Vy jste, pane řediteli, již deset let ve funkci…
Ano, v létě 20. srpna to bude deset let. Je to jako včera. Strašně rychle to uteklo…
Když hodnotíte zpětně, jak se vše změnilo?
Velkým předělem byla covidová pandemie. Obrátila celý svět naruby a už to nikdy nebude, jak to bylo před ní. Svět se zrychlil, pacienti dostávají v České republice nejlepší péči, jakou kdy dostávali. Ale i ta nejlepší péče je finančně nákladná. Takže to hodně stojí. Když bych měl srovnat těch deset let zpět, tak rozpočet byl poloviční. O sto procent jsme jej navýšili – dnes jsme na 11 miliardách. Máme technologie, o kterých jsme tenkrát jen snili. Snili jsme o robotu, ten tady už je třetím rokem, funguje naprosto dokonale. Zobrazovací technika je ideální.
Pro mne je velmi důležité, že se podařilo zvládnout i generační obměnu, která nás před těmi deseti lety čekala na vedení jednotlivých klinik. Nechci to přechválit, ale výměna se nám na důležitých, klíčových klinikách podařila. Dnešní mladí docenti a profesoři, kteří kliniky vedou, tak jsou naprosto dokonalí. Mají zájem, chuť i sílu. To je velmi důležité, aby měli vlastnosti, které to posunou dál. Takže rozvíjejí svá pracoviště a staví na tom, co udělali jejich předchůdci, ale jedou raketově dál. Byť doba deseti let se zdá být krátká, tak je to o několik světelných let dál a fungování nemocnice je o to lepší, protože máme perspektivu mladých šéfů, kteří tady budou řadu let dále rozvíjet jednotlivé kliniky a oni mají zájem je rozvíjet.
Fotogalerie: - Loučení s mandátem poslance
Tady je výborné, že na Lochotíně je i nový areál lékařské fakulty.
To byla jedna ze zásadních změn. Když jsem nastoupil do funkce, tak jsem věděl, že tuto nemocnici musím více otevřít, že tady nemůžeme být jako jediný hegemon, který bude obezděn a s nikým nebude komunikovat, protože tohle vysiluje. Vždy je lepší spolupráce, rozdělit si práci na trhu a spolupracovat nejen s ostatními zdravotnickými zařízeními, ať již státními nebo nestátními, ale i s Lékařskou fakultou a Západočeskou univerzitou nebo střední zdravotní školou. Oni pro nás připravují budoucí zaměstnance. Říkám našim přednostům, že máme jedinečnou výhodu – po celou dobu, kdy studenti chodí do školy, chodí i do nemocnice. Máme jim možnost ukázat, že nemocnice je velmi dobrým zaměstnavatelem, má velmi dobré prostředí a dává perspektivu.
Když tedy někdo přijde s tím, že bude na Lékařské fakultě den otevřených dveří, tak říkám – vy ty dveře tam máte otevřeny každý den. K vám na kliniku chodí studenti, vy je učíte. Ukažte jim skvělý kolektiv, výbornou nemocnici, co se týče pracovního prostředí a perspektivu, tedy kam to vedete, co chcete rozvíjet. Kam v medicíně chcete jít dál. To dává základ studentovi, aby začal přemýšlet o tom, že my jsme jeho další, nejlepší destinace. Nám se podařilo ve spolupráci s Lékařskou fakultou – a tvrdím, že nejsme jako matka a dcera, ale jsme dvě sestry vedle sebe. Oni dělají výuku, my medicínu a musíme to skloubit. Od nového akademického ročníku budou studenti šestého ročníku, kteří mají zájem pracovat na nějaké klinice, už mít úvazek. V době studia úvazek 0,2 na pozici praktická sestra, budou v celém ročníku tady v Plzni. Nebudou tedy stážovat v Budějovicích, Ústí nebo jinde. Mají zajištěno, že po ukončení studia u nás dostanou pracovní smlouvu a budou u nás pokračovat. Musí si je vybrat šéf kliniky, ten musí mít zájem o daného člověka. To znamená, že jej zná, ten člověk tam chodí a dostane šanci. Takže si v šestém ročníku přivydělají i nějakou tu korunu. Oni ví, že dostanou pracovní smlouvu a už v tom šestém ročníku se mohou připravovat na kariéru kožního lékaře, radiologa, chirurga.
Psali jsme:
Řada lidí si stěžuje na naše zdravotnictví, ale problém je, že nejsme spokojeni s ničím. Když se podíváme do zahraničí, tak ta naše úroveň je velice vysoká.
My děláme západní medicínu za české peníze. Úroveň českého zdravotnictví je tady na českém západě na špičkové úrovni a můžeme se klidně srovnávat i s Regensburgem, Mnichovem. Nedělají tam jinou medicínu a nedělají tam lépe. Naopak, v některých oborech je převyšujeme. A oni se učí od nás.
Když bych měl mluvit obecně o českém zdravotnictví, tak přednemocniční péče je špička. Podařilo se udělat zdravotnickou záchrannou službu opravdu na úrovní – a letos je jí v Plzeňském kraji padesát let. Musím se před nimi sklonit, protože ta práce, kterou odvádí, je velmi těžká a dělají ji naprosto perfektně. Pokrytí kraje výjezdovými stanovišti krajské záchranné služby, dostupnost, je top. Co trochu pokulhává, tak je dostupnost ambulantní péče, protože jsou místa, kde je nakumulováno více praktických lékařů, ambulantních specialistů, zubařů, a pak jsou místa, která jsou zcela hluchá. Tady by to chtělo narovnat. To znamená, aby rozmístění jednotlivých ambulancí bylo smysluplné a dostupnost byla adekvátní. Druhá věc je samotné fungování. Myslím si, že ambulantní specialisté a praktičtí lékaři by měli být více provázáni s pacientem. Mluvím obecně. Měli by fungovat trochu více, ne v režimu 4 a 4, tedy čtyři dny a čtyři hodiny. Žijeme v 21. století, jsou mobily, elektronické přístroje, takže se může více komunikovat. Mnohdy se dají některé věci vyřešit radou po telefonu. Ale ne odkazem – jdi do nemocnice. Protože pak jsou přetížené urgentní příjmy.
Kdyby tedy primární péče fungovala lépe, tak se to celé nebude přelévat do nemocnic a ty nebudou přetížené, nebudou plné čekárny a lidi nebudou naštvaní. Je nutné podotknout, že v nemocnicích se to dá také lépe zorganizovat. Na běžné kontroly a věci, které se dají naplánovat, se dá použít objednávkový systém – a tady by měla být provázanost mezi pacientem a nemocnicí. Takže se nepřichází ráno v sedm, když je člověk objednaný na desátou hodinu. Tři hodiny tam jste zbytečně – buďte doma, zařizujte si něco jiného. Lepší by pak byl průchod pacienta nemocnicí.
Věříte státním institucím České republiky?Anketa
Také je třeba, aby se každý z pacientů staral o své tělo. Tak jako se stará o svého domácího mazlíčka nebo o své auto. Musíme si nalít čistého vína a říci, že to tak ve společnosti není. Oni ví, kdy mají jet s autem na servis, ví, kdy si mají zaplatit dovolenou nebo jít na veterinu s domácím mazlíčkem. Ale starat se o své tělo, to jaksi ne. Preventivní programy neplní a pak přichází v době, kdy je jim špatně a chtějí mít všechno hned. My za těch dvě stě let, co se z ranhojičů stali lékaři, umíme spoustu věcí. Ale neumíme všechno na lusknutí prstu. Všechno něco stojí. My tady v Plzni ctíme zásadu, že je třeba pacienta včas a správně vyšetřit, protože když zjistíme problém na jeho začátku, tak léčba je efektivní, rychlá, nebolestivá a nízkonákladová. Když přichází s rozjetým problémem, tak to bolí, je to dlouhé s nejasným výsledkem a je to drahé. Zatěžuje to všechno, ale nejvíc samozřejmě pacienta. To přece nikdo z nás nechce.
Takže teď jsem se oklikou zase dostal k pacientovi. Je třeba, aby poslouchal, co mu říkáme. My se snažíme dělat obecné povědomí, děláme pravidelně semináře na různá témata. Populárně naučnou formou naši odborníci dávají informace a zájemci se samozřejmě mohou ptát. Úkolem odborníka je jim to říci, aby tomu rozuměli. Aby v každém druhém slově nebylo gen, genetika, genová exprese, ale aby to bylo jasně vysvětleno, aby zájemce věděl, kde je nebezpečí, na co si dát pozor a kde naopak nebezpečí nečíhá.
Fotogalerie: - Poslední týden
Mluví se zas o onemocněních, která byla už desetiletí passé. To jsou ty černé kašle, záškrt. Je to možná tím, že jsme se s těmito nemocemi nenaučili žít a nebo to podceňujeme – viz trend na neočkování se. Vidíte to jako problém i pro budoucnost?
Očkování obecně, objevení vakcinace, posílení organismu, to je jeden z největších objevů medicíny za celou dobu její historie. Vymítil se černý kašel, byla pod kontrolou tuberkulóza, dětská obrna, spousta chorob. Ti „otcové zakladatelé“ by se asi hodně zlobili, kdyby viděli, jak se k tomu staví dnešní společnost. Máme antivaxery, vždy se najde nějaký důvod torpédovat vakcíny. To je přece hloupost. Je to daň z blahobytu. Už si myslíme, že všechno umíme, všechno známe a že přepereme přírodu. Nepřepereme. Já myslím, že nikdy. Nechci být kacíř, ale myslím si, že příroda je vždy silnější a šikovnější než my a čas od času nám nastaví nohu. A toto je ta nastavená noha. Musíme si uvědomit, že by to mělo být vyvážené. Chápu, že nemůžeme zatěžovat lidský a zvláště dětský organismus neustále nějakou vakcinací a imunizací. Ale vzhledem k tomu, že dnešní společnost žije opravdu otevřeně, je tady velká migrace lidí, která před pětatřiceti lety nebyla, můžeme cestovat prakticky kamkoliv a můžeme si odtamtud také přivézt cokoli. Takže je třeba, abychom poslouchali obecné trendy. My lékaři vám slíbíme, že to nebudeme přehánět, že vás nebudeme každý týden očkovat na něco jiného, ale vy nám naslouchejte. A my se musíme zamyslet, zda z toho očkovacího kalendáře, z té plejády očkování, některé z nich vyřadíme nebo jej tam necháme. Možná to vyřazení některých očkování bylo předčasné a teď se k němu vrátíme. Ale obecně si myslím, že to, že se dožíváme tak vysokého věku, že celosvětová populace tak roste, tak to je výsledek také očkování. Podívejte se, když se neočkovalo, jaká byla novorozenecká a dětská úmrtnost. Když se podíváte na rodokmeny známých historických osobností, tak měli spousta dětí, ale dospělosti se jich dožilo jen pár. A nebylo to tak, že zemřeli na následek poranění. Spousta z nich zemřela na civilizační choroby, které jsou nyní vymýcené.
Podle mne je základní očkování potřebné, takže jej neodmítat. A pak třeba zvážit, do jaké lokality se chystám či kde budu žít a tomu přizpůsobit očkování.
Psali jsme:
Dalším problémem je pravděpodobně i změna klimatu, kdy se parazité, přenašeči posunují a neměli bychom jásat, že jsme vyhráli nad přírodou…
Nad přírodou nelze vyhrát. My jsme její součástí. Museli bychom vyhrát sami nad sebou a to nedokážeme.
Jak se za tu dobu změnila úhradová vyhláška, jednání se zdravotními pojišťovnami?
Když jsem nastoupil do funkce, tak jsem objel všechny ředitele zdravotních pojišťoven a dali jsme si ruku na to, že v Plzni nebude problém a kdyby něco, tak se sejdeme a vyřešíme to. A to zatím trvá. Spolupráce je tedy na výborné úrovni, ale je tady jedna věc, která nás stále svazuje, a to je úhradová vyhláška, která se píše každý rok. My nemůžeme plánovat v dlouhodobém horizontu. Kdybychom měli nastavený systém úhrad na dva tři roky, můžete si rozložit rozhodnutí v čase, protože s tím budete pracovat. Začátkem roku se všichni zástupci nemocnic a lékařů sejdou a dochází k takzvanému dohadovacímu řízení, které trvá půl až tři čtvrtě roku mezi zdravotními pojišťovnami, ministerstvem, nemocnicemi a na konci roku se vydá úhradová vyhláška. My víme, jak bude další rok, ale rádi bychom viděli v horizontu dvou, třech let. Pak by se do toho daly zakomponovat i preventivní programy.
Je to o bonusech, ale i malusech. Jedeš na kole a nemáš helmu. Zranil jsi se? Platíš si to sám. Zranil jsi se v opilosti? Platíš si hospitalizaci sám. To je ta výchova. Že se člověk chová, jak má a neparazituje na systému. To je to, že teď jsem se zranil, tak mne rychle pomozte a ještě předběhnu všechny v čekárně. Tak tudy cesta nevede. Bylo by dobré, kdyby se i toto dalo do úhradové vyhlášky zakomponovat, protože by to generovalo určitou úsporu v systému zdravotní péče.
Je to jenom o tom, jak si to nastavíme, ale musíme dát jasná pravidla a avizovat je dopředu, abychom je mohli vymáhat.
Dbát o sebe, to je jasné. Ale někdo by řekl – je to moje svobodná vůle, jestli si vezmu helmu, nebo ne, případně jestli budu pít, jak zákon káže.
Buď je demokracie, nebo anarchie. Když si budu dělat všechno, jak budu chtít, tak to je anarchie. Když se budu chovat podle obecných pravidel nastavených pro všechny, tak je to demokracie. Vím, že spousta lidí takto žije – veškerá práva má jedinec a veškerou povinnost mají všichni okolo. Takhle se ale nehraje. Když se někdo rozhodne, že vstoupí do džungle s holýma rukama, bez sebemenšího klacku, mezi predátory, tak riskuje, že to nepřežije. Když tam vstoupí někdo v chráněném obleku s ochrankou nebo s průvodcem, tak si to užije. A oba dva se jdou podívat do džungle, ale záleží na úhlu pohledu.
Dnes se hovoří o umělé inteligenci, určitě s ní také počítáte.
Jistě! Je to nový trend, můžeme třeba porovnávat vyšetření ve světě, ke kterým bychom se jinak jen těžko dostali, nebo by to trvalo velmi dlouho. Vidím v ní obrovské možnosti, ale také určité nebezpečí. Co myslíte, že udělá, jestliže jí někdo položí otázku, kdo je pro tuto planetu nejnebezpečnější tvor? Vyhodnotí, že to je člověk a co se pak stane, to si každý domyslí sám. Je to jak z futurologického románu a je třeba porovnávat přínosy i určitá úskalí.
Na závěr našeho rozhovoru se ještě pojďme chvíli věnovat vaší politické angažovanosti. Jste dlouhodobě spjat s ČSSD, ze které odešla řada lidí. Vy zůstáváte. Jste přesvědčený, že levice má naději a nebo je to takový bezbřehý levý střed, pravý střed?
Jestliže budeme brát politické strany, že mají své místo ve společnosti a politika také, tak by měly být dvě misky vah – pravá a levá. Když někdo říká, že je pravice, tak na druhé straně musí být levice. Mezi nimi budou ti, kteří budou tíhnout k té druhé straně. Ale je to stále stejné, jako pravá a levá ruka. Když řekneme, že tady jedna nemá být, tak jedna ruka netleská. To opouštíme politiku a nemá to smysl. Když si řekneme, že všichni budeme populisty a politika bude ve stylu supermarketu – co chcete víc dnes? Politické strany mají svoji historii, a to nejen u nás, ale ve světě. V civilizovaných zemích. Tam, kde nejsou, tam to moc nefunguje, každý si dělá, co chce a tam je právě anarchie. Jestli tedy chceme, aby byla demokracie, tak musí být vyvážená a musí ji hlídat politické strany. Jiné východisko je anarchie nebo konstituční monarchie. Ale těch fungujících už po světě moc není. Takže jestliže žijeme na Západě, demokracie musí být vyvážená a v politice musí být obě misky vah. To, že chvilku převažuje levice, pak zase pravice, to je správné. To je jako v pelotonu – střídají se všichni, aby dojeli do cíle a aby tým byl první a aby vyhráli. Neutíkejme k anarchii a k populismu. Toho bych se tak trochu bál. Volič si musí uvědomit, co je pro zemi dobré.
A není to tak, že by politické strany byly nyní v útlumu?
Podívejte se, byly roky bohaté a roky chudé. Já jsem životní optimista a předpokládám, že tady bude to základní rozdělení na pravou a levou a tak i mezi nimi.
Víte, život je nejvzácnější dar, který jsme dostali. A musíme dělat všechno proto, aby ten život náš i našich blízkých byl co nejlepší. To znamená, že musíme aktivně přistupovat i k tomu, jak budeme důvěřovat politikům a politice. A když jim dáme důvěru, musíme požadovat, aby splnili, co nám slíbili.
Politiku by měli dělat lidé, kteří mají životní zkušenosti, něco dokázali a berou ji jako možnost zajistit, aby česká země byla nejlepší místo pro život.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
