O kterých zemích, ve kterých jste tamní policisty trénoval, kniha pojednává?

Těch zemí je celkem hodně a jedná se o země z různých částí naší planety. Pokusím se je z hlavy vyjmenovat. Jako první bych zmínil asi Čínu, dále Afghánistán, Kongo, Mexiko, Togo, Indii, Kuvajt, Vietnam, Ghanu, Gruzii, Egypt... Snad jsem na nic nezapomněl.

Něco z Evropy v knize nebude? Tam jste policii netrénoval?

Samozřejmě, trénoval jsem i v evropských zemích. Třeba v Lotyšsku, Španělsku či v sousedním Slovensku. Ale do této konkrétní knihy jsem je nezařadil, přál jsem si psát o zemích, které jsou pro našince přeci jen alespoň trochu exotické. A také mi připadalo, že v oněch zemích jsem zažil více věcí, o nichž stojí za to psát.

O čem kniha vlastně je?

Je především o tom, jak může našinec některé země a jejich obyvatele vidět v rámci své profese policejního instruktora naprosto jinýma očima, než jakýma by totéž viděl jako pouhý turista. Tedy pokud by se do některých z těch zemí coby výletník vůbec vydal. Samozřejmě mám na mysli běžné turisty, a nikoli milovníky extrémních adrenalinových situací. Totiž díky tomu, že instruktor bývá hostem obvykle těch nejvyšších představitelů bezpečnostních složek a starají se o něj většinou sami místní policisté. To znamená, že jako instruktor se dostanete běžně nejen do lokalit, kam by se místní člověk pravděpodobně nedostal. Dokonce se můžete klidně poflakovat na místech, kam jiní kolikrát nesmí ani nahlédnout. A máte povoleno tam klidně i točit a fotit. A právě o takových místech a situacích toto spolu s dalším pojednává.

Kniha samozřejmě kromě vyprávění obsahuje i kolem čtyř set fotografií ze zmíněných míst a některé zajímavé reálie nebo popisy neobvyklých zbraní, takže to není jen prosté vyprávění, ale čtenář se může třeba i o lecčem poučit.

A jak jste došel k poněkud kontroverznímu názvu knihy?

Ten název vznikl vlastně na bázi a v kontextu jedné v knize popsané historky z Konga. Jak jsme tak jednou s mými tehdejšími studenty z tamní protiteroristické policejní jednotky PRI vtipkovali, řekl jsem jim pro zajímavost, že jsem taktéž Černý. Napřed po sobě koukali divně, až jsem si říkal, zda jsem nezpůsobil nějaké faux pas, které by nadobro zhatilo moji práci. Ale když jsem jim všem vzápětí vysvětlil, že míním Černý svým jménem a o jakou slovní hříčku vlastně jde, doslova řvali smíchy a druhý den již ráno všichni ke mně chodili, ukazovali na sebe a pak na mou osobu a pronášeli: I'm black, you are Black! Tímto mým vtípkem se vydrželi bavit až do konce mého pobytu. Takže na tomto trefném a doufejme i vtipném názvu mají vlastně velkou zásluhu mí tehdejší afričtí studenti a přátelé.