Jak vidíte současnou situaci ve světě, která již není bipolární? Bude Evropa mít menší a menší slovo na úkor třeba Číny, Indie nebo Brazílie?

Zdá se, že ano. Tady koresponduje politický vliv s ekonomickým rozsahem, technologickým vyspěním a vojenskou silou, přičemž ve všech třech kategoriích ony země udělaly historicky nevídany skok, který s určitou pravděpodobností přesáhne v rozměru dimenze doposud etablovaných světových špiček. Rozhodně je třeba se na to podívat diferencovaněji, všechny tři země doprovází při uskutečnění svého rozvoje individuálni problémy a nedostatky, v celku ale jejich vývoj naznačuje budoucí zaujímání strategicky rozhodující světové role. Evropa se do budoucna bude muset v rámci lepší sebeorganizace alespoň snažit o to, aby zmíněné státy neztratila na globálni úrovni z očí.

Je největším nebezpečím nejen pro Evropu Islámský stát nebo jsou i další rizika, která se mohou podle vás objevit v tomto roce?

Islámský stát pro Evropu nepředstavuje systematické nebezpečí ve formě vnějšího agresora klasického typu. Svým na jednotlivé aktéry orientovaným jednáním ohrožuje spíše Evropany než Evropu a to je paradigmatický jev nové formy konfliktu. Mimo to je ale i jeho násilná a fanatismem podložená praxe pochopitelná jako byznys. IS kontroluje v součastnosti strategické oblasti ropné produkce. Měl by se na těch místech však konstituovat, není vyloučeno, že se stane do jisté míry obchodním partnerem západních stran - který tím způsobem standardně obchodují se Saúdskou Arábií, navzdory tamním krutým praktik. Principielně je situace pro Evropu výzva tím směrem reflektovat, proč IS dostal takový příliv dobrovolníků z vlastních řad, jakou roli v tom hraje metafyzického smyslu zbavená společnost a jak by se dal rozsáhleji pojmout proces integrace. Zejmena v Německu se tak bude muset vést kritická diskurse o nově vzplanutém, nacionálně zaměřeném hnutí Pegida. Zásadně chybná se mně v té souvislosti zdá výhradně funkcionalistická argumentace tamních politiků ve stylu: „Cizinci jsou přeci užiteční.“

Rozhodně by se v tomto roce neměla podceňovat ukrajinská krize nebo globální boj o suroviny, například o ropu v čínském moři mezi Čínou a USA, která může mit nevídaný dopad i na Unii.

Jak se bude podle vás chovat v nejbližší budoucnosti Evropská unie?  Nenastanou odstředivé tendence, nedojde k vícerychlostní Evropě?

Nejspíše dojde k vícerychlostní Evropě a do jisté míry už k ní i došlo. Například rozdíl mezi severními a jižními státy se stále zvětšuje. Podstatné ale je, aby si EU dokázala udržet rámec, ve kterém na základě určitých směrnic bude moci jednat konzistentně a podle možností pro prospěch všech členských států.

Je Evropská unie stále tak zajímavá - nejen pro Ukrajinu, ale třeba pro Arménii? Například nová srbská vláda se na EU jen třese…

Zdá se, že EU bude víc a více řešit komplexitu a splňovat úkony, které jsou vysledkem rozvíjející se globální komunikace. V novém rozložení světových velmocí bude mimo to EU nejpravděbodobnější prostředek konstruktivního prosazení alespoň nějakých zájmu členských zemí. Stát se členem EU je z toho hlediska nadále atraktivní. V tom smyslu by celosvětově mohly vzniknout takzvané regionálni režimy se zvýšenými pravomocemi a zpětnou vazbou do nacionálního kontextu s cílem v hlavní roli aktéra rozvíjet politiku ve prospěch zastupujících zemí.

Jak byste prognózoval vývoj v dalších letech? Nejsme jako civilizace na určitém rozhraní a nemůže se nám přihodit to, co třeba starověkému Egyptu nebo Římské říši?

Nejprve je důležité říci, že riziko a nebezpečí je v každé civilizaci. To adresuji predevším na populární diskuse, kde se argumentuje tím, že je zapotřebí zaměnit hodnotu svobody bezpečím. Otázka je, jestli existují zákonitá pravidla o vývoji a rozkladu civilizace. První předpoklad pro to by nejspíše požadoval určitou konzistenci v předmětu pátráni. Už při pojmu civilizace vidíme rozdíl k Egyptu nebo Římu: myslíme tím Evropu, sekulární svět, technologizovaný svět, nebo předpokládá pojem civilizace určitou intenzitu stejnoúrovňové komunikace? Z jistého hlediska by se dnes dalo mluvit o globálni civilizaci, která na základě toho, že je globální, staví historicky jedinečná pravidla pro její rozvoj. Pojímá jiné formy kompenzace a tak například určitý propad Evropy na úkor růstu a subvence ve srovnání s Čínou by nemusel pro celkový systém znamenat problém.

Liší nás ale jiné body ještě podstatněji od výkonnosti minulých systémů. Je to zvýšená schopnost sebereflexe nastávajících problémů. Rychleji a efektivněji než kdy jindy můžeme problémy identifikovat a vypracovat určité řešení, které nastolí alternativní cestu možného vývoje. To je zcela podstatné i pro druh problému, se kterým dnes „civilizace“ bojuje. Problém se zdá být spíše vedlejší produkt určitého typu jednání. Například klimatické změny na základě industrializace... Podíváme-li se potom na jednotlivé články „civilizace“ přesneji, zjistíme nejenom „rozkladové“ tendence, ale i historicky jedinečný a stále postupující výkon. Dělba statní moci do hierarchických, horizontalních a birokratických struktur, výkon judikativy, technologií, školství a celková gramotnost, rozvoj sociálního zabezpečení a zdravotního systému, lidská prava, demokratický mír a tak dále. Argument, že zvýšené schopnosti jednání určité „civilizace“ vedou automaticky ke zvýšenému riziku zániku právě oné civilizace, což by znázorňovalo zánikový vzor Řma či Egypta, není relevantní. Jednoduše řečeno jde jenom o formální logiku „čím více možností k dobrému, tím více možností ke zlému“. Rozhodující jsou ale konkrétní mechanismy, kterými „civilizace“ v daný okamžik je schopna regulovat svůj další postup.

Vývoj v dalších letech posuzuji ambivalentně. Na jednu stranu se bude kumulovat konflikt poklesu materiálního standardu v Evropě a konflikt řídnoucího výskytu surovin ve světě, na druhou stranu tím podmíníme okolnosti na příznivou změnu problematických struktur neoliberálního systému. Minimálně Evropa v té souvislosti bude muset vyčerpat svůj sebereflexivní potenciál, aby nastávající změny proběhly v řádech regulované transformace a ne jenom v řádech rozkladu.