Exprezident Václav Klaus v reakci na to, že Evropská unie zahajuje s Českou republikou řízení kvůli odmítání kvót na imigranty, uvedl, že nastal čas začít připravovat odchod naší země z Evropské unie, protože to je jediná cesta, jak náš stát udržet a zachránit jako svébytnou entitu. Klaus též uvedl, že odmítá povinné dosídlování naší země cizinci a přeměnu naší země v multikulturní společnost nepřizpůsobivých komunit, které vidíme v Británii a Francii. Co vy na to?

Tato úvaha má, podle mého názoru, poměrně racionální jádro. Řízený proces zbavování suverenity národních států ve prospěch bruselského centra již často přesahuje relativně přijatelnou hranici národní identity, a to se dít nesmí. Stejně tak je nutné všemi způsoby zastavit proces „tavícího kotle“, který z národnostních a kulturních odlišnosti vytváří homogenní individua. Naši předci nebudovali naši zemi jen proto, aby ji dnes pár panevropských potentátů zneužívalo ke svým sociálně a kulturně inženýrským pokusům

Češi jsou velmi skeptičtí vůči EU a nechtějí euro. Premiér Sobotka z ČSSD ale trvá na tom, že musíme být v „jádru EU“ a musíme přijmout euro...

Sobotkovy myšlenkové pochody bývají pro mne často velkým překvapením. Jako kdyby se hermeticky uzavřel ve Strakově akademii a absolutně nevímal, co se děje kolem něj. Zatímco projekt Evropské unie eroduje a v mnoha zemích vyvstávají oprávněné pochybnosti o její funkčnosti, on by nyní naopak posiloval její jádro. Stále ještě nechápe, že pokus o evropskou integraci prostřednictvím zbudování evropského superstátu, a tedy i prostřednictvím společné měny, se hroutí. A je tomu tak dobře. Naše země nesmí být vazalem evropských hospodářských mocností a předseda české vlády musí být tím prvním v řadě, který by měl za zájmy českých občanů bojovat. Ovšem, jestli mu ve skutečnosti nejde o opak! Některé jeho kroky by tomu i napovídaly.

Merkelová je také „vyděšena“ tím, že Trump nemá chuť příliš podporovat své evropské spojence a mluví o tom, že Evropa se musí bránit například Rusku sama. Již se mluví o tichém vzniku „evropské armády pod německým velením“. Hovoří se o utužení eurozóny a o harmonizaci daní. Máme se k něčemu takovému připojovat?

Tak předně, proč by se měla Evropa bránit, když ji Rusko neohrožuje? Připadá mně, že se zde jedná spíše o jakési „přání, které je otcem myšlenky“ z hlav některých politiků, kteří by ale měli svoji iniciativu nasměrovávat zcela někam jinam. Studená válka musí, alespoň podle nich, „za každou cenu pokračovat“, a je třeba zbrojit a zbrojit. Na doplnění zbrojních arzenálů a nákup nových zbraňových systémů je tak ještě více nutno „dojit“ státní rozpočty, ať potom tyto prostředky chybějí kdekoliv. To tyto „jestřáby“ ale již nezajímá, hlavně, že zbrojařské koncerny mají plné „měšce“.

Proti vzniku evropské armády, pod kolektivním politickým vedením s právem veta, bych osobně nebyl, ale přirozeně jen v omezeném početním a vybavenostním rozsahu. V této souvislosti by ale nebylo od věci vydefinovat i její další pravomoci, například přímý dohled nad migračními vlnami. I zde se přece jedná o ochranu kontinentu a nás všech a domnívám se, že tento problém asi pálí Evropu mnohem více než Rusko.

Další utužování eurozóny a harmonizace daní je nejen ekonomický a politický nesmysl, v dnešní době stále sílící eroze EU, jak jsem již uvedl dříve, ale současně i projev zásadního nepochopení celé situace. Tlak na vznik a další posilování role jakéhosi evropského superstátu je pouze jedním z křečovitých projevů dysfunkce nynějšího euromechanismu, který namísto toho, aby lidem sloužil, tak jde již, pod taktovkou některých velkých zemí, spíše proti nim.

Nyní k domácím otázkám. Andrej Babiš již skoro měsíc není ve vládě, jeho hnutí ANO však vládní krizí příliš neutrpělo. ČSSD dle průzkumů ztrácí. Jak je to možné? Jak to, že voliči ČSSD neslyší na rétoriku „obrany demokracie“? Co vlastně chtějí potenciální voliči sociální demokracie od vedení ČSSD?

Tak, zda hnutí ANO vládní krizí utrpělo či nikoliv, je asi nyní předčasné komentovat. Setrvačná vlna voličské přízně je u oligarchova hnutí, alespoň podle mého názoru, na svém vrcholu, kde se jistým způsobem i zafixovala, avšak její pokles očekávám již v nejbližších týdnech. Nárůst počtu významných kauz spjatých nejen s osobou pana Babiše, ale i s dalšími protagonisty hnutí, začíná být alarmující, a až si mnozí voliči, v této souvislosti, konečně sundají „růžové brýle“, půjde to s „politicko-byznysovým projektem“ rychle „z kopce“.

Se sociálními demokraty a jejich voliči je to trošku jinak. Od počátku volebního období se ČSSD zcela nesmyslně programově poddala svým koaličním partnerům, a byla tak nucena rezignovat na mnohé volební priority, které ji k volebnímu vítězství ve sněmovních volbách v roce 2013 katapultovaly.

Na které priority ČSSD rezignovala?

Zmínit, v této souvislosti, lze například a v první řadě problematiku církevních restitucí. Nyní její voliči, a z politologického hlediska podotýkám, že se jedná o velice nestabilní elektorát, svoji přízeň přesunují jinam. Svědčí o tom existence velkého počtu politických subjektů, které dnes podle průzkumů přesahují hranici pěti procent, a jelikož jsou často levicově koncipované, nebo alespoň přebírají levicová témata, sociálnědemokratičtí voliči hledají obhajobu svých zájmů právě zde. Rozhodně se nedomnívám, že většinově přecházejí do miliardářova ANO či k pravici, zde se jedná spíše o jedince.