Když jsme před 26 lety pochovávali socialismus, doufali jsme, že teď už nás čeká jen růžová budoucnost. Dnes má rozhodující slovo v politice člověk podezřelý ze spolupráce s StB, nejbohatší Slovák, o němž nevíme, jak získal majetek, majitel významných médií, který je navíc nejpopulárnějším politikem. Dokázal byste jako dramatik takový scénář vymyslet? A jaký by měl konec?

To víte, že bych takový scénář nevymyslel. Skutečnost je vždy o kus před výmyslem, pokud ten výmysl usiluje skutečnost dostihnout a vystihnout. Ani pokračování mě nenapadá, nechci-li propadnout levné skepsi nebo levnému optimismu. Rakouský spolkový kancléř Bruno Kreisky však kdysi řekl, že demokracie vždycky pokračování najde. Jde o to, zda bude u nás a v Evropě pokračovat demokracie. Jsem přesvědčen, že je to v jejích silách. Demokracie není samospasitelná, ale má silné stoupence a ručitele, nejen v Evropě, nýbrž i jinde ve světě, a tak myslím, že má určitou vyhlídku navzdory době, která mluví o jejím stmívání a konci nebo o tom, že co prožíváme, už není ta stará dobrá demokracie. Můžeme o ni přijít jen v případě, že se jí vzdáme. To znamená, že zopakujeme někdejší nešťastné rozhodnutí, které si předmnichovské a mnichovské počínání západních států, konkrétně Francie a Anglie, vyložilo na konci třicátých let minulého století nikoli jako důsledek neprozíravé politiky a neschopnosti odhadnout, kam směřuje Hitler, a včas začít zbrojit, nýbrž jako zradu a malou životnost demokracie. Ozdravit ji měly injekce stalinské totalitní genocidní diktatury. Toto ozdravení mnozí z nás prodělali. Jenže poučí se člověk z dějin? Vypadá to, že jen velmi zřídka.

Nepřipadá vám, když vidíte, jaké jsou snahy zejména ze strany hnutí ANO omezit například diskusi ve sněmovně, že tu kdosi chce demontovat to, co se tady za uplynulých 26 let vybudovalo?

K demontáži skutečně dochází. Předák a majitel hnutí ANO otevřeně řekl, že vývoj vykročil a šel špatným směrem. Volební promluvy ing. Andreje Babiše mi v mnohém připomínaly rétoriku Benita Mussoliniho, který byl původně socialistickým novinářem a pak přešel k prohlášením, že není politik, ale něco jako hospodář, jenž především pracuje a zbytečně neztrácí čas řečmi. Už jsem o něm, tuším, s vámi rozmlouval. Nebudoval koncentrační tábory, nenastolil teror, jeho zahraničním ministrem byl vnějškově kultivovaný hrabě Ciano. Teprve volba zapojit se po boku hitlerovského Německa do světové války uvrhla Itálii do neřešitelné situace, zatímco caudillo Franco se nezapojil a španělský fašismus „s lidskou tváří“ přežíval až do hloubi padesátých let a definitivně padl ještě mnohem později. Dokud se bude hnutí ANO pohybovat na demokratické půdě a nezkusí přeměnit český parlamentní systém v autoritativní, nic zásadního podle mě nehrozí. Voliči jednoho dne poznají, že receptura ANO byla neúčinná, a dají hlasy někomu jinému.

Myslíte si jako někteří současní kritici Evropské unie, že bychom měli – vzhledem k tomu, že Evropa není schopna čelit vlně migrace – přehodnotit naše směřování po listopadu 1989, tedy naše členství v Evropské unii? Má nám EU ještě co poskytnout?