Média řeší „causu Forejt“, Czech press foto vyhrál snímek europoslance Ransdorfa s flekem na košili jen pár hodin před úmrtím. Zdá se, že jsme si nejen zvykli na bulvarizaci, ale že sdělovací prostředky padají stále do hlubší „bažiny“. Jakoby se však zapomnělo na krvavé konflikty na Ukrajině nebo kdesi v centrální Africe a už vůbec na řadu kauz a kauziček, které vyšumí kolem nás. Častou odpovědí je, že to „lidé chtějí“. Jaký na to máte názor?

Nemyslím, že jsem právě vhodným arbitrem pro posuzování úrovně českých médií, protože nevlastním televizi a tisk prakticky nečtu, ale domnívám se, že zatímco v nesvobodných režimech slouží média téměř výlučně politické propagandě, v demokratických společnostech s tržním hospodářstvím je bulvarizace naprosto neodmyslitelnou a zákonitou součástí mediálního světa. Jestliže se například podíváme do českých novin druhé poloviny devatenáctého století určených pro vzdělanou měšťanskou vrstvu, snadno zjistíme, že obsahují typ zpráv, které by svojí senzacechtivostí a morbidností zahanbily i ten nejvyhrocenější současný bulvár. Tehdejší žurnalisté, kteří byli zpravidla literárně zdatnější než ti dnešní, navíc dokázali své historky zahalit do působivého romantického či hororového hávu, jenž úspěšně kompenzoval absenci obrazu. Mediální život v Paříži třicátých či čtyřicátých let devatenáctého století tak, jak ho popisuje ve svých románech Balzac, se svojí agresivitou, účelovostí, marnivostí a prolhaností nijak nelišil od současného stavu. To, že se občas našli publicisté typu Čapka, Poláčka nebo Peroutky, zakrývá pravou povahu sdělovacích prostředků prakticky od vynálezu knihtisku, jíž je do značné míry účelové šíření negativních emocí a parazitování na pokleslých a nepřiznávaných sklonech široké veřejnosti.
Tradiční lidová karnevalová kultura, kterou studoval například Bachtin, byla často vulgární, provokativní, nechutná a krutá. Nyní prostoupila elektronická média a ovládá veřejný prostor. Moderní média nemohla zapadnout do bažiny, protože se v ní zrodila a je to jejich živná půda. Nikdy nečekejme od médií, že vyřeší jakýkoliv zásadní nebo důležitý veřejný problém. Rozchází se to se smyslem jejich existence.

Ani politické garnitury nepřipívají k otevřené společnosti. Na protivníky se otevírají kauzy, ale vlastní se zakopávají pod koberec. Je už i politika, tedy služba lidem, vlastně bažina?

Politika není bažina, ale aréna. Vstupují do ní lidé, kteří chtějí uspokojit své ambice, superego či sebelásku a získat moc rozhodovat o jiných lidech. Nevěnují se politice z altruistických pohnutek, i když to rádi říkají, protože to by odjeli léčit malomocné do Konga a neseděli by ve správních radách. Jestliže se najde naivní jedinec, který nepochopil tuto elementární zákonitost politického života a domnívá se, že politika představuje službu veřejnosti, je od počátku vážně znevýhodněn. Vazba a loajalita vůči určitým hodnotám a idejím mu brání v potřebné názorové flexibilitě a pragmatickém oportunismu, který se od úspěšných politiků očekává. Takový člověk se buď poučí a přizpůsobí, nebo je na počátku své politické dráhy vyřazen. Principiální politik je oxymóron. Na raně středověkém Islandu představoval jedinou ústřední výkonnou moc sněm svobodných mužů – alting – vybavený zákonodárnými a soudními pravomocemi, který se scházel každý rok po dva týdny v době kolem letního slunovratu na pláni u řeky Öxará. Pro uspokojení politických potřeb dané společnosti to naprosto postačovalo.