30 let uplyne tento rok od sametové revoluce. Jak na listopad 1989 vzpomínáte?

Já si na momenty před třiceti lety vzpomínám velice dobře. 17. listopadu jsme v Divadle na Zábradlí hráli vynikající inscenaci Jana Grossmana Don Juan. V hlavní roli Jirka Bartoška, Jana Preissová, Ondra Pavelka a další… Po představení za mnou přiběhli moji studenti z divadelní fakulty a říkali – pane Přeučile, pane profesore, to je hrozný, co se děje na Národní třídě. Já jsem se tam šel podívat, a když jsem to viděl, tak jsem si uvědomil, co ten zběsilý, zhůvěřilý režim, aby se zachoval komunisticky, je schopen všechno ukázat a hlavně udělat. My herci jsme tenkrát vyjížděli do řady měst. Vidím to jako dneska. Navštěvovali jsme řadu podniků, firem, abychom lidem vůbec vysvětlili, co se stalo, co se odehrálo, a aby šli do generální stávky. Například se Zuzanou Bydžovskou jsme byli na Kladně mezi horníky, kteří vůbec netušili, co se odehrává. A museli jsme jim vysvětlit, co by mělo následovat, a že by měli žít v úplně jiných podmínkách, ve svobodě a v demokracii.

Jak hodnotíte těch třicet porevolučních let?

Myslím si, že za těch třicet let se udělalo strašně moc práce. A ať jsou názory jakékoliv, že si žijeme velmi dobře. Všechno funguje. Fakt je, že ti, kteří se zaobírají politikou, kteří rozhodují o směřování našeho státu, našeho národa, by měli být velice rozumní, velice pokorní a všechno zvažovat na lékárnických vahách. Aby lidé měli dobrý pocit, že žijí a budou žít v krásné české zemi, v demokracii, v humanitě, ve svobodě, v pocitu štěstí, radosti a lásky. Bylo by dobré, aby si každý uvědomoval, že lidské hodnoty jsou velice důležité, a že se proto, aby byly uchovány, musí stále něco dělat.