Od počátku velké ekonomické krize před sedmi lety bylo stále hlasitěji slyšet kritiky současného ekonomického systému, kteří se po krachu amerických bank snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, se ostře naváželi do finančního systému dle nich založeného na bublinách, dominanci dolaru a snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali?

Pokud jde o argumenty aktivistů Occupy Wall Street, a především pokud jde o analýzy Janise Varoufakise nebo ještě více knihy francouzského ekonoma Thomase Pickettyho či oxfordského profesora Sira Tony Atkinsona, tak osobně jsem přesvědčen, že správně reflektují realitu, v níž žijeme. Ztotožňuji se s kritikou neoliberálních přístupů, které jsou postaveny na tzv. úsporách, na masivních škrtech sociálních výdajů a na postupné destrukci sociálního státu (welfare state). Picketty i Atkinson jsou pochopitelně znepokojeni obrovským nárůstem nerovnosti, jak globálně, tak uvnitř rozvinutých moderních států, a jejím negativním dopadem na současnou společnost. Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, Joseph Stiglitz a Paul Krugman, přesvědčivě dokazují, že politika škrtů a úspor, které mají údajně dosáhnout snížení veřejného dluhu, má přesně opačný dopad, a je tedy kontraproduktivní. Na příkladu německého přístupu k Řecku to neobyčejně přesvědčivě prokazuje i italská ekonomka Mariana Mazzucato, která přednáší na britské univerzitě v Sussexu. Mazzucato připomíná, že na konci 90. let, po dekádě snižování mezd a životní úrovně, nebyla v Německu dostatečně silná poptávka po německém zboží. Přebytek hotovosti v německých bankách byl tedy nabídnut cizím bankám – zvláště řeckým. Řecké banky vzaly tyto německé půjčky a nabídly je řeckým firmám, aby skupovaly německé zboží a tak zvýšily německý export. (Mimochodem, na německé přání Řekové kupovali i drahé německé zbraně, a tak je dnes řecká armáda jedna z nejlépe vyzbrojených v Evropě. Bohužel se t toho řečtí chudí nenajedí). Německé banky vlastní obrovský podíl řeckého dluhu (21 miliard eur). Řecké firmy neinvestovaly do oblastí, kde by bylo možné zvýšit konkurenceschopnost. Navíc stát nefungoval efektivně díky absenci reformy státní správy, a především kvůli neschopnosti získat daně od bohatých loďařů a jim podobných oligarchů. Soukromý dluh se brzy stal dluhem veřejným. Když udeřila finanční krize roku 2008, byl privátní sektor zcela nepřipraven a stát zachraňoval banky, zvyšovala se nezaměstnanost, snižovaly se příjmy, a tak i výběr daní.

Evropská Trojka zareagovala tím, že Řecku začala vnucovat úsporná opatření, čímž se prudce zvýšila nezaměstnanost (zvláště mládeže) a řecký HDP se propadl o 26 %. Už John Maynard Keynes zdůrazňoval, že v době, kdy jsou spotřebitelé a soukromý sektor nuceni šetřit, je nesmyslné, aby šetřila i vláda, neboť tak se z recese stává deprese. Pod nátlakem Trojky musela řecká vláda přijmout více úsporných opatření, což Řecku znemožnilo se postavit na nohy; jen budoucí růst umožňuje splácení dluhu, který naopak rostl a rostl, až se stal zcela nesplatitelným, jak nedávno správně konstatovala šéfka MMF, Christine Lagardeová, která nyní prosazuje odpis části řeckého dluhu.

Německá neochota odpustit Řecku část dluhu je pokrytecká, neboť po válce (v roce 1953) bylo Německu odpuštěno 60 % jeho dluhu, což svým hlasem tehdy podpořilo i Řecko, jedna ze zemí nejvíce devastovaných nacistickým Německem. Druhým pokrytectvím, které média moc nezmiňují, je skutečnost, že velké soukromé mezinárodní banky byly „zachráněny“, i když jejich dluh daleko převyšoval ten současný řecký. Řecko dnes potřebuje 370 miliard euro. Srovnejte například s dluhem Citigroup (2513 miliard USD), Morgan Stanley (2041 miliard USD), Goldman Sachs (814 miliard USD), BNP Paribas (175 miliard USD) či Dresdner Bank (135 miliard USD). Tenhle fakt částečně vysvětluje dnešní netrpělivost prezidenta USA s kancléřkou Merkelovou, neboť Barack Obama si tato čísla musí dobře pamatovat a ví dobře, že pokud je dluh takto vysoký, tak ho nelze splatit a musí být „restrukturalizován“, tedy odepsán.

Třetím pokrytectvím a příkladem dvojího metru je přístup k Ukrajině, která nyní požádala o „záchranu“ ve výši 60 miliard USD. Řecký deficit je výsledkem především špatného vedení, ukrajinský je větší měrou výsledkem defraudace, zpronevěry a korupce. Tím nechci říct, že v Řecku nehraje roli korupce nebo na Ukrajině mizerné vedení.

Tento druh evropského či spíše německého kapitalismu je slepou uličkou. Kdo bude nakupovat německé zboží, až úsporná opatření přiškrtí poptávku v ostatních zemích? Souhlasím, že Řecko potřebuje reformy, které Syriza po svém zvolení začala, i když pomalu, prosazovat. Reformovat ale potřebuje celá eurozóna a celé fungování Evropské unie, kterou je zapotřebí radikálně zdemokratizovat, což ovšem znamená reformovat současný kapitalismus.

Kromě vysoké migrace se dnes hovoří o doutnajícím problému v Africe, kterým brzy bude obrovský nedostatek vody, k tomu stále rostoucí populace planety hlavně v chudých částech světa apod. Dokážeme si s tím poradit? Hrozí planetě přelidnění v takovém měřítku, že nebude moci značnou část lidstva uživit? A co v takovém případě? Některé radikální názory tvrdí, že přelidnění budou postupně řešit války, jako tomu tak bylo i v minulosti…

V Africe jsme svědky vskutku široké škály různorodých problémů, včetně nedostatku zdravotně nezávadné vody. Tyto problémy jsou ještě zvýrazněny klimatickými změnami. Rostoucí populace je relativním, ne absolutním konceptem. Množství zdrojů, kterých je zapotřebí k uživení populace, a potenciál pro jejich navýšení souvisí s řadou různých faktorů, jakými jsou životní prostředí, technologický rozvoj, sociální a hospodářská politika atd. Environmentální ekonomové argumentují, že musíme usilovat o udržitelné hospodářství (např. J. Sacks), které zahrnuje nejen výrobu, ale i distribuci, soudržnost společnosti, snížení sociálních konfliktů apod. Takže pokud by se nám podařilo vyřešit nejurgentnější problémy, jakými jsou globální oteplování, nedostatek ekonomických příležitostí, radikální snížení množství ozbrojených konfliktů, což by mělo pozitivní dopad na snížení chudoby, tak by pak migrace nepředstavovala žádný neřešitelný problém. Je tedy nutné posuzovat tyto problémy globálně a v celém jejich kontextu, a nedomnívat se naivně, že řešením budou vysoké zdi a ostře střežené hranice, které by nás ochránily před vlnou běženců a uprchlíků.

V souvislosti s problematikou běženců si dovolím ocitovat část ze stanoviska levicového křídla ČSSD, které letos založilo platformu „Doleva!“: „Problém s imigranty je důsledkem krachu mezinárodní politiky ‚vývozu‘ demokracie, kdy USA a země EU odstranily vlády Libye, Iráku, Egypta, Afghánistánu bez ohledu na důsledky. Srovnatelný je i případ Sýrie, kde probíhá destruktivní občanská válka – aktivně podporovaná USA i některými státy NATO. Musíme si už konečně přiznat, že demokracii západního stylu nelze vyvézt na tancích či na bodácích. K zodpovědnosti za vzniklý chaos by se měli přihlásit politici, jejichž špatná rozhodnutí mohla být ovlivněna ziskuchtivými zbrojařskými nebo ropnými společnostmi. Z tohoto chaosu pak vzešly ty nejhorší síly, jako je např. Islámský stát. Nyní tamní obyvatelstvo trpí materiálním nedostatkem, hladem a strachem, a mnozí i nadále umírají v ozbrojených konfliktech. Za tento stav jsou odpovědny USA i NATO, tudíž i my, protože jsme se na některých operacích podíleli, i když menším dílem, a s jinými jsme aspoň souhlasili“… „Doporučujeme podpořit především azylanty, kteří utíkají  před válkami, represemi a diskriminací. Ze strachu o své životy prchají z míst, kde se střílí a bombarduje… Měli bychom však mít i jisté pochopení pro ekonomické migranty, kteří utíkají před bídou, kterou nezpůsobili, i od nemožnosti využít svého případného vzdělání a kvalifikace…