Otče, co říkáte těm komentářům a komentátorům či zahraničím politikům, kteří Čechy kvůli jejich odmítavému postoji k masové imigraci označují za xenofoby, čecháčky, nehumánní...?

Co bych na to měl říkat? Snad jen to, že, kam až sahají písemná svědectví, se můžeme setkat s lidmi, kteří milují různá šuplátka, pod i nadšuplátka, škatule všech možných tvarů a velikostí… A v té záplavě kategorií není zřejmě až tak důležité, kam ten či onen jedinec patří, ale že se nám povedlo nacpat zrovna tam, kde ho chceme mít. Například přede dvěma tisíci lety byl jeden prorok nazýván bláznem a ten, jehož příchod ohlašoval, zase žroutem a pijanem vína. Dnes je to ovšem pestřejší, a tak máme na domácí scéně foby, fily, isty a samozřejmě nácky. Jsem toho názoru, že poněkud přebujelé negativní názvosloví do všeho vnáší jenom zmatek.

Hovoří se o dělení imigrantů na „uprchlíky“ a „ekonomické migranty“. Pokud ale uprchlík cestuje z první bezpečné země „za lepším“, za lepším komfortem a sociálními dávkami, nestává se z něj ekonomický imigrant? Neměl by zůstat v první zemi, kde mu nehrozí nebezpečí?

Zase škatulkování? Celá tato imigrační vlna, spíše tsunami, se mi jeví, a jistě nejen mně, ohromující až ochromující. A jako někdy pro stromy nevidíme les, tak zase pro les nevidíme jednotlivé stromy. Možná, že ta masa migrujícího lidstva je tu kvůli tomu, aby bránila rozlišování, a tak vytvořila pouze dva tábory – přijímačů a odmítačů. Kteří se pak v médiích i na náměstích budou přetahovat o přízeň lidu, tedy voličstva, a zapomene se na jednotlivce. Ať již ty potřebné, nebo na ty, kteří na této vlně chtějí přisurfovat na místa, kde jim bude lépe, nebo kde se jim podaří dělat svou vlastní politiku…

Není migrant jako migrant a co může být pro jednoho bezpečná země, pro jiného být nemusí. Vždyť takový křesťanský uprchlík není v bezpečí ani v detenčním táboře v Německu. Jak by tedy mohl být v bezpečí v Turecku? Kde ostatně některé děti migrantů jsou nuceny k dětské práci v tureckých podnicích. Jak se může uprchlík cítit v bezpečí v Jordánsku? Kam si, podle některých zpráv, jezdí do uprchlických táborů vybírat mladé manželky bohatí Saúdové a kde dospělí bývali, a možná ještě jsou, rekrutováni do různých bojůvek všech možných „rebelů“?

Kdyby se tajné služby všech možných i nemožných takzvaných „demokratických a protiteroristických vlád“ místo rekrutace kanónenfutru do takzvané FSA (Svobodná syrská armáda, která je v opozici proti prezidentu Asadovi – pozn. red.) zabývaly lustrací uprchlíků a pomohly jim najít řešení jejich tíživé situace, nebylo by to lepší? Jenže, co dělat, když se „demokrati“ všech zemí spojili v názoru, že Asad musí z kola ven? Jestli je toto jediný způsob, jak zajistit celoplanetární mír a vybudovat pozemský ráj, tak je to s celým světem hodně špatné.

Ale to asi není odpověď na vaši otázku ohledně uprchlíků.

Osobně si myslím, že když už člověk dostal do vínku rozum, měl by ho používat; a ne ho nechat zatlačit svými city a pocity a vášněmi, ať již pozitivními, či negativními, někam do kouta. Ale na takovýto dlouhý průvod běženců je asi každý rozum krátký.

Syrský chargé d’affaires v Praze Bašár Akbik řekl, že prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti – Sýrii. Kdyby jim adresně státy pomohly, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti a nemuseli by do Evropy. Co si o tom myslíte? Není tedy lepší pomáhat jim u nich doma?

S panem chargé d´affaires souhlasím a osobně se dle jeho loňské rady řídím již asi tři roky. Problémem není sehnat občas nějakou tu korunu na podporu křesťanů v Aleppu nebo pro sirotčinec či nějakou vývařovnu a ošetřovnu. Problém je tam ty peníze dostat. A přesto, že kanály jsou, mohlo by být vše daleko jednodušší. Tady se, jsem toho názoru, odkopal celý takzvaný „demokratický svět“, který má zalíbení v jednoduchých a viditelných gestech, která ovšem ve finále situaci ještě více zkomplikují. Největším problémem lidí žijících ještě v Sýrii jsou totiž ony ekonomické sankce, které měly otřást Asadovým trůnem, ale „jenom“ zničily život Syřanům. Kolabují nemocnice a vlastně celá syrská ekonomika – a tím nejvíce trpí řadový syrský občan. Dospělí i děti mrznou na ulicích, chybí uspokojení základních potřeb, rostou ceny na černém trhu, jediné co roste, je bída a beznaděj.

Proto nechápu onu míru určité bezohlednosti a nemorálnosti světových lídrů, kteří s lehkostí a jedním škrtem pera uvrhnou do bídy většinu syrské populace a na druhé straně se holedbají, jak zachraňují svět a pomáhají lidským právům ve jménu „humanity“ a „demokracie“. A následně řeší exodus ubožáků, kteří si už se svou situací neví rady, a své vlastní občany peskují za to, že nesdílí jejich nadšení, jak se demokracii daří, a že pro jejich nejskvělejší recept na bídu, do které uvrhli další část světa, jejich voliči přestali mít pochopení. Kdyby za oněmi sankcemi nebylo tolik utrpení těch, kteří si nemohou vybrat, mohlo by se to celé brát jako komický návod utrácení co nejvíce peněz na „humanitu“ s co nejmenším efektem pro ty nejpotřebnější…

Kdyby všichni ti krasoduchové, kteří dnes volají „welcome“ a „přijímám“ směrem k uprchlíkům, raději obrátili své volání vůči vlastní vrchnosti, která má na stávající krizi lví podíl, ve smyslu „děkujeme, odejděte“, nebo „zrušte sankce“, pomohlo by to nejen státům, které uprchlickou vlnu schytávají nejvíce, ale především těm, jejichž utrpení den ze dne roste. A to jsou ti, kteří neoplývají tisícovkami dolarů, aby si mohli zapádlovat na polosplasklé pneumatice do Evropy, ale jsou nuceni v Sýrii zůstat a protloukat se válkou zničenou vlastí s několika igelitkami majetku, který jim ještě zbyl.

S touto problematikou souvisí řada otázek, které mi často víří hlavou; několikrát jsem je vyslovil i nahlas, popřípadě písemně vůči některým politikům z KDU-ČSL, leč odpovědi se mi nedostalo. Zatím. Proto bych rád využil i této příležitosti a pokusil se o ně podělit s laskavým a trpělivým čtenářstvem.

Jistě, prosím...

Co mně jako katolickému knězi tedy nejde na rozum? Toto: Vždy před volbami do EU parlamentu se dovídáme, jak je prospěšné volit lidovce, neboť oni tvoří nejsilnější frakci, která patří v EU parlamentu křesťanským demokratům. A v prostém křesťanském voliči to zákonitě vzbudí dojem, že tam jsou především kvůli hájení jakýchsi křesťanských hodnot. Proč tedy ještě nevyvolali jednání, která by něco tak nekřesťanského a nemorálního ve svých důsledcích, jako ony sankce jsou, zrušila, či alespoň omezila? 

Jsou všichni ti „křesťané“, sedící v bruselských škamnách jako poslušní žáčci neomarxistických komisařů, snad hluší k volání syrských biskupů, ať již katolických, nebo pravoslavných, že právě sankce vůči Sýrii jsou největší příčinou utrpení Syřanů? Nebo jsou v Bruselu jenom pro parádu? Nebo, nedej Bože, zapomněli, že jsou křesťané? Pravda, politik před volbami a politik po volbách jsou, zhusta, dvě zcela rozdílné entity, i když se jedná o jednu a tutéž osobu. Nebo je jim lhostejný osud křesťanů, které sám prezident Asad vybízí, aby neodcházeli, neboť si bez nich nedokáže představit obnovu a fungování poválečné Sýrie? Nebo onu hluchotu vůči hlasu biskupů způsobuje fakt, že oni sami tvrdí, že cokoli jiného, co by mělo nahradit prezidenta Asada, bude pro Sýrii jenom horší? On je přeci ten „zlý diktátor“, kterého je třeba zničit za jakoukoli cenu.

Ale možná jsou všechny tyto otázky zbytečné a vše je úplně jinak. Třeba stejně, jak v Bruselu rozhodli, co je a co není banán, a ráčili banánům předepsat „banánovou křivku“, tak bylo rozhodnuto, který režim na Blízkém východě je ten „demokratický“ a který je „diktátorský“. Proto asi máme jako spojence v boji proti terorismu Království Saúdské Arábie, které aplikuje stejné tresty za porušování „veřejného pořádku“ jako Islámský stát. I když vlastně ne, KSA je lepší a dokonalejší než IS. V KSA totiž ženy nemohou řídit automobil, což je jistě pro jejich dobro. Tam IS ještě nedošel.

Stejně jako je naším spojencem Turecko, které dojí EU o miliardy na zastavení imigrace, ale imigrační kohout jaksi zapomnělo zavřít. A zatímco vesele probíhají námluvy EU s Tureckem a uvažuje se o jeho začlenění do Eurosajuzu, můžeme vidět tohoto našeho EU-kámoše na vyšších šprušlích žebříčku států pronásledujících novináře, nebo jak mu prospívá obchod s kradenou ropou a zároveň vraždí vlastní Kurdy na obou stranách své hranice se Sýrií a jak za posledních pár let na jihu Turecka vyrostly nové továrny, které byly ukradeny v okolí Aleppa. Ale to je vše jistě v pořádku, vždyť jenom nebrání svobodnému podnikání. Proč by si Erdoganův synek nemohl zaobchodovat s kradenou ropou nebo proč by si turecký podnikatel nemohl pořídit nějakou tu syrskou továrničku za pět prstů?

Hovoří se o tom, že muslimové budou mít většinu v zemích jako Francie či Británie do 40 let. Při nynějším masovém přílivu možná ještě dříve. Považujete to za hrozbu? Ohledně imigrantů se píše o rizicích týkajících se kriminality, nemocí, zatížení sociálního systému, asociálního chování...

Jistě znáte podobenství o domě vystavěném na písku a o tom na skále (Mt 7, 21-29). Toto Ježíšovo podobenství můžeme přeneseně vztáhnout i na hrozby, kterým podlehnou ti, kteří zvolili jakoukoli zkratku ke štěstí či cestu menšího odporu, popřípadě se zbavili hodnot a tradic, s jejichž zachováváním je spojena jakákoli námaha.

Takže hrozba, o které mluvíte, je vlastně důsledkem, že se naše společnost zřekla velké části toho, co tvořilo onu skálu pod evropským domem, a nahradila to pískem vágních definic, které vlastně nic neznamenají. V takovémto rozvolnění hodnota pravidel, jež dnes platí a zítra ne, která pokaždé znamenají něco jiného a stejně se nedodržují, je hrozbou cokoli, co má jakoukoli, byť i mylnou, nosnou myšlenku a pevný vnitřní řád. Kdyby současná Evropa měla opravdové hodnoty chráněné opravdovými pravidly a jinou vizi, než stálé přepisování toho, co se smí a nesmí. A především, kdyby její představitelé a volení zástupci přemýšleli v jiném módu než je: „po nás potopa“, tak by pro ni bylo máloco hrozbou.

A ohledně rizik spojených s imigrací, která zmiňujete? Když vy přijdete do pro vás neznámého prostředí, tak přece zkoušíte, co si můžete dovolit, kam až lze bez rizik zajít, a zjišťujete tak míru tolerance společnosti, ve které jste novým členem. I imigranti to zkouší a dle svých nově získaných zkušeností se také chovají… Dělají jen to, co je jim shůry tolerováno…