Češi mají podle statistik malé platy. Zejména ve srovnání se Západem. Jsou snad líní, nešikovní? Čím to podle vás je?

Jsme faktickou kolonií. V srdci Evropy je to bizarní inovace. V tak podřízené pozici vůči cizímu kapitálu jsme nebyli ani za monarchie. České mozky a ruce nejsou o nic méně schopné než ty německé nebo americké. Máme naopak podstatně větší potence poradit si i v nečekaných situacích – sami a bez hnidopišských manuálů. Mockrát jsem to slyšel právě od byznysmenů i manažerů z Ameriky a Německa. Mizí-li rok co rok v cizině jen na dividendách až kolem celé desetiny HDP, ty stovky miliard musejí chybět někde jinde. O další stovky miliard ročně nás připravuje reexport vlastní produkce hlavně přes Německo. Zisk zůstává tam, nám se s bídou vracejí jen výrobní náklady. A tu a tam i miniaturní marže. To všechno je děsivá obžaloba privatizačního převratu.  

Myslíte, že se většině lidí žije v  naší zemi pohodlně a že mají dostatek všeho? Nyní vyšlo najevo po úmrtí výborné zpěvačky Věry Špinarové, že se jí v devadesátých letech nevedlo finančně příliš dobře. Takových bylo jistě mnohem více. Za Nečasovy vlády padaly nářky, že sociálně slabé lidi stát utiskuje. Je nyní stát štědrý na staré, nemocné, postižené, samoživitelky apod? Jakou náladu ve společnosti lze cítit? Věří lidé v budoucnost?

Většina lidí dala iluzím báječného „konce dějin“ vale už dávno. Nepříjemné věci – zvlášť nedají-li se markantněji změnit obratem – má však lidská psychika sklon z vědomí „vytěsnit“, řečeno s klasikem psychoanalýzy. Naše společnost se polarizuje v míře, jaká tu naposled byla počátkem minulého století. Hlady a přímo na ulici sice nikdo neumírá. Až třetí tisíciletí však pokřtilo i dřív neznámý pojem. Zní „pracující chudoba“. Týká se statisíců rodin. Je to nedůstojná existenční past. Rodí i spousty sociálních patologií. To, že se společnost rozpadla na „my“ a „oni“, tu sice není poprvé.

Dnes to má však i zcela existenční rozměr. Tím trpčí, že většina zazobanců pochází z praktik, které pošlapaly každou etiku i trestní paragrafy. O tom už pochybuje jen pár fanatiků a splachovacích týpků. Dnešní víra v budoucnost je jiná, než ta z let po válce či na prahu vědeckotechnické revoluce. Bývá vyhraněně osobní, a ne sdílená s ostatními. Své naděje upírá vlastně jen k tomu, jak se z toho, kam se člověk už dodrápal, nepropadnout níž. Vůně zítřka, kdy nastanou ještě mnohem hezčí poměry, se dnes jeví jako z jiného světa. Na téma, kam to spěje, to vysílá jasnou zprávu.

Politici EU oslavovali 60 výročí Římských smluv, jedněch ze zakládajících dokumentů EU. Je vlastně co oslavovat? Co byste jim řekl, kdyby vás na ty oslavy pozvali? Proč většina občanů v ČR nemá příliš kladný poměr k EU, i když, jak mnozí říkají, nám EU pomohla  k prosperitě?

Důvody k oslavám mají jen „elity“ rozvalené v parazitní bavlnce. EU coby štědrý mecenáš je groteskní blud. Celková bilance „návratu do Evropy“ je skandálně ztrátová. Většina lidí cifry, které to dokládají, ani nezná. Že jsme za „chudé příbuzné“, na nichž se ti bohatší pohádkově balíkují, jim však už neuniká. Evropská unie degeneruje. Své krize „řeší“ jen další nabobskou buzerací. Právě tak reaguje i na „brexit“, který jí ukázal žlutou kartu. Touto cestou si kope hrob. Žádná jiná se nerýsuje ani v zárodku. Co z toho plyne, si nepřipouštějí jen tuctoví hochštapleři. Evropská integrace, v níž by se viděl normální člověk, má šanci jen na úplně jiných základech.  

V prezidentských volbách je favoritem Miloš Zeman. I když on se tak podle svých slov necítí, a možná i proto ve svých výrocích ještě přitvrdil.  Nejspíš již jistým účastníkem prezidentských voleb bude profesor Jiří Drahoš. Podle informací médií by mohl mít podporu nejen liberálních stran, ale i jmenovitě premiéra Sobotky a možná i části ČSSD. Je to ten kandidát, který bude s Milošem Zemanem soupeřit ve druhém kole? Nebo někdo vytáhne podle vás ještě někoho jiného z klobouku?

Profesor Drahoš je zřejmě první variantou, která se proti Miloši Zemanovi neztrapní. Otázkou zůstává, nakolik volič upřednostní muže vědy, který neměl, jak složit test z politiky. Dokáže promluvit z duše plebejské většiny? Jak vnímat sympatie, které mu projevuje katolická hierarchie? Nasadí za něj do boje mamon, který jí sype švindl „církevních restitucí“? Tím pozoruhodnější podívanou nabídne postoj ČSSD. Postaví-li se proti tomu, kdo ji do velké politiky vrátil, a skončí to fiaskem i tentokrát, sklidí jen další blamáž. Pokud však tomu, za kým bude stát pravice, krucifix a sponzoři „barevných revolucí“, pomůže až na Hrad, spáchá tím rituální harakiri. A právě to může nastražit past i profesoru Drahošovi. Se „sluníčkáři“ – a jejich řídícími oficíry za zády – by si fatálně ublížil. S úctyhodnou kariérou vědce by si to jistě nezasloužil.      

Poslední dobou rozvířila  politické vody slavná biatlonistka Gabriela Koukalová, která odmítla podat ruku šéfovi biatlonové federace a odmítla příště jet na závody do Ruska. Z důvodů ruského dopingu. Například Jakub Janda poznamenal, že přesně tak si představuje reprezentanta České republiky. Miloš Zeman Koukalovou nepodpořil. Co o tom soudíte vy? A jaký postoj vůči Rusku bychom asi měli zaujmout v dnešní době?

Názory homosexuálního pornoherce bere vážně jen svět, který ta „postmoderna“ ukájí. Být krásnou paní Gabrielou, najdu si způsob, jak se distancovat. Špičkoví sportovci si zaslouží velkorysou toleranci. Na vše, co vybočuje z jejich nabitého harmonogramu, jim zbývá jen minimum času i energie. Dopingové aféry se týkají spousty zemí. Ta, co se připisuje ruským sportovcům, trpí i značnou důkazní nouzí. „Prvním hybatelem“ je politika, a ne starost o fair play. Náš postoj k Rusku? Zná někdo jediný věrohodný důvod, proč by měl být jiný než k ostatním mocnostem? A neměl naopak přiměřeně zohlednit, kdo koho obkličuje zbraněmi až na jeho hranicích – a kdo nic takového nedělá? Kdo má na hrbu brutální války za „změnu režimu“ – a tím i migraci a teror napříč Evropou?  A kdo tomu hazardu staví hráz, jak jen se dá?