Určitě jste jako člen Rady ČT zaregistroval, že Platforma Svobodu médiím! vyvíjí aktivity směřující k tomu, aby se změnil zákon o České televizi tak, že by členy Rady ČT už nevolila Poslanecká sněmovna, ale přímo by je nominovaly respektované společenské organizace a instituce. Souhlasíte s tím, že to je cesta k větší nezávislosti médií veřejné služby na politické moci, čímž autoři návrhu argumentují?

Platforma Svobodu médiím! se na celou věc dívá tak, že hlavními problémy jsou personální obsazení mediálních rad a údajná stranickost radních, tedy jejich závislost na stranách, které je ve sněmovně volily. Ale v tom to není. I kdyby se způsob volby změnil a určité instituce a organizace své kandidáty nominovaly přímo, nic se nezmění. Mediální rady mají ze zákona omezené možnosti, například nemají právní subjektivitu, a jsou tím pádem do jisté míry závislé na ČT nebo ČRo. Ať už tam je Petr, nebo Pavel, bude na tom stejně jako současní radní.

Pouhá změna voleb do mediálních rad nic neřeší. I když se o tom dá diskutovat, není to hlavní problém mediálních rad. Platforma Svobodu médiím! také zapomíná na to, že svoboda v kapitalismu znamená především finanční nezávislost, v případě médií je to nezávislost na tržní ekonomice nebo na státním rozpočtu. Místo toho, aby se platforma Svobodu médiím! zabývala pravomocemi mediálních rad a finanční nezávislostí České televize a Českého rozhlasu, míří pouze na způsob volby radních. Cílem by mělo být to, aby ČT a ČRo měly dlouhodobou finanční nezávislost a mediální rady více pravomocí k účinnější kontrole veřejnoprávních médií.  

Před rokem jste při diskusi v Debatním klubu na téma, zda potřebujeme Českou televizi, mimo jiné zmínil, že dříve měla Rada ČT i zuby, ale dnes má zuby možná tři, což jste vy a ještě dva kolegové. Jak si vysvětlit, že orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize, který má dohlížet na plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání a na naplňování zásad vyplývajících z Kodexu České televize a za tím účelem vydávat stanoviska a doporučení týkající se programové nabídky, má těch zubů tak málo a většina radních spíše než dojmem kontrolorů budí dojem obhájců České televize?

Dnes je to tak, že na Českou televizi se vznáší kritika vždy ze dvou stran: pro jednu skupinu je příliš proruská, pro druhou skupinu je málo proruská, pro jednu skupinu je příliš na straně uprchlíků, pro druhou skupinu je příliš proti uprchlíkům, pro jedny je příliš korektní, pro druhé je málo korektní. Za této situace se nedivím radním, kteří obhajují Českou televizi jako médium středu. Nesouhlasím však s tím, že Českou televizi nelze kritizovat. Ona se musí kritizovat právě proto, aby se zlepšovala a nepodléhala momentálním náladám ve společnosti. Její úloha je dnes v tom, aby byla tmelem rozpadající se společnosti, pokud je něco takového ještě možné.

Když byla Česká televize svého času kritizována za zpravodajství o Ukrajině, tak na jednom zasedání Rady ČT zazněla informace, že podle průzkumu, který si ČT zadala, jejímu zpravodajství důvěřuje 84 procent diváků. Radní Ivana Levá to komentovala, že tedy ona patří mezi zbylých 16 procent. Nebylo by logičtější, aby zadavatelem průzkumu byla Rada ČT, a nikoli sama veřejnoprávní televize?

Rada ČT by si měla zadávat vlastní průzkumy, pro začátek aspoň na vybraná témata, jako jsou zpravodajství o dění na Ukrajině, uprchlické krizi nebo o TTIP. I když nemá právní subjektivitu, mohla by si zadávat aspoň dílčí průzkumy. V Radě ČT k tomu zatím chybí vůle. Jsme tak závislí na analýzách vypracovaných pro Českou televizi. Vždy tu bude podezření, že tyto analýzy jsou šité na míru zadavateli. Například údaj, že České televizi důvěřuje 84 procent diváků. Když si přečtete průzkum Sociologického ústavu o důvěře ve vybrané instituce z října loňského roku, narazíte na jiný údaj. Týká se sice všech televizí, a pro Českou televizi nebude přesný, má však vypovídací hodnotu. Uvádí se tam, že 46 procent diváků televizi důvěřuje, 52 procent nedůvěřuje.