V letošním roce si zažíváme opravdu velmi nepříjemné výkyvy počasí. Jaro téměř nebylo, teploty ke konci května připomínaly spíše závěr listopadu, a potom hned přišla tropická vedra, která mohla vyvolat jak silné bouře, tak i to hrozivé tornádo na jižní Moravě. Jsou tyto změny obvyklé nebo je vyvolávají některé změny klimatu v důsledku globálního oteplování či podobných, negativních civilizačních jevů? 

To není novinka letošního roku. Jen jsme si v „suchém“ období 2015–2019 odvykli, že se počasí chová v posledních desetiletích extrémněji, než tomu bývalo v relativně klidném 20. století. Klimatický systém má velkou setrvačnost a dlouhou dobu dokázal tlak člověka docela dobře ustát. Až v posledních 50 letech zjišťujeme, že neumíme změny v chování atmosféry vysvětlit jinak, než vyšším množstvím skleníkových plynů v atmosféře, jejich menším pohlcováním v poškozených a globálně ubývajících lesích a v teplejším oceánu. Relativně zanedbatelné zvýšení globální teploty s sebou přináší změny v uhlíkovém cyklu, které jsme předpokládali, a na které už dlouho upozorňujeme. Extremita počasí je jen jedním, ale asi nejviditelnějším z mnoha důsledků.

Střední Evropa asi už není tím klidným místem k žití, co se týká živelných katastrof, jak jsme na to byli léta zvyklí. Nedlouho po tornádu na jižní Moravě zasáhly Německo přívalové povodně nemající v novodobé historii obdoby. Je tedy čas stavět více přehrad, suchých poldrů, zpevňovat svahy a vůbec zabývat se podobnými protipovodňovými opatřeními, abychom se uchránili před záplavami, anebo se letos jedná jen o výjimečný rok? Můžeme podobné excesy očekávat i v dalších letech?

Ano, můžeme. Ale různá adaptační opatření musíme připravovat tak, aby byla v krajině co nejpřirozenější. Neměli bychom vyhánět čerta ďáblem, ale tam, kde je to možné, bychom měli vrátit přírodě její původní funkci. U nás jde hlavně o pramenné oblasti, jejichž přirozená schopnost akumulace vody je narušena a nepomáhají tak tyto oblasti ani při povodních ani při suchu. Po každé menší vichřici zjišťujeme, že se špatně staráme o lesy i o stromy v kulturní krajině a ve městech. Horké vlny nám připomínají, že městskou zástavbu je třeba vysokým teplotám přizpůsobit, pokud v ní chceme mít příjemné bydlení. To vše jsou známé věci, na které však rychle zapomínáme, když se k nám počasí chová chvíli zdvořile.

Co by asi naši zemi nejvíce prospělo, abychom se s podobnými katastrofami už tolik nesetkávali? Omezení skleníkových plynů, zákaz užívání spalovacích motorů, omezení množství CO2 či nějaká další opaření? Anebo je to prostě přirozený vývoj, který člověk nemůže vůbec ovlivnit?

Věda nám říká, že přirozený vývoj by pro Zemi znamenal pomalé globální ochlazování. Často se spekuluje, jestli není oteplování pro člověka vlastně lepší a příjemnější. Klimatologie se nesnaží přesvědčit lidstvo k budování nějakého lepšího nebo příjemnějšího klimatu. To je nesmysl. My jen říkáme, že lidstvo svým chováním narušuje přirozený stav věcí, a to se zatím nikdy člověku nevyplatilo. Typickým příkladem je sovětský pokus s Aralským jezerem, které doplatilo na narušení přirozeného vývoje budováním megalomanských závlah pro bavlníkové plantáže. Nebo extrémní znečištění ovzduší, které ve 20. století dokonce snižovalo množství slunečního záření dopadajícího na zemský povrch. Podobně, ale ve větším rozsahu, narušujeme přirozený vývoj klimatického systému tím, že zvyšujeme množství skleníkových plynů v atmosféře. To samo o sobě není problém, atmosféra by si s tím hravě poradila, pokud by toto zvyšování bylo řádově pomalejší. Způsobů, jak toho dosáhnout, je více. Já neumím hodnotit zákaz spalovacích motorů v Evropě. Podaří se vyřešit problémy s bateriemi nebo změnit strukturu výroby energie, abychom elektroauta nedobíjeli z fosilních elektráren? Dokážou energetici zabezpečit dostatek energie i bez uhlí a plynu? Příprava řešení musí jít ruku v ruce s odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek. Dnes už naštěstí, až na výjimky, nediskutujeme o potřebě změnu klimatu řešit. Začínáme diskutovat o opatřeních a možnostech, které máme. A klimatologie musí jen zpřesňovat své odhady, připravovat podklady pro hodnocení aktuální situace a pro přípravu budoucích opatření. I proto Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) spolupracuje s univerzitami i akademickými pracovišti na projektu Perun, který ve své komplexnosti tyto podklady pro stát připraví.