Demonstrace a velmi ostré komentáře politiků vyvolává návštěva čínského prezidenta u nás. Sympatizanti naopak hovoří o pozitivních ekonomických aspektech. Co vy považujete z celého dění za zásadní?

Jako nejzákladnější moment vidím, že po stránce česko-čínských vztahů jsme konečně narovnali to, co jsme v minulosti zameškali. Podíváme-li se na vztahy Čínské lidové republiky s ostatními evropskými zeměmi, a nejsou to jen velké země jako Německo, Francie nebo Velká Británie, ale také Řecko, Maďarsko, Belgie, Nizozemsko, jsou jak politické, tak ekonomické vztahy na mnohem vyšší úrovni. Konečně po mnoha letech doháníme, co jsme zameškali, takže vidím návštěvu pozitivně. Ať se nám to líbí nebo ne, Čína je světová velmoc a druhá největší ekonomika na světě a každý se snaží mít s Čínou nejintenzivnější vztahy. Byli bychom hloupí, kdybychom se nesnažili o totéž.

Ta kritika je ale velmi rázná. Například Amnesty International se obrátila na prezidenta České republiky dopisem s výzvou, aby při setkání s čínským prezidentem vyslovil nesouhlas s tamějším režimem. AI ve své zprávě o stavu lidských práv v Číně v roce 2015 zdokumentovala řadu porušování práv lidí včetně útoků na obránce lidských práv, omezování svobody slova, svobody vyznání, reprodukčních práv či systémové diskriminace etnických Tibeťanů. Jak moc je podle vás kritická situace s demokratickými prvky v této zemi?

Byl jsem poprvé v Číně v roce 1988. Dovedu srovnat vývoj politický, ekonomický, sociální i na poli lidských práv. Pokud hovoříme o lidských právech, to, co bylo v roce 1988, se nedá srovnat s tím, jaký je stav dnes. Tenkrát Číňané nejenže nemohli cestovat do zahraničí, ale nemohli se bez povolení ani přesunovat do jiného města, nesměli podnikat atd. Stav se nepoměrně zlepšil. Ano, je pravda, a to nikdo nepopírá, že v porovnání s jinými zeměmi typu Spojených států nebo Evropské unie v Číně není politická pluralita, svoboda tisku, jak ji známe my, není svoboda shromažďování a lidé nesmějí zakládat politické strany. Ale, jak říkám, mají svobodu podnikání, cestování, vidíme spousty čínských turistů a studentů.

Já bych si přál, aby český prezident, který o sobě tvrdí, že je levicový, zmínil otázku zaměstnaneckých práv, spolurozhodování, možnosti organizovat se v nezávislých odborech. To je důležité nejen pro čínské zaměstnance, ale i pro české zaměstnance. Nechceme nekalou soutěž s Čínou, takže je to v našem vlastním zájmu.

Když jsem byl místopředsedou Evropského parlamentu, měl jsem vztahy s Čínou na starosti a při všech jednáních na všech úrovních se vždy začalo otázkami strategickými, politickými, ekonomickými, ale potom se mluvilo také o ochraně životního prostředí, protože v tomto směru má Čína obrovské problémy. Nejvíce znečištěných měst najdeme právě tam. Jsou si toho vědomi a snaží se situaci měnit. Také jsme při jakékoli příležitosti zmiňovali, jak jsem už upozornil, otázku zaměstnaneckých práv.

Vypadá to, že je ze všech stran, tedy samozřejmě s výjimkou Hradu, u nás slyšet kritika této velmoci. Myslíte si, že jde o objektivní pohled? A proč nejsme schopní, řekněme, korektního respektu s odstupem?

Vysvětluji si to tak, že spousta kritiků v Číně nikdy nebyla a nezná tuto zemi. Už samotný fakt, že nás je deset milionů a jich je miliarda a tři sta milionů, čili velikost naší republiky je velikost středně velkého čínského města… Nedovedou kritiku Číny začlenit do politické reality a širšího rámce. Je důležité snažit se rozšiřovat prostor pro lidská práva krok za krokem. Nedosáhneme ničeho, a mám na mysli i Německo, Francii nebo Spojené státy, když budeme Čínu jen jednostranně kritizovat. Je nutné vidět realisticky, co se tam děje, kam se Čína posunula, jak se vyvíjí. Samozřejmě se nesmíme na druhé straně stydět za naše evropské hodnoty.

Čínský prezident byl na návštěvě ve Velké Británii, Francii, ve Spojených státech a všude se mu dostalo toho nejvyššího možného přijetí. Zároveň byly obě strany schopné mluvit o všem včetně lidských a občanských práv. Pokud se ale soustředíme na jedno jediné téma, například Tibet, nedojdeme nikam. Historie česko-čínských vztahů v posledních patnácti letech to naprosto dokazuje. A tím jsme vlastně začali, že ostatní země jsou v tomto směru mnohem dál.

Existuje podle vás nebezpečí, které by nás skutečně mohlo hrozit ať už po jakékoli stránce, jež by pramenilo z bližších vztahů s Čínou?

Pokud jde o ekonomickou nebo finanční závislost, nevidím žádný problém. Přestože budou ohlášeny poměrně velké investice, jsou mnohem menší, než u nás mají Tchajwan nebo Korea. A stále budou menší než v ostatních zemích srovnatelných s námi. Jsem ale kritický k našemu prezidentovi, který pro čínské sdělovací prostředky hovořil o tom, že jsme měli být nějak ovlivňováni Spojenými státy nebo Evropskou unií. Jsme suverénní země a měli bychom se chovat suverénně a sebevědomě, ať přijede čínský nebo americký prezident. Měli bychom mít dostatečné sebevědomí už jen tím, že jsme v EU a naše bezpečnost je zajištěna členstvím v NATO. Nemusíme se chovat servilně nebo přikrčeně vůči komukoli.

Zaznívaly informace o ekonomické nestabilitě Číny. Hrozí, že se hospodářství a s ním i režim rozkymácí?

Čína za posledních 30 let zažila takový ekonomický rozvoj jako žádná jiná země na světě v celé historii. Je jasné, že nemůže růst do nekonečna dvojciferným tempem, takže růst se zpomaluje. Tím, že je to druhá největší ekonomika na světě, má jakékoli zpomalení vliv na globální ekonomiku. Čína má finanční zásoby, které se snižují i tím, že má investice v zahraničí. Za první dva měsíce investovala sto miliard, takže investice, které přicházejí sem, to není náhoda. Investují po celém světě, protože se snaží diverzifikovat právě z toho extenzivního růstu, který není možné dále udržet.