„Pokud místo léčby nemoci jen uměle srážíme horečku, jako to po celou dobu dělala třeba Evropská centrální banka, zvyšujeme sice nějakou chvíli HDP, protože pacient je schopen chodit do práce, ale příští projev nemoci bude mnohem závažnější,“ řekla jste mi v minulém rozhovoru o ekonomice. Jak jsme na tom nyní? Propukla už zpomalením ekonomiky nemoc? Vláda začíná škrtat, rušit sliby...

Zaprvé, vláda zatím neškrtá, pouze o škrtání mluví. Zadruhé, je rozdíl mezi zpomalením ekonomiky a recesí. Zpomalení znamená, že auto jede pomaleji – ne sto kilometrů za hodinu, ale třeba jen padesát kilometrů za hodinu. Recese je couvání. Recesi definuje Český statistický úřad jako dvě po sobě jdoucí čtvrtletí, ve kterých se hospodářství propadalo. Samotné datum recese však vůbec není důležité – určit přesné datum krize ostatně neumíme mnohdy ani zpětně. Oficiální vyhlášení recese neznamená nic jiného, než že si otevřeně přiznáme ekonomické problémy země.

České hospodářství na tom není zdaleka tak špatně, na rozdíl od Německa, Itálie nebo Francie má zdravé kořeny. Pokud bychom se dokázali připravit na propad hlavních evropských ekonomik, mohli bychom novou evropskou recesi přežít právě tak, jako Polsko přežilo krizi v roce 2008/2009. Zatím je ovšem naše hospodářská politika poněkud nešťastná – rozdáváme dárečky, uplácíme voliče, přidáváme jednotlivcům stokoruny, ale z našich daní platíme miliardy. Slib „žádné nové daně“ zjevně už neplatí, jinak by se nezvyšovala spotřební daň z tabáku; podobně berou za své i další krásné sliby minulých voleb.

Několikrát jsme také mluvili o tom, jak vlády rostoucí ekonomiku přičítají na vrub sobě, v případě problémů pak naopak problémy svádí na krizi a podobně. Andrej Babiš dosud působil v době rostoucí ekonomiky, máme nyní očekávat typický obrat typu – za škrty může ekonomika, my jsme všechno udělali dobře?

Není důležité, nač se budou problémy svádět. Umělé hledání viníka důchodcům penze nezvýší a nezaměstnaným práci nedá. Zdravé hospodářství není založeno na mluvení, ale na práci a spoření. 

Premiér Andrej Babiš nedávno Českému rozhlasu řekl větu, kterou jsem se domnívala, že od něj nikdy neuslyším: Stát není žádná firma. Jak to vnímat v souvislosti s jeho volební kampaní a stále opakovaným prohlášením, že bude „řídit stát jako firmu“? Prozřel?

Hesla v politických kampaních jsou jen marketingová hříčka, nelze je brát vážně. Před lety se na to téma skvěle žertovalo, dnes je ztrátou času zabývat se tím. Podstatnější je obrat „řídit stát“ – stát řídit nelze, pokud nechceme mít centrálně plánovanou ekonomiku. Stát nemá být řízen a nemá nikoho řídit, má pouze sloužit občanům, má chránit naši bezpečnost, má vymáhat dodržování smluv. Nic více a nic méně.

Minulé vlády mluvily o digitální ekonomice, o znalostní společnosti a tak podobně. Je Babišova strategie „Digitální Česko“ krok správným směrem?

Termín „digitální ekonomika“ je stejně prázdný jako termín „znalostní společnost“. Co by měla ona opěvovaná digitální ekonomika být? Jak trefně zmínila jedna úřednice – digitální ekonomika neznamená, že ubude administrativy, ale že ji místo na papírech budete vyplňovat v počítači. Zatím máme z celého „Digitálního Česka“ zejména zajímavé webové stránky. Dočteme se na nich, že hlavním partnerem programu je Microsoft, MasterCard a Uber a organizátorem konference je prý Google. Tolik k odpovědi na otázku „cui bono?“. Nevěřím líbivým sloganům, věřím jenom konkrétním výsledkům – a ty vidět nejsou.