Pane doktore, my jsme naposledy spolu mluvili začátkem prosince, pak jste na pár měsíců odjel cestovat po Jižní Americe a Austrálii. Vrátil jste se do Česka ještě před vypuknutím epidemie, že?

Přiletěl jsem 15. března posledním letadlem, několik hodin před tím, než spadla klec a uzavřela se hranice. Samozřejmě jsem v Austrálii sledoval dění, a když vláda vyhlásila, že 15. od půlnoci uzavírá hranici, běžel jsem na letiště, přebukoval letenku a posledním letadlem, než se zavřela hranice, jsem přijel.

Měl jste obavy o své zdraví?

V Austrálii jsem obavy neměl, a to i když tam bydlí desetitisíce Číňanů. Mimochodem, žije tam např. sto tisíc čínských studentů. Kontakty mezi Čínou a Austrálií jsou velmi čilé. Austrálie je ale obrovská země, pravděpodobnost nákazy taková nebyla. Trošku jsem měl obavy z nákazy při přesedání na letišti v Dubaji. Je to mezinárodní křižovatka, letištěm projdou za hodinu tisíce Číňanů, Indů, nejbohatších lidí z Emirátů i nejchudších dělníků z Bangladéše, Pákistánu, z Afriky. Tam jsem měl trošku obavy, abych, jak se říká, něco nechytil. Ale dopadlo to dobře.

Nemusel jsem, ale sám jsem byl po návratu dobrovolně v karanténě a raději moc nevycházel.  

Do jaké míry vám epidemie zkřížila plány?

Ani ne, i když jsem chtěl zůstat v Austrálii asi o týden déle. Problém mám spíš v Evropě. Mám dva syny v Austrálii, ale ženu a třetího syna ve Štrasburku. Nemůžu do Štrasburku, oni nemohou sem. Ve Štrasburku jsou přísnější opatření než u nás, už pět nebo šest týdnů mohou lidé vycházet pouze hodinu denně. Navíc má žena je Američanka a asi před deseti dny jí i v souvislosti s koronavirem ve státě New York zemřel otec. Každé úmrtí je rána a teď nemůžeme ani do Ameriky odjet. Pro rodiny, které jsou do velké míry mezinárodní, je to čára přes rozpočet. To je bez debat. Mám rodinu na třech kontinentech a v době epidemiologických opatření je to rána. Každopádně, co pamatuji z dob exilu, kdy neexistovaly mobilní telefony, internet, sociální sítě, máte dnes výhodu, že i když se nelze fyzicky setkat, můžete komunikovat přes tyto sítě.

Máte tedy zprávy z první ruky, jak to vypadá v Americe, Austrálii nebo ve Francii…

Začnu zemí, odkud jsem se vrátil, a to je Austrálie. I když je hodně propojena s Asií, má výhodu, že je ostrovem. Když pandemie vypukla, zavřela v podstatě hranice a byla schopná šíření zastavit. Epidemiologická čísla, ať je to počet nakažených nebo zemřelých, jsou velmi nízká. Tím, jak Austrálie zavřela hranice, zmrazila ekonomický život, má vše samozřejmě dopady do ekonomiky tak jako v každé jiné zemi. Austrálie samozřejmě netrpí tím, že by v obchodech byly nějaké problémy, ale u jednoho druhu zboží nedostatek lidé zaznamenali. A to u hygienických potřeb, především toaletního papíru. Není jasné, z jakého důvodu, lidé skoupili toaletní papír a pak byl měsíc nedostatek. Mému synovi jsem posílal fotky z českých supermarketů, kde byl ve slevě. V Austrálii tomu nemohli uvěřit. To jen na okraj takovou perličku…

Spojené státy mají největší počet nakažených, a to je přes milion, největší počet úmrtí, přes šedesát tisíc, což je více, než zemřelo Američanů ve válce ve Vietnamu. Počty nezaměstnaných jsou obrovské, teď je to asi 27 nebo 28 milionů. Ameriku pandemie postihla velmi tvrdě. Když si porovnáme Austrálii s Amerikou, v Austrálii existuje systém veřejného zdravotnictví, a to dělá hodně. V Americe toto není, 40 milionů lidí nemá žádné pojištění. Amerika vydá na zdravotnictví největší procento HDP na světě, zdravotní péče pro lidi, kteří si to mohou dovolit, kvalitní je, ale když přijde krize, ukazuje se, že systém není příliš funkční. Navíc když se k tomu přidá politické vedení, které dnes Spojené státy v podobě prezidenta Donalda Trumpa mají, které je naprosto eratické, iracionální… jeden den říká jednu věc, druhý den pravý opak. Hledá viníky všude jinde než u sebe. A pak to má následky.

ROZHOVOR: Ředitel Czechtourismu: Dopady na cestovní ruch jsou fatální, budeme se vzpamatovávat dlouho...