Ať chceme, nebo ne, určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život s tím, jak se žilo před listopadem 89. Lidé nad 50 let kritizují nemožnost vymoci si právo nebo bezpečnost. Sociologové vysvětlují, že na ně dolehla například nejistota v zaměstnání, zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Vy toto téma popisujete i na svém webu v úvaze Záhada minulých let. Říkáte, že jsme se ocitli v pasti konzumní společnosti. Kde je podle vás hlavní důvod toho, že mnozí lidé nepovažují tento režim za svůj? A co s tím dělat?

Předně si musíme říci, že čím dál více lidí se ocitá v pasti dluhů. Musí si půjčovat na vše. Už to není jen půjčka třeba na osobní automobil, ale pokud chtějí například mladí lidé spolu žít, tak si musí vzít velkou hypotéku na bydlení. K tomu všemu si přičtěme, že výchova dětí do jejich 26. roku věku, kdy většinou ukončují vysokou školu, je několik milionů korun, a vznikne nám ohromná suma, kterou musí mladí lidé nést na svých bedrech. Právě proto se odkládá narození prvního potomka až na dobu kolem 30 let rodičky. Vzniká tím past konzumní společnosti, kdy je vám na jedné straně říkáno, že máte mít děti, jinak začneme vymírat, ale na druhé straně vás kapitalismus dluhu směruje tam, kam potřebuje on. Lidé současný režim za svůj nepovažují právě z důvodu nejistoty. Nic nemáte jistého (krom smrti). Práce se změnila v silně nejistou, kdy zaměstnavatelé často uzavírají opakovaně smlouvy na dobu určitou. Prý v rámci flexibilizace pracovního trhu. Dokonce se začínají objevovat smlouvy na nula hodin, kdy si vás zaměstnavatel zavolá, kdy se mu zlíbí. To je v ostrém kontrastu s dobou před rokem 1990, kdy byla jistota zaměstnání a nemuseli jste se strachovat, že budete bez příjmu. Pokud jde o lidi starší 50 let, tak já jim říkám druhá ztracená generace. Je to generace lidí, která vyrůstala a dospívala těsně před „selháním“ socialismu, a do určité míry pamatují jistý typ bezpečí. Zde musíme zmínit, že doba studené války, jak se dnes říká, byla relativně bezpečnější, protože jste jasně identifikovali nepřítele. Byla to taková divnoláska mezi dvěma světy. Dnes ale nepřítele nedokážete přesně identifikovat a pohybuje se snad úplně všude. Slovy německého sociologa Ulricha Becka se nacházíme v rizikové společnosti globálního typu. Pokud se ještě podívám právě na věkovou skupinu dnešních padesátníků, tak dost dobře si pamatují divokou privatizaci v 90. letech 20. století a to se nepochybně promítá i do jejich uvažování a vztahu k současnému systému. Často říkají, že se vše rozkradlo, měli jsme plno dobrých věcí, ale nic není, stali jsme se skládkou Evropy.

Co dělat se současnou společností? Víte, bez radikálnější změny to nepůjde. V historii se zlomové věci děly v době, kdy lidi něco spojovalo, nebo jim něco bylo upíráno. Dnes je spojuje enormní zadlužení a věřte, že už se nacházíme v takové fázi, jako tomu bylo před první světovou válkou. Pomyslný doutnák je zapálen, a pokud se nezmění systém, který je postaven na nekonečném růstu vlastního růstu na konečné planetě s konečnými zdroji, tak pravděpodobně přijde nové přerozdělení světa. Historicky se problém s dluhy řešil buď jejich odpuštěním, nebo válečným konfliktem. Jistě mi dáte za pravdu, že pokud by se dnešní akumulace dluhů, ale na druhou stranu i kapitálu u úzké skupiny lidí, řešila válkou, tak by to znamenalo zánik světa, jak jej známe. Osobně jsem tedy pro radikální odpuštění dluhů a změnu systému v sociálně spravedlivou společnost. Jedinou možností je tedy socialismus 21. století, který bude šetrný k přírodě a nebude v něm extrémní nerovnost, tak jako v současném kapitalistickém světě.

Lze tyto nálady, tedy určitou nespokojenost a vzpomínání na dobu minulou, sledovat výhradně mimo Prahu, nebo to není jen věc venkova?

Praha jakožto velkoměsto má své specifické problémy, které jsou odlišné od problémů menších měst nebo venkova. Podíváte-li se na venkov, tak na řadě míst naleznete torza bývalých kravínů, vepřínů, třídíren brambor, cukrové řepy nebo i některé továrny, které charakterizovaly industriální éru. Tyto věci fungovaly ještě v 90. letech minulého století, ale s nástupem kapitalismu v našich podmínkách byly záměrně ničeny a zavírány. Lidé na venkově tedy vidí, co jim způsobil nástup kapitalismu volného trhu. Naproti tomu velká města částečně z kapitalismu profitují, protože se jedná o centra moci a výstavby chrámů konzumu. Nicméně i zde byl pozorován jev zavírání velkých fabrik. Jako příklad z Prahy si můžeme uvést závody Tesla. Dnešní venkov tedy postupně skomírá a lidé jej dnes berou jako místo pro odpočinek před zrychlenou dobou. Osobně pocházím z venkova, tak vidím, kam kapitalismus volného trhu dohnal průmysl z doby před rokem 1989.

Říkáte, že je naprosto v pořádku, když lidé vzpomínají na dobu minulou s nostalgií, a píšete o tom, že byla bez stresu. Jenže proč vlastně vůbec srovnávat dnešní život v demokracii s obdobím před rokem 1989, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR? „Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie,“ tvrdí například někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček…