Cestujete teď do Štrasburku za synem, který ve Francii chodí prvním rokem na gymnázium. U nás se někdy velmi ostře debatuje o multikulturní výchově ve školách. Navíc ještě s ohledem na teroristický útok v Manchesteru... Jak jsou informování gymnazisté ve Francii?

Každý si může vybrat podle svého přesvědčení. Kdo chce, chodí na judaistiku, muslimové na muslimské náboženství, křesťané na křesťanství. Můj syn navštěvuje hodiny, které lze popsat jako obecné vzdělávání a tam se dozví informace o všech kulturách. Je to nesmírně zajímavé. Má kamarády a kamarádky mezi Číňany, muslimy, černochy, bílými, nikdo to neřeší a nikomu to nedělá problém.

Je v našem zájmu o jiných národech a kulturách něco vědět. Ve školách, ať je to ve Francii nebo v Británii, výchova probíhá tak, aby děti, žáci odmala poznali jiné kultury.

Na situaci v českých školách si stěžuje například aktivista Hynek Charous. Je iniciátorem skupiny Rodiče proti indoktrinaci školáků a snaží se upozorňovat na jednostrannou multikulturní výchovu. Dopis, který poslal školám, jste četl. Na dění v Manchesteru velmi ostře reagoval i takto: „Současní vládní představitelé napříč unijními státy, kteří mají promigrační rétoriku a islamizaci Evropy nikterak nebrání, ale také jejich pomahači, mají na rukou krev obětí nejen masakru muslimského fanatika v Manchesteru.“ Jak to vidíte vy?

Pana Charouse neznám, ale jeho iniciativa mi připadá jako naprosté středověké tmářství. Takovým přístupem nevyřešíme žádný problém. Akorát budeme drženi v neznalosti, v nevědomosti a nic tím nezískáme. Ať se nám to líbí nebo ne, na světě je sedm a půl miliardy lidí a ne všichni jsou bílí a křesťané.

Manchester má něco přes půl milionu lidí, z toho asi dvě třetiny jsou bílí, zbytek jsou nejrůznější Asiaté, Arabové, černoši a míšenci. V tom počtu je téměř dvě stě tisíc muslimů, ale většina nejsou Arabové, jsou z Pákistánu, Bangladéše a podobně. Vidíme, že když se nějaká podobná tragédie stane, všichni se semknou, bez ohledu na to, zda je někdo křesťan nebo muslim. Muslimská komunita samozřejmě terorismus odsoudí.

Když jsem pracoval v Londýně v Královském institutu mezinárodních vztahů, na jednotlivé instituce, ale i na metro a další cíle útočila Irská republikánská armáda. Všichni věděli, že jsou to teroristé, mají nějaký cíl, ale nikdo nenadával Irům nebo katolíkům, a podobně je to i s islamistickým terorismem. Jsou to teroristé, je potřeba proti nim zakročit všemi prostředky, ale nemůžeme zakročit proti dalším statisícům nebo milionům spoluobčanů stejného náboženství. Základ je právě ve znalostech a ve vzdělávání. Jsem pro to, aby se i na českých školách děti učily podrobnosti o světových kulturách a náboženstvích. To samozřejmě ještě neznamená, že ty kultury u nás budeme mít.

Zeptám se, podle vás tmářským způsobem: My se budeme učit o multikulturalismu, budeme ti hodní a slušní a budeme jim ustupovat – a oni nás mezitím pozabíjejí, protože islám je zlo. To si necháme líbit? Takto se může řada lidí ptát...

Od té doby, co náboženství vznikala, žijí lidé různých vyznání společně. Když jdete do měst na Blízkém východě, kde současná tři monoteistická náboženství vznikla, vidíte kostel, mešitu, synagogu. A co to společenství ničí? Právě extremismus a extrémní směry uvnitř islámu nebo uvnitř jakéhokoli jiného náboženství – a pak když tyto směry přerostou v terorismus. Je potřeba znát rozdíly i uvnitř směrů islámu a vědět, co je co a kdo je kdo. V Evropě působili radikální imámové a to byla chyba. Postupně se ale situace změnila a už jsou tvrdě sledováni.

Ještě upozorním na návštěvu Donalda Trumpa v Saúdské Arábii, kde je verze islámu jedna z nejrepresivnějších. I když ve volební kampani Trump brojil proti islámu, první jeho cesta byla do Saúdské Arábie. Já mu to nevyčítám. Je potřeba se státníky jednat, vytvořit koalici proti terorismu a společně proti němu bojovat.

Pojďme k dalšímu tématu. Dřív se říkalo, že EU řídí Hollande s Merkelovou, co přinese kombinace Macron s Merkelovou, když uvažujeme už v intencích opětovného růstu preferencí CDU/CSU, co to přinese?

Unie prošla několika vážnými krizemi. A byla to právě poslední krize, tím mám na mysli Brexit, kdy si lídři i obyčejní lidé, kteří každý víkend organizují podpůrné demonstrace za EU, uvědomili, že evropská integrace byla vytvořena proto, abychom spolupracovali a ve světě, kde je již téměř sedm a půl miliardy lidí, měli společně nějaké slovo.

Abychom byli úspěšní, musíme v integraci pokračovat, například v oblasti společné měny. Euro bylo vytvořeno, aby Evropa mohla v soutěži konkurovat USA nebo Číně. Koncept je potřeba dopracovat, aby opravdu vznikla měnová unie. Proto jsou teď diskutovány úvahy o společném měnovém fondu, nebo zda mít evropského ministra financí. Nový francouzský prezident tyto myšlenky prosazuje a nejsou proti tomu ani v Německu. Je tu po letech opět společná vůle věci posunout dál.

Když jsme měli uprchlickou krizi, mnozí státníci nevěnovali pozornost ochraně vnějších hranic. Ale když chceme mít Schengen, tak si – podobně jako to dělají USA, Kanada nebo Austrálie – musíme vytvořit společnou ochranu hranice. 

Vy osobně jste pro, například v otázce evropského ministra financí?

Česká republika se bude muset rozhodnout, zda bude chtít být v centru integrace. Zda bude chtít přijmout euro nebo být na periferii. Integrace se bude vyvíjet na bázi eurozóny. V nejbližších týdnech, možná i dnech, předseda Evropské komise, nebo Evropské rady, přijde s ucelenějším návrhem, jak dál spolupráci a integraci organizovat. Já osobně bych si přál, abychom byli součástí, a když má eurozóna společnou měnu, pak musíme mít patřičné instituce.

Znovu se bavíme i o kvótách. Eurokomisař pro vnitro Avramopoulos dal Maďarsku a Polsku, které zatím nepřevzaly žádné uprchlíky, lhůtu na změnu přístupu. Pokud se tak nestane, zahájí podle něj Evropská komise řízení pro porušení evropského práva, které po několika stupních může skončit až před unijním soudem. Ministr Chovanec ujišťuje, že na kvóty nepřistoupí, skeptické hlasy ale tvrdí, že stejně, pokud Brusel zavelí, odsouhlasí kvóty jak Chovanec, tak Orbán. Co vy na to?

Od samého počátku, již od léta 2015, vystupuji proti povinným kvótám, protože, jak i ukázala praxe, nefungují. Jisté ale je, že nárazovým zemím jako Řecko nebo Itálie je potřeba pomoci. Řecko si samo při ochraně hranic nepomůže a nemá ani dostatek prostředků pro uprchlíky, kteří tam jsou. Na principu solidarity byla EU založena. Ten je vyjádřen na jednu stranu penězi, ale také se očekává, že když přijde nějaká krize, státy budou solidární, ať už vysláním pohraničníků nebo finanční pomocí.

Očekávalo se, že každá země si pár uprchlíků v rámci principu dobrovolnosti vezme. Každá, i ta nejmenší, země je schopná si vzít pár desítek nebo stovek uprchlíků. A že se budou snažit jít dál? Nikdo je tu nechce držet. Bylo by chytré nebrat jich dvanáct, ale třeba stovku. Stejně by šli nakonec do Německa. Ale když by přijel kdokoli na jednání do Bruselu, vypadal by jako ministr země, která se snaží pomoci a situaci řešit.

Maďarsko a Polsko řekly, že nevezmou žádného uprchlíka. A samozřejmě země, které nesou největší zátěž, se stavějí proti. Baltské státy například nemají problém, nejsou ve skupině jako je Maďarsko a Polsko, na které se celá Evropa dívá skrz prsty. Mohli bychom se od baltských států učit. Samozřejmě, že také nechtějí kvóty a uprchlíky, ale ovládají diplomacii. Ukážou dobrou vůli a pak si ochraňují své zájmy.