„Musím se s vámi rozdělit o ztrátu, kterou utrpělo nejen české divadlo. Zemřel Karel Richter, dlouholetý ředitel Divadla Jiřího Wolkera,“ začíná dnešní Nedělní ráno tentokrát smutně Ivan Vyskočil a dodává. „Divadlo pro děti a mládež mělo pevné místo v síti pražských divadel už od dob tatíčka Masaryka. Až po devadesátém roce pánům konšelům z pražského magistrátu neznělo nějak dosti nóbl a in, tak tohle divadlo, které mělo vždy plno, zrušili. Dodnes jsem nepochopil, co jim na tom divadle vadilo? A že mělo kulturní přínos do dětských duší, i u takových žižkovských uličníků, jako jsem byl já, jsem nakonec poznal sám na sobě,“ podotýká.

Divadelní představení v osnovách? Užitečnější než zvaní různých neziskovek…

„Karel Richter byl samozřejmě také kolega a herec. Byl oddaný dětskému divadlu, takže nepatřil mezi takzvané ‚celebrity‘.  I když v dnešní době se za celebrity prohlašuje kdekdo. Vysloužil si takové až trochu posměšné přízvisko „zasloužilý princ“,“ vzpomíná s úsměvem Ivan Vyskočil.

„Už jsem mnohokrát psal, že jsem kluk ze Žižkova a v mušketýrských vysokých botách mi do života napochodoval Karel Richter dřív než Fanfán Tulipán. Tři mušketýři byli tenkrát hrdinové našich klukovských her. Pak jsem se úžasně bavil na dalším představení DJW, Zdravý nemocný. No a já, do té doby světovou literaturou nepolíbený, jsem se musel podívat, kdo je to, tenhle pan Moliere, co mě tak rozesmál. A další a další, a už mne to neopustilo, včetně té touhy po vědění. Ještě mi chce někdo tvrdit, že divadelní představení zařazená do školních osnov a kultivující mladou generaci jsou zbytečná?“ ptá se.

„Konečně, dnešní moji kolegové, vzešlí ze stejného prostředí, jsou toho důkazem. Jen namátkou, Jirka Krampol nebo stejně starý můj spolužák Jirka Wohanka. Rozhodně divadelní představení v osnovách bylo užitečnější, než zvaní do škol různých ‚ziskových neziskovek‘, Člověkem v tísni počínaje a nějakými gender a LGBT konče. Tradicí DJW prošla i slavná jména, kdysi Jiřina Jirásková, po svém příchodu do Prahy i paní prezidentová Dáša Havlová, Táňa Fischerová a samozřejmě má femme fatale Ivana Andrlová,“ vypočítává Ivan Vyskočil.

Chránil nás před různými útoky horlivých soudruhů. A cesta do Západního Německa….

„Tak jsem se za drahnou dobu, aniž bych to tak plánoval, ocitl na jevišti vedle Karla Richtera a byli jsme si nejen hereckými kolegy, ale také byl mým ředitelem. Byl samozřejmě v KSČ, jinak by ani nemohl být v té době ředitelem. A já, přes svoje bujná léta, v tom věku mladý člověk nerad nadřízené poslouchá, zvláště když je takového antisoudružského ražení, jakým jsem byl po celou dobu, jsem si ho čím dále víc začínal vážit. Karel nás uměl chránit před různými útoky těch horlivých soudruhů,“ vzpomíná dál Ivan Vyskočil a přidává historku.

„Jednou jsem měl jet natáčet barrandovskou zakázku do tehdy Západního Německa. Samozřejmě to nešlo bez doporučení stranického ředitele. Přišel jsem s obavami za ředitelem a říkám: „Karle, víte, mně ani tak nejde o to natáčení, ale já se tam budu moci setkat se svými sourozenci. Emigrovali v roce 1968 a já je jedenáct let neviděl“. A ten zlatý Karlík Richter, přes svoji stranickou a ředitelskou funkci, se chytil za hlavu a povídá: „Proboha, Ivane, tohle já nesmím vůbec ani slyšet!“ A bez dalšího zaváhání mi doporučení podepsal. Vždyť já do té doby nemohl jet ani na dovolenou do Jugoslávie,“ pokyvuje Vyskočil.

 A dodává. „Později, když jsem viděl Karlovu fotku, jak ve staré německé helmě a s puškou stojí na barikádě v čase pražského povstání v roce 1945, tak jsem pochopil, že ač menšího vzrůstu, to byl statečný a slušný chlap. Byl stejně narozený v květnu jako já, jen přesně o dvacet let starší. Když vám řeknu, že ještě po své devadesátce a na vozíku daboval, skoro mi nebudete věřit. Dožiju-li se jeho věku, tak budu šťastný, když se trefím rukou do zadku. Ale trefit se v dabingu přesně zahraničnímu herci, jak my říkáme – do huby, s tím bych měl potíže už dnes,“ směje se Ivan Vyskočil.