Když se ohlédneme za dvěma uplynulými měsíci, během nichž platil v Česku nouzový stav a lidé byli v mnoha ohledech omezeni nejrůznějšími opatřeními, nešli jsme vzhledem k necelým osmi tisícům nakažených za tuto dobu s kanónem na vrabce? Nepřehnala to tedy vláda se všemi těmi nařízeními?

Vzhledem k tomu, že šlo o neplánované celonárodní, možná celosvětové napadení, které se až postupně ukázalo být cvičením, nezhostili jsme se ho na počátku špatně. Shrnu pozitiva. Dokázali jsme nastavit léta nenastavené, případně pozapomenuté. Ústav zdravotnických informací a statistiky vytvořil rychle centrální monitorovací systém propojený též s kapacitami pracovišť intenzivní medicíny pro komplikované případy. V rámci možností byly docela rychle ochrannými pomůckami tak či onak zásobeny zdravotnické a pečovatelské profese, dělný lid si roušky ušil nebo různě posháněl, protože právě rouška je symbolem řešení, ať už si o ní lze myslet cokoli. Vládní opatření zastavila běžný život, neuvěřitelně svorně byl respektován na řadu týdnů premiérský povel „Do práce a domů!“ Sjednocujícím pocitem byla zajisté odpovědnost, solidarita a zejména strach. Ty první dva pocity by nám vydržet měly, toho třetího bych se bál jako psychosociálního propadu. První třetina hokejového zápasu tedy dopadla vítěznou remízou, ve druhé je hlavně potřeba lid odrouškovat a odstrašit a čeká nás třetí třetina ekonomických náprav, jakkoli už bude dlouhá. Bez vítězství ve druhé třetině se ta třetí vyhrát nedá.

Nemáte jako ústavní činitel obavu z toho, co náš stát může čekat, pokud by u soudů uspěly žaloby o náhradu škody za to, že vláda svými rozhodnutími zastavila na dva měsíce téměř veškerý chod i byznys v zemi?