Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Dění na Ukrajině je v první řadě ukrajinský problém. Je to země s umělými hranicemi a s rozděleným obyvatelstvem. Může existovat v míru jen za předpokladu spolupráce obou hlavních skupin obyvatel. Pokud se jedna pokusí strhnout na sebe všechnu moc, druhá to nepřijme a bude se bránit. Toto je zdroj ukrajinské krize, na které se ale velice přiživily globální síly. Potřebují stále rozfoukávat tamní konflikt, aby ospravedlnily omezování demokracie a suverenity kdekoli po světě.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA.

Tady někdo blbne. Rusko je nejdál od centra Evropy za posledních mnoho set let. Jeho síla je mnohem menší než v dobách Sovětského svazu. Proč a jak by někoho chtělo napadat? Má dost práce se svou modernizací. Ta se ale někomu nelíbí, chtěli by Rusko slabé a v chaosu, v jakém bylo před dvaceti lety. Nechtějí nového plnohodnotného hráče na světové scéně. Strašák Ruskem se mnohým hodí k posilování militarismu. A také se hodí Pobaltským zemím, kde žije až třetina ruského obyvatelstva, které je tam téměř zbaveno občanských práv, aniž by to nějaké Radě Evropy, Evropské komisi nebo NATO vadilo. Pokud se tyto menšiny začnou svých práv domáhat, budou násilně potlačeny s vysvětlením, že šlo o zakuklenou agresi Moskvy.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?

NATO dnes už neslouží k obraně území svých zemí. Den po našem vstupu do NATO toto seskupení bombardovalo civilní cíle v Bělehradu a Novém Sadu (ty škody jsem viděl na vlastní oči) s vysvětlením, že tím pomůžou zastavit občanskou válku v Kosovu. Dnes jsou vojska NATO budována jako systém expedičních sborů k boji proti domorodcům někde v horských údolích kdekoli na druhém konci světa. Naše domovy už nebrání. To by vojska NATO nemohla strpět organizovanou invazi takzvaných uprchlíků do Evropy.

A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

To jsme dost uskočili. Na obnovu zdatnosti by stačil kvalitní tělocvik na školách a dobrá rodičovská výchova.

Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Islámský stát je plodem západní politiky. Přestaňme se montovat do afrických a asijských zemí, přestaňme svrhávat jejich vlády, přestaňme podporovat vybrané povstalecké síly, o nichž nic nevíme. Umožněme těm zemím, ať si tam uspořádají život podle svého. Nemusí se nám to uspořádání líbit, ale oni k němu dospěli na základě nějakého svého hluboce zakořeněného vývoje. Mějme respekt k jejich odlišnosti a braňme odlišnost svou.

Hovoří se o tom, že muslimové mají za co umřít. Mají nějaké hodnoty, které se nám sice nelíbí, ale nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné? Nahradili jsme náboženství něčím jiným, co nás v tomto směruje? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Potřebuje západní civilizace nějakou hodnotovou kotvu? Jakou?

Každá civilizace potřebuje své hodnotové zakotvení, bez něj není civilizací. My se od svých kotev dobrovolně a organizovaně odřezáváme. To je hlavní nebezpečí pro náš svět, ne nějaká hrozba zvenčí.

Jsme členy Evropské unie. V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Směřujeme i po řecké krizi k ještě většímu sjednocení Evropy? Co se vlastně s EU stalo od doby našeho vstupu? A jak se změnilo euro, je z něj, jak říkal Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie? Co tedy udělat s EU - ještě více sjednotit, nechat takto, zrušit euro, zrušit celou EU?

Pro Evropskou unii platí stará dobrá moudrost: i špatné věci jsou schopny vývoje, vyvíjejí se však vždy v ještě horší. EU směřuje ke stále větší diktatuře, k omezování suverenity, k řízení našich životů do posledního detailu. A také k chudobě, protože jen svobodný člověk má motivaci k tvorbě bohatství. Nevidím naději, že se tento trend v příštích letech změní. Jistě, jediné správné řešení by bylo EU zrušit a vrátit se k uspořádání sousedících spolupracujících a vzájemně se respektujících zemí. Toho se ale hned tak nedočkáme. Proto je jedinou šancí pro nás z tohoto vlaku zmaru co nejrychleji vyskočit. I tak na nás jeho úpadek bude mít zhoubný vliv, ale budeme mu už moci svými silami čelit.