Jak jsme si podle vás zvykli uvažovat o svátku 17. listopadu?  

Vzpomíná se na něj typicky po česku – ne na to, co se stalo, nýbrž na vybájenou, částečně nebo zcela nepravdivou zafixovanou představu o události. Při nepokojích 28. října 1939 v Praze byl zastřelen pekař Václav Sedláček. Student lékařství Jan Opletal byl zraněn, hospitalizováno bylo celkem 15 lidí, strženo a rozdupáno bylo na 175 dvojjazyčných tramvajových cedulí s číslem linky a názvem koncové stanice. Na pekařského dělníka Sedláčka se schválně péčí českých historiků zapomnělo. Nehodil se do mýtu, nepatřil mezi vzdělance tak ceněné českým národem a navíc neměl vhodný původ. Jeho rodina odešla na přelomu století do Německa, kde se za první světové války v Recklinghausenu v Porúří narodil. Širší rodina za světové hospodářské krize v 30. létech z Německa odešla do Belgie, Francie, do SSSR, rodiče s Václavem do Čech.

11. listopadu 1939 Opletal zemřel. Ze strany studentů se dalo očekávat, že pohřeb přeroste v národní manifestaci. Němci studentům účast na pohřbu zakázali. Ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend vyjednal se studentským vůdcem Josefem Matouškem, že pohřební průvod v demonstraci nepřeroste a studentům bylo povoleno se pohřbu zúčastnit. Pohřeb v demonstrace ale přerostl, rozháněla je česká policie. Dodatečně bylo 17. listopadu německou okupační mocí zastřeleno devět z údajných původců demonstrací. Až na jednu výjimku to byli funkcionáři oficiálního, protektorátní vládě oddaného, studentského svazu, čtyři byli vysloveně proněmečtí a v žádném případě nebyli iniciátory studentských výtržností. České vysoké školy v protektorátu s celkem asi sedmi tisíci studenty byly zavřeny, kdo chtěl studovat dále, musel tak učinit na německých vysokých školách. Vznikl mýtus o statečných českých studentech, který našel opětného posílení smrtí Jana Palacha. Další, kteří se upálili, upadli v zapomnění nebo v téměř zapomnění – nebyli to vysokoškolští studenti.

S povědomím onoho mýtu v českých myslích se přibližoval 17. listopad 1989. Rok předtím se pokusil systém reformovat Lubomír Štrougal, narazil však na rozhodný odpor vedení ÚV KSČ a byl vytlačen z rozhodujících pozic. V Moskvě panovala glasnosť a Michail Gorbačov se zoufale snažil udržet s USA krok ve zbrojení, na které se mu nedostávalo finančních prostředků, protože Ronald Reagan přiměl Saúdskou Arábii v Organizaci států vyvážejících ropu výměnou za závazek bránit americkými ozbrojenými silami královskou rodinu zasadit se o snížení ceny ropy na minimum, takže Sovětskému svazu se radikálně snížil příjem z exportu ropy a zemního plynu, hlavních to komodit, do státního rozpočtu. Tento závazek USA vůči Saúdské Arábii dodnes trvá, a tak se situace opakuje s tím rozdílem, že nyní nejde o zbrojení, nýbrž o ekonomický rozvrat Ruské federace. Prekérního stavu všech států moskevského bloku a naléhavé nutnosti hospodářských a s nimi spojených politických změn si ale byla vědoma prostřednictvím své rozvědky a vyhodnocovačů československá Státní bezpečnost. Současně věděla, že tyto změny nutné pro přežití stávajícího systému po odchodu Štrougala asi neprosadí. Od změn v ekonomice si slibovala možnost podnikat, k čemuž byli estébáci a jejich spolupracovníci, zejména v podnicích zahraničního obchodu, skvěle vybaveni: dovedli mezinárodně obchodovat, věděli, jak získat kapitál a jak si počínat s bankami.

StB tedy přikročila k řízené provokaci. Pomocí nasazených agentů StB a aktivních svých příslušníků, například Zifčáka, z řad studentů využila výročí 17. listopadu a panujícího mýtu o studentech coby morální síle celé společnosti k vyvolání pochodu studentů z Albertova na Hrad, který cestou usměrňovala uzávěry postranních ulic až na Národní třídu. Tam se Pohotovostní sbory SNB brutálně vrhly na dav. Inscenace smrti studenta Martina Šmída byla záměrnou eskalací situace, pojistkou proti skalním komunistům v ÚV KSČ, aby poté nemohli nastalou situaci zvrátit zpět. Přísně vzato, mohli, ale jen za cenu povolání armády a krveprolití. Zpráva o Šmídově smrti byla podvržena disidentským kruhům a ihned ji odvysílala rozhlasová stanice Radio Svobodná Evropa a Radio Svoboda v Mnichově. Pražští studenti sehráli roli nic netušících statistů ve hře režírované československou tajnou policií.

Tak tímto podrobným výkladem určitě zastánce často omílaných výkladů nepotěšíte. Co myslíte, jak silné jsou resentimenty vůči minulému režimu nebo touha se do těchto dob vrátit?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Je pochopitelné, že se někteří chtějí vrátit do blahých časů reálného socialismu, kdy se sice nesmělo svobodně cestovat a veřejně vykřikovat, kdo co chtěl, ale všichni měli práci a hlavně: pivo stálo 1,70 Kčs! Jiní, které minulý režim znevýhodnil nebo pronásledoval, se dodnes cítí být jím poškozeni a komunismus nenávidí. Jenže většina obyvatel ČR je poněkud schizofrenní – chtěla by všechny klady obou systémů, byť u reálného socialismu zdánlivé, mít současně, což nelze. Politická strana, která elektorátu ve svém programu předestře, že to dokáže, vyhraje volby. Na druhou stranu partaj, která zjeví voličům pravdu, je nevolitelná. Slibovat nesplnitelné tedy musejí všechny politické strany, chtějí-li získat hlasy nevyspělých, infantilně smýšlejících voličů – což je gros českého elektorátu. Slabá odolnost českých voličů proti takovým politickým slibům a absence rozumových úvah silně odlišuje český elektorát od západoevropského.

Od změny režimu uplynulo více než čtvrtstoletí, v němž pochopitelně probíhala také debata o zločinech komunismu. Co říkáte její úrovni, ale i pozdější diskusi o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Národní diskurs o zločinech komunismu byl v Československu po 26 let a je dodnes nedostatečný. Soudní postih viníků se nekonal nebo to odnesli jen druhořadí bolševičtí aparátníci. Potrestat většinu viníků se nepodařilo ani v Německu po pádu zdi, jenže Němci dodnes mají pojistku ve formě nepromlčitelnosti vraždy; v Česku začala promlčecí lhůta pro bolševické vraždy běžet v roce 1990, tedy jsou dnes již promlčeny. Německý diskurs o zločinech nacistických a komunistických se nedá s českým ani trochu srovnávat. Chování Čechů za války je dodnes tabu, o jejich počínání za bolševické éry se veřejnost po několika málo prvních letech prakticky nezajímá.

Temné stránky polistopadového vývoje jsou dány především dravostí nových českých kapitalistů, kteří se nezastaví před ničím. Nebyli totiž kultivováni alespoň století trvajícím společenským klimatem, které by je naučilo společensky přijatelnému počínání a podnikání. Kdy také? Do vzniku republiky v roce 1918 bylo podnikání zejména v průmyslu považováno v českých kruzích vlivem obrozenectví za cosi národně podřadného – všichni Češi podle obrozenců pocházejí z chudinkých poměrů, takže je nepatřičné se vyvyšovat nad druhého svým nabytým majetkem. Následkem toho bylo v roce 1911 asi 80 procent průmyslového kapitálu Království českého v nečeských rukách, zejména Němců českých zemí. Ještě v roce 1937 byl v českých zemích podíl Němců na daních vybraných státem 60 procent. Přitom Němci tvořili jen jednu třetinu obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska.