Jak vzpomínáte na listopad 1989 a svou vlastní činnost?

Měl jsem trochu štěstí, že se mi podařilo být u tohoto zlomového okamžiku. Měl jsem tehdy pocit, že se děje něco, k čemu se musím nějak postavit. A přiznám se, že když jsme pak zakládali IVČRN a upozorňovali na nebezpečí islámu, tak ten pocit byl podobný.

Je pravda, že některé vzpomínky už jsou trochu zamlžené, protože člověk už je takový, že ty nové věci mu vymazávají ty věci starší. Ale jsou to samozřejmě vzpomínky silné. A trochu mě mrzí, že dnes byl ten svátek zpolitizován a „zkýčovitěn“. To, co se kolem 30. výročí dnes děje, je prostě občas trapné.

Pořád se dnes mluví o „hodnotách listopadu 1989“, že se k nim máme vracet a navazovat na ně. Pojďme si říct, o co tehdy z vašeho soukromého pohledu šlo. Jaké byly důvody té „vzpoury“?

Každý to samozřejmě vnímal trochu jinak. Ale řekl bych, že značná část mé generace byla jednoduše otrávena husákovským režimem. Vnímali jsme, že nám ten režim nedává možnosti, jako mají naši vrstevníci v západní Evropě. A také to, že této zemi ujíždí vlak. Že svět někam jde a my pořád chodíme na prvního máje do průvodu a zdobíme nástěnky.

A vnímali jsme také určitý odkaz generace našich rodičů, kteří zažili uvolněnější šedesátá léta, a my jsme cítili, že teď, když jsme v jejich věku my, tak je tu mrtvo.

A do toho přišly události v Polsku, v Maďarsku, pak dokonce i východním Německu. A u nás pořád jakoby nic. Jen se podepisovala petice Několik vět, taková ta „Charta pro opozdilé“, kterou se nebála podepsat i řada lidí z tehdejšího hlavního proudu.

Já byl v létě 1989 v Řecku, kam jsem mohl jezdit za příbuznými (maminka Martina Konvičky byla jedním z řeckých dětí, které Československo přijalo v době tamní občanské války – pozn. PL.cz). A cestou jsem se zastavil i v Rakousku. A hned po návratu jsem nastoupil na brigádu, kterou jsme jako studenti museli povinně absolvovat, a ta samozřejmě dávala možnost po večerech posedět u piva a pohovořit. A já si vzpomínám, že pod vlivem té cesty jsem pořád chtěl řešit politiku, a spolužáci reagovali, že je to nezajímá a ať jim s tím dám pokoj. A to bylo nějaké tři měsíce před listopadem. Já z toho byl zklamaný a říkal jsem si, že tady neuděláme nikdy nic.

Je třeba dodat, že jsem studoval v Olomouci, kde to bylo mnohem „regionálnější“ a mnohem méně zpolitizované než Praha, to je taky fakt.

Rozeběhl se zimní semestr a pak přišel listopad. Já s několika kolegy jsme začali „stávku“, takovou s hodně velkými uvozovkami, vlastně už týden dopředu. Tehdy se večer na koleji slavily nějaké narozeniny, a bylo to velké, a druhý den ráno jsme měli povinnou přednášku z marxismu. Na té se kontrolovala účast a byly možné, pokud si vzpomínám, tři absence. A tato přednáška, kterou jsme půlka kruhu prošvihli v kocovině, byla pro mě a pár dalších kolegů třetí absencí, takže nám hrozilo, že nám to může dost zkomplikovat dokončení studia. Pak už si na to naštěstí nikdo nevzpomněl.

V pátek sedmnáctého jsem pak jel na víkend za rodiči do Ostravy. A vzpomínám si, že v neděli dopoledne jsme s tatínkem zrovna myli okna k tomu si pustili Svobodnou Evropu, tu už tenkrát nerušili a dala se normálně poslouchat. A tam jsme slyšeli, že zemřel student Martin Šmíd plus nějaká další svědectví z té demonstrace na Albertově.

Já se přiznám, že jsem strnul. A ihned jsem věděl, že tohle už něco znamená. A vzhledem k tomu, že jsem už předtím, jak jsem říkal, měl takové pocity, že by se mělo něco změnit, tak jsem si říkal, že u toho bych měl být.

Po obědě jsem ještě zašel za jednou svou kamarádkou, která studovala v Brně, a mluvili jsme o tom, a pak jsem odjel do Olomouce. Přijel jsem večer na Šmeralovy koleje a tam už to žilo. Studentů tam ještě nebylo tolik, protože teprve přijížděli z víkendu, ale ti, co tam byli, tak byli velmi rozrušení, plály jim oči a všichni tak nějak cítili, že tohle už dál nejde.

Vzpomínám si, že ve studovně, kde byly psací stroje, už od večera seděla směna spolužaček a opisovaly na strojích první prohlášení studentů. Ale tehdy jsme ještě nevěděli, co na to řekne většina olomouckých studentů, kteří, jak jsem říkal, do té doby politiku raději ignorovali.

V pondělí ráno jsme měli jako hlavní plán dostat všechny studenty do sportovní haly, kde bychom uspořádali nějaké shromáždění, a tam bychom vyhlásili studentskou stávku, jak ji už o víkendu navrhli studenti v Praze. Do haly přicházeli překvapení studenti, kteří vůbec netušili, že není normální školní pondělí. V poledne už to věděli všichni a padlo rozhodnutí se ke stávce přidat.

Já jsem v té době už byl trochu známý díky svým předchozím aktivitám okolo ochrany životního prostředí, takže mě vybrali jako člena stávkového výboru. Ale musím uznat, že v tom výboru jsem byl ze všech nejmladší a určitě politicky nejméně zkušený. Ti ostatní byli všechno studenti po univerzitě poměrně známí, ale samozřejmě ne jako horliví svazáci, spíše naopak. A mohli se vykázat také mnoha kontakty na různé osobnosti Olomouce a těchto kontaktů se začalo využívat. Takže já tam skutečně hrál takové „šesté housle“.