilizovanějších variant.

Občas se v souvislosti s listopadovými událostmi hovoří o tom, že komunistická nomenklatura u nás vlastně „utekla od moci“. Vyhodnotila si to vzhledem k vývoji v Sovětském svazu, že by o ni stejně dříve či později přišla?

No, ona už v zásadě skutečnou moc v ruce nedržela. Už ani vnitřní převrat v Polsku, potlačený generálem Jaruzelským, přes svoji brutalitu, nedokázal Polsko „umravnit“. V Sovětském svazu se moc doslova rozpadala. Stát ovládaly různé zločinecké skupiny navázané na místní komunistické papaláše a také na část armády a KGB. Stát byl zevnitř doslova rozkrádán. Zoufalství sovětské „gerontokracie“ vyústilo v takzvanou perestrojku, ale té už nikdo nevěřil. Obyvatelé sovětských kolonií v perestrojce viděli příležitost, jak se vymanit zpod dusivé nadvlády bolševiků.

Zásadním faktem pak je, že i většina oficiálních členů KSČ – a podobně tomu bylo i v ostatních lido-demo státech – měla sama „bolševiků“ plné zuby. Rudá knížka už dávno nebyla ukázka politického přesvědčení, ale byla to „pracovní knížka“ na lepší funkci anebo jak dostat děti na školu a sám sebe a rodinu na dovolenou do Jugoslávie.

Vedení KSČ, tedy ti chytřejší, už nějakou dobu přemýšleli, co s tou neřešitelnou situací. Proto založili už v roce 1984 „prognostický ústav“. Kovaní bolševici se ještě pokusili o protitah a odvolali celkem oblíbeného a rozumného předsedu vlády Štrougala. Ovšem část vedení KSČ začala v roce 1988 navazovat opatrné utajené kontakty s částí opozice. A stále se čekalo, až se „něco stane“. A pak se stalo.

Lavinu dalších událostí spustil studentský pochod z Albertova a především jeho násilné ukončení na Národní třídě. Měl se vědomě stát rozbuškou, nebo se jí stal souhrou okolností?

Se souhlasem, nebo možná přímo podle pokynů části vedení KSČ a StB, prověření mladí soudruzi a soudružky, funkcionáři „zálohy strany“, tedy SSM, na vysokých školách onen slavný pochod zorganizovali. Charta o plánu – možná až na výjimky, jako byl Petr Uhl – nevěděla.

V Chartě 77, ale i mezi částí vládnoucí KSČ panovala spíše obava, aby se nějaká podobná akce nezvrtla v něco podobného jako 21. srpna 1969, kdy vojska Ministerstva vnitra a Lidové milice brutálně rozehnaly demonstrace a střílely do lidí. A aby to nedopadlo jako v Budapešti 1956, kde lidé věšeli komunisty na sloupy a pak vzpouru utopila Rudá armáda tanky. A v roce 1989 byla sovětská armáda třicet kilometrů od Prahy. To, že má sovětská armáda příkaz do takovýchto akcí nezasahovat, možná věděla StB, ale vedení KSČ ani disidenti nikoli.