V Radě Ústavu pro studium totalitních režimů nezasednete, senát vás jako kandidátku odmítl. K argumentům se dostaneme později. Jak vnímáte tento výsledek?

Zamítnutí jsem očekávala, a to nejen kvůli tomu, že mě nominoval prezident Miloš Zeman, ale i pod vlivem nátlakového dopisu, v němž dva zaměstnanci Ústavu pro studium totalitních režimů jménem tamních odborů varovali senát před mým zvolením. Lidé s jinými než takzvanými většinovými názory musejí s dehonestací počítat a já mám v tom dlouholetý trénink.

Trošku mě ale udivila malá účast při obou kolech senátního hlasování a také skutečnost, že neproběhla rozprava a že mi nikdo z přítomných nekladl žádné otázky. Krátkost projednávání možná ovlivnilo to, že bod se dostal na řadu až kolem jedné hodiny, takže část legislativců raději sledovala průběh na televizní obrazovce v útulné restauraci. S nadsázkou řečeno, ústavní pojistka demokracie, za kterou je senát považován, opět sklapla zuby.  

Podle senátora Tomáše Grulicha (ODS) se snažíte „zlehčovat dobu totalitního období od roku 1948 do roku 1989“. Snažíte se ji zlehčovat?

Ne. Já pouze odmítám vnímat tu dobu černobíle. Vývoj od února 1948 k Pražskému jaru 1968 v naší zemi nelze zpětně překreslit do jednolité černé přímky, to je nepřípustné zjednodušení. Ve skutečnosti to byla cesta. Na počátku plná jam a roubená památníky obětí, ale směřující ke křižovatce, kterou už jsme chtěli přejít bez nápovědy podle svého. To nám nebylo dovoleno, stejně jako vícekrát v minulosti.

Po srpnové invazi takzvaných spřátelených vojsk už část lidí ztratila naději a zvolila emigraci nebo k ní byla donucena. Opět nic nového, i to se v našich dějinách opakuje. Ti, kdo zůstali, přizpůsobili svůj život novým poměrům.

Je pravda, že v počátcích normalizace dělali špinavou práci za okupanta naši lidé. Ale také je pravda, že statisíce lidí si zachovaly rovnou páteř. Viditelná část občanské opozice, například signatáři Charty 77 a tak dále, byla jen špičkou ledovce, protože odpor proti vnucenému normalizačnímu režimu a jeho ideologii byl mnohem širší. Proto taky pád toho režimu proběhl tak hladce a se všeobecným souhlasem.

Jakub Janda se vyjádřil, že jste obdivovatelka komunistů. Podle mých informací jste podepsala Chartu 77 a byla jste pro komunisty politicky „nevhodná“. Dokonce jsem slyšela, že jste musela pracovat jako uklízečka. Je to pravda? Co říkáte na tento paradox?

Pro pana Jandu je zřejmě každý samostatně myslící člověk, který tupě neopakuje tu jedinou mainstreamem posvěcenou pravdu, nebezpečný tvor. To, že nějaký názor je takzvaně většinový, ale neznamená, že je pravdivý. Většina lidí si ve středověku myslela, že Země je placatá. Dnes i pan Janda ví, že placatá není. Nejspíš ale ještě nepochopil, že základem demokracie je diskuse, dialog, takže nálepkuje oponenty té jediné momentálně uznávané pravdy. Podobně se chovali svazáci v padesátých letech a normalizátoři v letech sedmdesátých a osmdesátých.

Když jsem ve věku pana Jakuba Jandy podepsala Chartu 77 a režim mě onálepkoval jako nepřátelskou osobu, schovala jsem diplom z Filozofické fakulty do šuplíku a chopila se na dvanáct let smetáku a kbelíku, abych uživila děti. Mé knihy a články vycházely pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Místo honorářů jsem dostávala předvolánky k výslechům. Do téže kachlikárny, kde teď pan Janda zkoumá mé současné články publikované na alternativních webech.

Když jsem šla ve středu do senátu, připnula jsem si na sáčko malou pamětní medaili, kterou mi udělilo současné ministerstvo obrany za můj někdejší odboj a odpor proti komunistickému režimu. Vzala jsem si ji proto, že mám stále smysl pro absurdní humor. Dnes ráno, když jsem se dozvěděla, že senát mou nominaci do Ústavu pro studium totalitních režimů zamítl, jsem pamětní medailičku zase uložila do sametové krabičky. Možná že za dvacet let k ní přibude in memoriam i medailička další za účast ve čtvrtém odboji a moje tři děti budou muset losovat o tom, které ji převezme jako rodinnou památku. To říkám jen z legrace, paní redaktorko, a kdyby to šlo, doprovodila bych ten výrok rozchechtaným smajlíkem.

Senátorka Miluše Horská řekla, že „relativizujete ruskou propagandistickou politiku“. Relativizujete? Jak se díváte na Vladimira Putina a současnou zahraniční politiku Ruska?

Můj táta kdysi v jednom z poinvazních článků napsal, že malý národ, chce-li přežít, musí umět snášet i veliké křivdy. Já bych dnes dodala: a učit se odpouštět viníkům, a ne se zavíčkovat v tom někdejším ukřivdění. Odsuzovat dnešní Rusko za včerejší viny a zločiny někdejšího vedení SSSR nemá logiku. Ostatně srpnové invaze se účastnili i vojáci z Lotyšska, Maďarska, Polska, Bulharska a Německa, a přesto jsme s jejich zeměmi dnes znovu pod jednou střechou. Vnucovaná nenávist k Rusku, ke které jsou vychováváni i dnešní naši školáci, zatímco mnozí pamětníci okupace už ji překonali, je nebezpečná, protože nevede ke kritickému myšlení.

Já mám k takzvanému většinovému názoru odjakživa nedůvěru, a proto jsem v posledních deseti letech Rusko čtyřikrát navštívila. Během těch pracovních cest, které kromě jedné organizovalo České centrum, jsem se zúčastnila mnoha besed se studenty, bohemisty, novináři a čtenáři. Opakovaně jsem navštívila i naše krajany na Kubáni. Takže můj obraz dnešního Ruska je poněkud jiný než ten, co nám servírují média hlavního proudu.