Minulý týden jsme si připomněli konec druhé světové války a osvobození Československa. Bývalý premiér Mirek Topolánek při té příležitosti uvedl: „V květnu 1945 osvobodila většinu naší země Rudá armáda. Osvobození byl ale jen náš subjektivní pocit. Stalin neosvobozoval, Stalin dobýval a dobývaná území držel. Na svobodu jsme čekali dalších 44 let“. Jak na květnové události pětačtyřicátého roku pohlížíte vy?

V roce 1945 k osvobození skutečně došlo, to je nesmysl zpochybňovat, stejně jako je nesmyslné nekončící srovnávání, kdo měl jaký podíl, čí podíl byl větší, významnější a tak dále. Druhá světová válka byl šílený konflikt a výsledkem bylo obrovské množství zbytečně ztracených životů a poválečný vývoj byl, jaký byl. Sovětský svaz se chopil příležitosti a osvobození bylo dalším podstatným krokem k převzetí kontroly nad naší zemí. Nicméně základ vlivu Sovětů nad Československem byl položen už dříve, a to především prosovětskou politikou Edvarda Beneše. Přestože Sovětský svaz a komunisté měli v poválečném Československu již značný vliv, pořád jsme měli možnost nedopustit totální převzetí moci. Bohužel se tak nestalo. Důvodů je mnoho, od výsledku voleb v roce 1946, přes řadu osobních selhání, až po Benešovu kapitulaci v roce 1948.

Také senátor a neúspěšný kandidát na prezidenta Jiří Drahoš se vrátil do května roku 1945, když na sociální síti konstatoval: „Po Dnu vítězství si dnes připomínáme neméně důležitý Den Evropy. Už popatnácté si ho připomínáme jako členská země Evropské unie a zodpovědnost za tuto spolupráci proto leží i na nás. Ukázat to můžeme už za pár dnů u voleb do Evropského parlamentu“. Dá se stavět na stejnou úroveň význam ukončení něčeho tak hrůzného, jako byla druhá světová válka, s 9. květnem 1950, kdy francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman představil plán ke sjednocení Evropy?

Postoj senátora Drahoše vychází z namyšlené teze, kterou někteří evropeisté zastávají, že v Evropě se už 70 let neválčilo právě díky evropské integraci, respektive EU. Nemáme možnost vidět paralelní světy a zkoumat, jak by se Evropa vyvíjela bez EU nebo s jinou Evropskou unií. V bezprostředně poválečné realitě integrace v oblasti tehdy klíčových průmyslových odvětví patrně skutečně snižovala rizika dalších konfliktů. Nicméně postupem času, s vývojem studené války, se zrychlujícím se technologickým pokrokem a se zásadní proměnou charakteru bezpečnostních hrozeb v posledních dvaceti letech, vliv faktu evropské integrace na bezpečnost v Evropě klesl, pokud kdy vůbec nějaký byl. Dnes můžeme spíše tvrdit, že v Evropě je mír navzdory levicově pokrokářské EU. Abych se vrátil na začátek. Srovnávat osvobození od brutální nacistické okupace s výročím představení jednoho politického projektu, o jehož příčinné souvislosti s mírem a bezpečností lze navíc vážně pochybovat, je zcela absurdní.

Je v zájmu našeho prozápadního směřování raději nepřipomínat a nezdůrazňovat, že valnou část našeho území osvobodila od nacistického Německa Rudá armáda, protože by to mohlo vyvolávat pozitivní vztah k nynější Ruské federaci? Nebo v duchu hesla černá je černá a bílá je bílá, jak hlásá program hnutí Vědci pro ČR, které vedete ve volbách do Evropského parlamentu, jste pro to, aby se zásluhy našich osvoboditelů neumenšovaly podle aktuální politické situace?

Dějiny se odehrály tak, jak se odehrály. S tím žádný politik nic nenadělá. Zamlčování nepohodlných událostí, účelové politické zkreslování historie, je projevem totality. Jen se rozhlédněme kolem sebe a podívejme se, kolik lidí dodnes věří historii tak, jak jim byla vykládána za socialismu. Podívejme se, kolik lidí v Rusku má Stalina za hrdinu i přes množství mrtvých, které po něm zůstalo.

Základem svobody je úcta k pravdě. Konstatování, jak se dějinné události seběhly, není vyzdvihováním ani potlačováním toho, či onoho. Víme, že NKVD byla na našem území činná ještě před osvobozením. Víme, že odvlékala nevinné lidi do gulagů. Víme, že mezi sovětský komunistický režim a německý nacismus patří rovnítko. Množství padlých na straně různých národností bývalého SSSR je nezpochybnitelné. Je ovšem otázkou, kolik jich padlo zbytečně díky nesmyslným rozkazům. Víme, že osvobození Rudou armádou nebylo od Sovětského svazu nezištnou pomocí. Víme, co se stalo v roce 1968. To všechno je třeba připomínat. Tvrdě a bez kompromisů. Ale faktem zůstává i to, že ruský, a záměrně neříkám sovětský, národ krvácel i za naše osvobození od Němců, tehdy nacistů. Říkejme vždy pravdu, třeba sebetvrdší, nazývejme věci pravými jmény, a vykašleme se už jednou provždy na to, komu se to líbí, nebo nelíbí. S mnohými historickými fakty si neví rady historici a kolik jsme již zažili výkladů. Historická fakta nesmíme prezentovat v závislosti na politické situaci. Jsem proto dalek kategorických soudů expertů na sociálních sítích.

Před nedávnem přišel nový předseda STAN Vít Rakušan s návrhem, aby volební právo měli už šestnáctiletí. Vzpomněl jsem si na to, když vyšla zpráva, že v simulovaných eurovolbách mezi slovenskými středoškoláky zvítězila Lidová strana Naše Slovensko Mariana Kotleby, kterou častuje český i slovenský mainstream jen nelichotivými přívlastky. Byl byste pro, aby takto mladí lidé mohli volit?

Jestli je něco populismus, tak je to tento návrh pana Rakušana. Považuji jej za absurdní a nesouhlasím s ním. Myslím, že skoro každý, kdo se ohlédne za svými teenagerovskými léty, musí upřímně uznat, že jeho tehdejší myšlení nebylo nejzralejší. To není nic špatného, to je prostě tak, ale je upřímné si to přiznat. Setkávám se sice s mnoha takto mladými lidmi, kteří mě udivují svým rozhledem a uvážlivostí. Nicméně většinově je to jinak. Vidíme to na iniciativách typu Fridays for Future a vůbec na tom, jak početní jsou mladí lidé mezi neomarxistickými aktivisty.

Naopak zúžení okruhu voličů by se líbilo pražskému politikovi ODS Milanu Richterovi, podle něhož by měli mít volební právo pouze ti, kteří podnikají nebo jsou zaměstnaní a platí daně, dále důchodci, kteří si své odpracovali, a studenti do doby ukončení studia, nejpozději však do 26 let věku. Co si o nápadu na vyřazení z voličských seznamů těch, co nepřispěli a nepřispívají do státního rozpočtu, myslíte?

Všeobecné volební právo existuje a je jedním ze základů demokratické společnosti. Takový nápad možná má pro někoho racionální jádro, vzpomeňme na náš první rozhovor a vyjádření některých osobností kolem duševní úrovně části populace, ale nemá šanci na úspěch. Vytvářel by nezdravá pnutí ve společnosti, která by nemusela dopadnout dobře. Jakékoliv kritérium by vedlo k deformaci vztahů ve společnosti, k nárůstu korupce a dalším problémům. Ve společnosti je všeobecný konsenzus na tom, od jakého věku mají lidé aktivní volební právo. Zůstaňme u toho.