Jak jsme si podle vás zvykli uvažovat o svátku 17. listopadu?  

Vzpomíná se na něj typicky po česku – ne na to, co se stalo, nýbrž na vybájenou, částečně nebo zcela nepravdivou zafixovanou představu o události. Při nepokojích 28. října 1939 v Praze byl zastřelen pekař Václav Sedláček. Student lékařství Jan Opletal byl zraněn, hospitalizováno bylo celkem 15 lidí, strženo a rozdupáno bylo na 175 dvojjazyčných tramvajových cedulí s číslem linky a názvem koncové stanice. Na pekařského dělníka Sedláčka se schválně péčí českých historiků zapomnělo. Nehodil se do mýtu, nepatřil mezi vzdělance tak ceněné českým národem a navíc neměl vhodný původ. Jeho rodina odešla na přelomu století do Německa, kde se za první světové války v Recklinghausenu v Porúří narodil. Širší rodina za světové hospodářské krize v 30. létech z Německa odešla do Belgie, Francie, do SSSR, rodiče s Václavem do Čech.

11. listopadu 1939 Opletal zemřel. Ze strany studentů se dalo očekávat, že pohřeb přeroste v národní manifestaci. Němci studentům účast na pohřbu zakázali. Ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend vyjednal se studentským vůdcem Josefem Matouškem, že pohřební průvod v demonstraci nepřeroste a studentům bylo povoleno se pohřbu zúčastnit. Pohřeb v demonstrace ale přerostl, rozháněla je česká policie. Dodatečně bylo 17. listopadu německou okupační mocí zastřeleno devět z údajných původců demonstrací. Až na jednu výjimku to byli funkcionáři oficiálního, protektorátní vládě oddaného, studentského svazu, čtyři byli vysloveně proněmečtí a v žádném případě nebyli iniciátory studentských výtržností. České vysoké školy v protektorátu s celkem asi sedmi tisíci studenty byly zavřeny, kdo chtěl studovat dále, musel tak učinit na německých vysokých školách. Vznikl mýtus o statečných českých studentech, který našel opětného posílení smrtí Jana Palacha. Další, kteří se upálili, upadli v zapomnění nebo v téměř zapomnění – nebyli to vysokoškolští studenti.

S povědomím onoho mýtu v českých myslích se přibližoval 17. listopad 1989. Rok předtím se pokusil systém reformovat Lubomír Štrougal, narazil však na rozhodný odpor vedení ÚV KSČ a byl vytlačen z rozhodujících pozic. V Moskvě panovala glasnosť a Michail Gorbačov se zoufale snažil udržet s USA krok ve zbrojení, na které se mu nedostávalo finančních prostředků, protože Ronald Reagan přiměl Saúdskou Arábii v Organizaci států vyvážejících ropu výměnou za závazek bránit americkými ozbrojenými silami královskou rodinu zasadit se o snížení ceny ropy na minimum, takže Sovětskému svazu se radikálně snížil příjem z exportu ropy a zemního plynu, hlavních to komodit, do státního rozpočtu. Tento závazek USA vůči Saúdské Arábii dodnes trvá, a tak se situace opakuje s tím rozdílem, že nyní nejde o zbrojení, nýbrž o ekonomický rozvrat Ruské federace. Prekérního stavu všech států moskevského bloku a naléhavé nutnosti hospodářských a s nimi spojených politických změn si ale byla vědoma prostřednictvím své rozvědky a vyhodnocovačů československá Státní bezpečnost. Současně věděla, že tyto změny nutné pro přežití stávajícího systému po odchodu Štrougala asi neprosadí. Od změn v ekonomice si slibovala možnost podnikat, k čemuž byli estébáci a jejich spolupracovníci, zejména v podnicích zahraničního obchodu, skvěle vybaveni: dovedli mezinárodně obchodovat, věděli, jak získat kapitál a jak si počínat s bankami.