Když se obecně zamyslíte nad stavem současné společnosti, je něco, co vám dělá dlouhodobě starost?

Tak vždycky něco takového bylo a bude. To je globálně vzato už jakási archetypální pozice lidstva, že vždycky za nějakým tím bukem člověk vědomě či podvědomě cítí nebezpečí. A jediná šance je naučit se s tím žít. A mám pocit – a myslím, že nejsem zdaleka sám – že ten svět je daleko víc neklidný a že to riziko tu prostě existuje.

Poslední dobou mně dělá starosti ten souběh, kterého jsme teď svědky. To znamená energetika, klima, počasí, stoupající ceny potravin atd. Zároveň ale pociťuji, že nastává určité uklidnění a zrod něčeho nového ve společnosti. 

Máte teď na mysli českou společnost?

Tu samozřejmě také, ale nejenom ji. Jsem rád, že se zároveň vlastně celá Evropa probouzí, že Ukrajinci budou snad konečně vědět, zda patří na východ či na západ. Že se Němci po dlouhé době probrali ze svého ryze obchodního vztahu k Rusku, takže si sundali klapky z očí a podobně.

Stále častěji v dnešní společnosti rezonuje stížnost, že jsme se propracovali k finanční nebo chcete-li ekonomické totalitě. To znamená, že jsme povýšili peníze na jakousi absolutní mantru, která je měřítkem všeho. Souhlasíte?

Určitě je na tom hodně pravdy. Možná že nás k tomu vychovala reklama, možná že nás k tomu nezdravě inspiroval takový ten americký sen. 

Ale doopravdy v posledních zhruba dvaceti letech jsme došli k tomu vámi zmiňovanému povýšení těch peněz na cosi hodnotného. Ale peníze jsou přece pouze prostředkem, který nám ukazuje, jaká je hodnota zboží nebo hodnota práce atd. Ale tohle přehnané povýšení má za následek, že se soustředíme jenom jedním směrem, takže nám pak utečou další důležité aspekty, jako je dlouhodobost, výhled do budoucnosti nebo stabilita.

Problém je ten, že my se honíme často zcela zbytečně! Protože vnímáme jako úzus a společenský standard, že rodina má mít dvě auta (obě na leasing) a byt nebo lépe dům (na hypotéku), a to je ten začarovaný kruh sebeútlaku, v němž se pohybujeme. Nás a nejenom nás, ale celý ten západní svět drtí vlastně tyto mandatorní výdaje. A to je de facto nový způsob nevolnictví, když ve společnosti vytvoříte přesně tuto atmosféru, kdy mnoho zbytných a zbytečných věcí je vydáváno za nutnost.

Dosti pravděpodobně se ale budeme muset vzhledem k černým ekonomickým vyhlídkám beztak uskrovnit…

To máte pravdu a já si právě myslím a doufám, že to bude ta příležitost, kdy si dokážeme sednout a říct si, tak tohle nezbytně a nutně k životu potřebujeme – a všechny ostatní věci jsou zbytné, to jest můžeme je vcelku bez větších problémů oželet.

Změnil se za ty 2 roky doby covidové nějak hodnotový žebříček české společnosti?

Do značné míry nepochybně ano, ale ono to přichází často ku příkladu ve věci vkusu a estetického vnímání světa, aniž by tomu musely předcházet nějaké hlubokomyslné úvahy, myšlenky a debaty.

Do pozadí pod vlivem covidu a nyní války na Ukrajině ustoupil boj proti globálnímu oteplování. Co s těmi myšlenkami dnes, budou je lidé v kontextu ekonomické nestability a stále ještě trvajících restrikcích, které nám ztrpčovaly život přes dva roky, poslouchat? Budete méně spotřebovávat, méně létat, méně jíst maso, tlačit na ukončení existence uhelných elektráren? 

Podle mého názoru je to krok dobrým směrem. Můžu říct, že jsem si sám řekl a doporučil i ostatním, aby přestali žít tím plýtvavým způsobem života, kupříkladu, aby omezili létání letadlem atd.

Ale samozřejmě že tyto myšlenky skutečně ustoupily hrozbám existenčního charakteru, jež jsou záležitostí každodenního života. A když slyšíme zcela vážně od ekonomů, že během půl roku se naše životní náklady zvýší asi o třetinu, tak to by bylo za normálních okolností téma, které by vyhnalo lidi do ulic. Teď jsme ovšem díky zmiňované Ukrajině přece jen semknutější, a tím také odolnější.

Pro mě osobně je ukrajinská krize pokračování krize covidové.

Dost často se skloňuje také termín klimatická tíseň. Obavy z covidu ji možná mnohým vyhnaly z hlavy, ale stále existuje, zejména u mladých. Souhlasíte se mnou?

Tahle tíseň tu samozřejmě byla, je a bude a dá se interpretovat jako smutek z toho, že některé věci už se zkrátka nevrátí. Najednou ten svět, který jsme měli za bezpečný domov, je jiný, necítíme se v něm bezpečně, ani si nejsme jisti, jaká pravidla v něm platí. 

V jednom rozhovoru jste řekl: „Já mám jedno trvalé přání, a to je, aby zůstal zachován tmel společnosti, aby zde zůstal uchován takový ten rozumný klid a smír společnosti, kde problémy sice existují, ale je stále možné si je vyříkat.“ Jeví se vám česká postcovidová společnost, která navíc momentálně čelí přílivu uprchlíků z Ukrajiny – jako smírná, klidná a schopná vše racionálně zpracovat a vyřešit?     

Na to se bohužel těžko odpovídá, protože o těch věcech hovoříme v jakémsi mezidobí, kdy ještě není jasné, co se bude přesně dít. 

Ale stačí se podívat na problém těch ukrajinských uprchlíků, kteří tu dost pravděpodobně zůstanou a nezřídka i navždy. A tady bude důležité, zda si k nim ta společnost hned od počátku dokáže najít cestu a samozřejmě naopak. 

A ať se to komu líbí, nebo ne, ta ukrajinská mentalita je velmi podobná ruské, takže s tím je třeba počítat. Vytváří se tady jakýsi sňatek z rozumu nebo z nutnosti, který bude určitě dlouhodobý a byla by škoda, kdybychom si ho nějakým způsobem poškodili.     

Jak bude podle vašeho názoru dál pokračovat program Green Dealu?

Domnívám se, že Zelený úděl nepochybně dozná v praxi jistých změn, i když tím, kdo byl v tomto ohledu vlastně prvním hybatelem věcí, byly banky, které nechtěly podporovat neperspektivní projekty – a na tom se nic nezmění. Ovšem v té ideologické rovině má a bude mít ten plán už celou řadu trhlin a překážek.

Pane Cílku, taková praktická otázka závěrem. Vzhledem k tomu, že o elektromobilech říkáte, že jde o jeden velký omyl – kdybyste si teď kupoval automobil, jakému typu pohonu byste dal přednost?

Víte, jak říká můj kamarád, který provozuje autoservis: Ta nejlepší auta už byla. Takže já bych i vzhledem k tomu zvolil nějaký diesel nebo benzinový motor trošku staršího data výroby, kde by těch elektronických funkcí, jež mohou podlehnout zkáze, tedy poruše, bylo o poznání méně, než je tomu u těch současných automobilů.