Textař Michal Horáček se pochlubil, že si již vsadil na prezidentské vítězství Hillary Clintonové. Troufl byste si vy nyní uzavírat jakékoliv sázky na vítěze prezidentských voleb v USA?

Ne, netroufl. Do těchto projekcí se vždy promítá přání toho, kdo se k otázce vyslovuje. A čím méně toho ví, tím více je ta predikce jen přáním. Já vidím, že se v amerických prezidentských volbách silně projevuje to, co je celosvětovým fenoménem, diskreditace establishmentu a zklamání voličů. Ale netroufal bych si říci, že to již dosáhlo v USA takového stupně, aby se zklamání a diskreditace staly dominantním faktorem voleb. Rozhodně volbu ovlivní a určitě budou faktorem, ale nevím, jestli už dosáhly takového stupně, aby volby rozhodly.

Fenoménem letošních voleb je ale spíše vedoucí kandidát republikánů Donald Trump. Kde hledat kořeny tohoto fenoménu?

To s první otázkou souvisí. Republikánští voliči jsou zklamáni politickým establishmentem jak americkým, tak svým vlastním stranickým. Mají pocit, že nereflektuje jejich potřeby a nereprezentuje jejich zájmy, rozchází se s nimi. Všimněme si, že reprezentant establishmentu, floridský senátor Marco Rubio, totálně pohořel. A ostatní jeden po druhém končí svou kampaň a odstupují. V ringu zůstávají tři, Donald Trump, Ted Cruz, senátor z Texasu, a John Kasich, guvernér Ohia.

Ted Cruz, politický „Bushův konzervativec“, odpůrce potratů, odpůrce doktríny globálního oteplování, má jeden zatím málo zmiňovaný hendikep, není narozen v USA. Narodil se v kanadské Albertě americké matce a kubánskému otci. Jeho otec se mimochodem účastnil Castrovy revoluce, ale těsně před jejím vítězstvím emigroval do USA, kde v roce 1961 dostal politický azyl. Pracoval a později podnikal v ropném průmyslu, a to jej přivedlo do Kanady, kde se rodičům Cruzovým v roce 1970 narodil syn Ted. Není tedy rodilým Američanem, což je ústavní podmínkou pro kandidaturu na prezidentský úřad.

Tato otázka není zatím příliš diskutována, demokraté ji nechtějí otevírat, protože i způsobilost Baracka Obamy byla a je na tomto základě zpochybňována. Ale zatímco u Obamy jeho narození v Honolulu na Hawaji je zpochybňováno na základě dosud neprokázaných indicií a spekulací, u Cruze jde o neoddiskutovatelný fakt. A otázka bude v případě jeho nominace zcela určitě položena, propírána v médiích a možná bude předána k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. To by nebyl právě nejšťastnější start kampaně pro volbu prezidenta.

John Kasich, guvernér Ohia, je favoritem liberálního tisku. Republikánským voličům v primárkách jej doporučovaly například i The New York Times. Nepomohlo to, zatím vyhrál jediné primárky, a to v jeho vlastním státě, Ohiu. Český tisk to sice oznamoval v titulcích jako jeho velké vítězství nad Trumpem, ale pominul, že šlo o vítězství jediné a ve stejný den Trump vyhrál v pěti státech s celkovým ziskem 229 volebních hlasů pro nominační sjezd.

Celkově má již dnes Trump 693 „jistých“ hlasů a neurčité číslo „volných“ hlasů. K nominaci na nominačním sjezdu 18. až 21. července 2016, potřebuje kandidát Republikánské strany 1237 hlasů z celkových 2472.

Ten fenomén hledejme v tom, že Trump hovoří o věcech, se kterými se volič může identifikovat. Že mluví jejich jazykem. Je populista, ale to jsou všichni. V politice, zejména v americké, to ani jinak nejde. Ale nemluví tou univerzální politickou krasomluvou a hlavně hovoří o problémech, které jeho soupeři nevidí nebo o nich nechtějí mluvit. A hlavně nesnaží se je přesvědčit, že jsou hloupí, když nerozumějí jeho vznešeným ideám, jako to dělají ti ostatní politici. Kde vidí problém, pojmenuje ho. A nabídne, kterým směrem vykročit k jeho řešení. Když vidí problém ilegální imigrace, mluví o zdi. Není to jeho nápad, ta zeď již stojí a s její stavbou se začalo před mnoha lety. Ta zeď není jen plot kolem mexické hranice, hlavní není ani tak ten plot, který hodlá zesílit a zvýšit, je hlavně v doplňujících opatřeních. Totéž o muslimské imigraci. Říká lidem, že je nesmyslné, když se Američan vracející se z dovolené nebo Evropan přilétající na dovolenou do USA musejí podrobit prohlídce jako nějaký zločinec, a přitom se do země stěhují radikální muslimové, kteří jsou hned od příjezdu označeni jako potenciální teroristé a do země se vracejí američtí občané, kteří bojovali v jednotkách ISIS.

Proč se republikánský establishment tolik bojí Donalda Trumpa?

Protože je překvapil. Jejich naučené politické formulky přestávají platit, voliči jim nevěří. A politici, kteří si zvykli na staré „zaběhnuté“ formy jednání a komunikace s voliči, to nikdy nepostřehli. Nedošlo jim, že se z nich staly prázdné figury bez důvěry. Ostatně to známe i od nás. A nedivme se, že lidé hledají něco jiného. Může se stát, že toho využijí populisté, ale ani pak to není vina voličů. Ti si mohou vybírat jen z toho, co se jim nabízí. Je vinou zavedených stran, v Americe, nebo u nás, že to nedokázaly postřehnout, že se po léta tvářily spokojeně, jejich představitelé neudělali nic pro to, aby se důvěra voličů vrátila. Nedokázaly svým voličům nabídnout něco nového, nové lidi, nové nápady, nové způsoby práce.

Zajímavý je dnešní (18. 3. 2016) komentář liberálního komentátora Davida Brookse v The New York Times. Brooks jako mnoho liberálních žurnalistů je zděšen z Trumpova úspěchu. Ale protože je inteligentním a sebekritickým novinářem, hledá příčiny toho, že se jeho očekávání nesplnilo:

„Otázkou je: Měli bychom respektovat tohoto vítěze? Měli bychom se sklonit před úsudkem těchto voličů? Inu, určitý respekt je nutný. Trumpovi voliči jsou koalicí vyvlastněných. Utrpěli ztrátou práce, ztrátou výdělků, ztrátou snů. Americký systém pro ně přestal fungovat, a tak, přirozeně, hledají něco nového. Navíc mnozí v médiích, a já zejména, jsme nepochopili, jak projeví své odcizení. Očekávali jsme, že Trumpův fenomén usne, odumře, protože nepocházíme ze stejné sociální vrstvy jako jeho podporovatelé, nestýkali jsme se s nimi a nenaslouchali jim dost pečlivě. Pro mně je to poučení, že musím změnit způsob své práce, pokud chci pravdivě informovat o této zemi,“ napsal.

I to je platné také u nás a mělo by být velkými písmeny napsáno na zdi každé redakční místnosti a každé kanceláře politických stran.

Slyšel jsem také heslo „kdysi Ronald, dneska Donald“. Je možné vidět nějaké paralely mezi volbami 1980 a úspěchem Ronalda Reagana a letošní „jízdou“ Donalda Trumpa?

Těch paralel je mnoho, tou nejviditelnější je, jak Trumpa prezentuje tisk. Ronald Reagan měl proti sobě tisk, který jej popisoval jako „béčkového hollywoodského herce“, jako doktrinářského ultrakonzervativce, a vzhledem k jeho věku (69 let, když byl poprvé zvolen) jako „přestárlého válečníka studené války“. Po osmi letech pak odcházel z úřadu jako vedle Roosewelta druhý nejoblíbenější prezident v historii. Vrátil Američanům důvěru v sebe sama, důvěru v Ameriku a důvěru v demokracii, plus prestiž ve světě, potom, co spolu s Margaret Thatcherovou a Michailem Gorbačovem ukončil éru konfrontace a studené války. A ten proces přišel z jeho iniciativy, měl odvahu dělat to, co jeho poradci, vláda, opozice i média odmítali. Jestli to může dokázat Donald Trump, pokud bude zvolen, je otázka. Ale odvaha mu rozhodně nechybí. A voliči to oceňují a namísto, aby jeho kampaň zašla na úbytě, jak mu předpovídali, jeho popularita v USA roste.

Souboj Trump – Clintonová bude jednoznačně soubojem establishmentu s jeho vyzyvatelem z řad veřejnosti v té nejextrémnější podobě. Hillary Clintonová je bývalá první dáma, senátorka, ministryně zahraničí, Donald Trump zcela nezávislý miliardář. Kterou z těchto možností podle vás bude nerozhodnutý volič spíše preferovat – stabilitu, byť v podání Clintonové extrémní, nebo trumpovskou změnu, i když bude možná pro někoho až příliš radikální?

To je otázka, které jsem se již dotkl. Zklamání a ztráta důvěry v establishment jsou důležitými faktory těchto voleb. Podle mě hlavními faktory. Ale jestli budou na takovém stupni, že volbu rozhodnou, bych si zatím netroufal s jistotou tvrdit. I když jak se zdá, je Donald Trump k nezastavení. V každém případě můžeme čekat ostrou kampaň, negativní kampaň v tom nejhorším americkém stylu. Oba kandidáti jsou zranitelní a uvidíme, jak daleko bude hranice negativity posunuta.

Nemůže se za těchto okolností stát, že do hry vstoupí zcela nečekaně někdo třetí, kdo bude mimo tyto extrémy a stane se třeba přijatelnější pro takovou část veřejnosti, aby mohl reálně zamíchat kartami, třeba po způsobu Rosse Perota v roce 1992?

Myslím, že na to je příliš pozdě. A kdo by mohl ještě více zamíchat kartami, co nového by musel přinést. V této éře jsme svědky toho, že vžitá a obvyklá politická hranice, levice vs. pravice, přestává být hlavním a jediným předělem. Objevují se nová témata, která vytvářejí nové předěly, které ignorují ten starý. A je jich dokonce více. A tak nevím, s čím by ten nový kandidát chtěl strhnout na svou stranu dostatek příznivců.

Objevují se názory, že Donald Trump svým chováním rozdělil Republikánskou stranu a někteří republikáni raději než jeho budou volit Clintonovou nebo nepůjdou k volbám. Může podle vás tento scénář nastat? Nebo myslíte, že dojde spíše ke „smíření“ s druhým táborem republikánů, třeba výběrem „jejich“ kandidáta na viceprezidenta?

Myslím, že ten boj vrcholí dnes. Pokud se Trumpovi podaří získat těch potřebných 1300 hlasů ještě před nominačním sjezdem, nebude možné jej zastavit. A zbytek strany jej bude následovat, nikdo nechce být na té prohrávající straně. Budou další volby a podpora prezidenta, pokud bude prezidentem zvolen Trump, bude důležitá – volby rozhodují voliči, ne establishment. Ale záleží hodně na tom, jestli Trump dokáže udržet momentum, jestli trend bude pokračovat. Nominační sjezd je v červenci a do voleb je ještě daleko.

Záleží hodně i na tom, jestli zklamaní voliči přijdou k volbám, jestli se bude a do jaké míry opakovat „Reaganova revoluce“.

Četl jsem také scénář, že by nechuť některých republikánů k Trumpovi mohla dojít tak daleko, že by došlo na „divoké“ volby kandidáta na sjezdu republikánů, kdy by se mohl objevit kandidát proti Trumpovi a začít shánět hlasy přímo na místě. Myslíte, že je to možné?

Možné to samozřejmě je, ale velmi nepravděpodobné. Opět záleží na tom, jestli Trump dokáže udržet trend, zatím je silnější a silnější. Divoký kandidát je předem odsouzen k prohře a většina republikánských příznivců a voličů by takový krok zamítla a pro establishment a možná pro celou Republikánskou stranu by to byla sebevražda.

Pokud by Donald Trump byl skutečně zvolen prezidentem – skutečně by podle vás přinesl takovou revoluci, po jaké jeho fanoušci touží a jeho oponenti se jí děsí?

Nečekejme okamžitou revoluci. Byla by to v každém případě revoluce spíše psychologická, americký prezident není diktátor a zvolený prezident je stále pod „kuratelou“ Senátu a Kongresu. Jakákoliv legislativa bude podléhat schválení Kongresu. Stejně tak změny v důležitých postech. Důležité by bylo, jestli se novému prezidentu, ať je jím kdokoliv, podaří to, co se podařilo Ronaldu Reaganovi – vzbudit amerického ducha, sebedůvěru, optimismus a návrat k hodnotám, které z Ameriky tak dlouho dělaly to „shining city on the hill“.