Jak hodnotíte uplynulý rok?

Nejsem nadšený z vývoje, který v loňském roce provázely dvě významné a neočekávané události, jako byl brexit a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, což nehodlám komentovat, protože nevím, co to přinese. Je to velká otázka i pro zkušené politiky a komentátory, protože možnosti dalšího vývoje jsou různé, jak se ostatně ukazuje. Donald Trump po svém zvolení něco ze své rétoriky slevil, ale na druhé straně projevuje snahy zrušit americký zdravotní systém, který prosadil jeho předchůdce Obama. Jak to dopadne v Americe a jaké to bude mít důsledky pro Evropu, je velká neznámá. I brexit překvapil v Evropě spoustu lidí. Důsledky, které to může mít na rozbití Evropy, nezávisí jen na brexitu, ale i na postoji dalších států, protože i v jiných zemích se objevují ze strany některých politiků, například Le Penové ve Francii, snahy Evropu rozbít. Ale rozbít něco je snadné, ovšem vybudovat něco lepšího je velmi obtížné a často to nové je pak mnohem horší než to původní. To jsme zjistili z vlastní zkušenosti ve zdravotnictví, kde spousta užitečných věcí byla po roce 1989 zrušena. Abych byl konkrétní, třeba povinné očkování nebo kontrola účelné farmakoterapie. Byla zrušena spousta věcí, které dobře fungovaly.

Já vím, že v předchozích našich rozhovorech jste například uváděl zrušení dobře fungujícího vzdělávání lékařů, které nám svět záviděl. A dnes se ukazuje, že to byla chyba. Daří se ji konečně napravit?

To je další věc, kterou nám i na Západě záviděli, protože postgraduální vzdělávání bylo velice dobré, jen vyžadovalo drobné korekce. Jenže se to tak rozoralo, že se to stalo i jedním z důvodů dnešní emigrace lékařů. Na prvním místě jejich odchodu do zahraničí jsou samozřejmě ekonomické důvody, ale ne zcela zanedbatelným důvodem je také nedokonalost našeho systému postgraduálního vzdělávání. V zahraničí dosáhne mladý lékař specializace a s tím souvisejícího ekonomického postupu dříve a bez zádrhelů, jaké jsou u nás. Na změnu lékaři strašně čekali, má o ní rozhodnout Senát, ale jsou zklamaní, že se projednávání zákona vleče a že se úpravy, které dávaly naději, že to bude jednodušší a lepší, nenaplňují. Byla osudová chyba, že po revoluci, byť nikdo nezpochybňuje, že americká medicína je naprosto špičková, pokud jde o výzkum a rozvoj, si politici nepřipustili, že systém amerického zdravotnictví je velice špatný a naprosto neaplikovatelný na Evropu, natož na postkomunistickou Evropu. Ale v tom právě došlo k pomýlení, že naším vzorem je Amerika, a všechno se dělalo po americkém vzoru, ačkoli i řada expertů na zdravotnictví varovala před tím, aby se slepě nekopírovalo zdravotnictví Spojených států. Ale stačily dva roky, aby se spousta užitečných věcí zrušila včetně postgraduálního vzdělávání. Některé věci byly zrušeny velice rychle a důsledky toho cítíme dodnes. Vždyť my jsme byli nejproočkovanější země Evropy, tady nebyl černý kašel, tuberkulóza jen vzácně, ale některé infekce tady vůbec nebyly. Ale pak se začalo diskutovat o tom, že povinné očkování je proti lidským právům, začalo se mluvit o domácích porodech, ačkoli statistiky jednoznačně ukazují, že i když má v některých případech očkování nežádoucí důsledky, strašně se vyplatí. Stejně jako skutečnost, že některé porody doma dopadnou dobře, neznamená, že matka nemůže být ohrožena, protože pomoci v případě problému se jí dostane pozdě. Zkušení gynekologové potvrzují, že porod ve zdravotnickém zařízení je pro rodičky bezpečnější. Já nechápu, že lidé jsou nespokojeni s tím, jakou jsme měli zdravotní péči, a neuvědomují si, že je pořád ještě na vysoké úrovni, v rámci Evropské unie jsme skutečně stále na špičce. Nevím, jak dlouho to bude možné, ale lidé dostávají skutečně vysoce odbornou léčbu, jak mohu posoudit ve svém oboru.

Vy jste nejen uznávaný lékař, ale pohyboval jste se i ve vrcholné politice, byl jste i ministrem zdravotnictví, jak vnímáte, kam jsme od počátku 90. let došli? Někdo říká, že jako společnost jdeme spíš zpět než dopředu.

V určitém smyslu je to pravda. Mě zaráží, že nikdo z politiků si nevezme příklad z historie, vůbec se nezabývá tím, co koncipoval jeho předchůdce, a začne na zelené louce se svými projekty, které vůbec nenavazují na to, co se už udělalo. Tím se ztrácí nejen finanční prostředky, ale i spousta času. Od doby, kdy jsem byl ministrem zdravotnictví, bylo na tomto postu už kolem dvaceti následníků. A z těch dvaceti jediný ministr, který si mne zavolal, aby si se mnou promluvil, byl Jan Stráský. Ve zdravotnictví jsem prošel všemi úrovněmi, od závodního přes venkovského lékaře, učil jsem i na zdravotnických školách, až po ministra, takže jisté zkušenosti jsem měl. Nemyslím, že by si mě někdo měl volat, abych mu radil, ale aby aspoň slyšel názor. U pana Stráského, který přišel z ministerstva dopravy, jsem strávil hodinu. Ale musím říci, že jsem nebyl úplně potěšen, protože na polovinu věcí, které jsem mu servíroval, že by se s nimi mělo něco udělat, říkal: pane profesore, s tím si nedělejte starosti, to vyřeší trh. A na druhou půlku věcí, na kterou jsem upozorňoval, říkal: já nejsem lékař, to si musíte vydiskutovat vy lékaři mezi sebou. A já jsem odpověděl: my to máme dávno vydiskutované, ale rozhodnout musíte vy. Tak chtěl uvést nějaké příklady. Mne napadly dva: že máme sedm lékařských fakult a patnáct fakultních nemocnic. On na to řekl, že je tedy „odfakultní“. Jako druhou věc jsem uvedl, že mi nepřipadá rozumné, když kupujeme moderní přístroje, třeba radiodiagnostické, každý od jiné firmy, což přináší problémy třeba při servisu. A že kdyby se udělalo výběrové řízení a přístroje určitého typu jsme nakoupili od jedné firmy, získali bychom možná slevu, ale hlavně bychom měli zajištěn servis pro všechna zdravotnická zařízení. Na to tedy reagoval, na ministerstvu pak byla zřízena komise a došlo ke zlepšení. Ale jinak nikdo neměl o komunikaci, kterou bych považoval za velmi důležitou, zájem. Přitom někteří při svém příchodu do čela ministerstva toho o resortu moc nevěděli, byli od terénu ve zdravotnictví úplně odtrženi. Samozřejmě měli rozhodovat podle vlastního uvážení, ale měli být přece jen informováni. Jeden z mých následovníků mi na jednom setkání řekl: Ono to ministerstvo vypadá zevnitř jinak než zvenčí. Dospěl k názoru, že není všechno tak černobílé. Ale resort zdravotnictví nebyl výjimkou, ani na jiných ministerstvech neměli nástupci příchozí zájem si podiskutovat se svými předchůdci.