Co říkáte závěrům poslední Evropské rady týkající se uprchlíků? V závěrečném dokumentu summitu EU se praví: „Všechny členské státy odsouhlasí na základě konsenzu do konce července rozdělení (40 000) takovýchto osob (z Itálie a Řecka), s ohledem na specifickou situaci členských států.“

Znamená to, že navrhovaný plán Evropské komise z doby před dvěma měsíci, známý pod heslem „kvóty“, se de facto jednorázově prosadil, i když s jinou terminologií. Mediálně projevovaný odpor vůči přijímání migrantů nebyl tedy míněný až tak vážně. Od počátečních silných slov proti imigraci se nakonec rychle přešlo k opaku těchto slov, přičemž všichni se tváří vítězně.

Navzdory tomu upuštění od terminologie kvót hodnotím jako ne bezvýznamný úspěch. O kvótách se totiž v plánu komise hovořilo jako o od nynějška pravidelné metodě distribuce migrantů po celé EU. Takto je dohodnutá jenom distribuce zmíněných čtyřiceti tisíců.

Myslím, že vzpoura proti kvótám byla jakousi vzpourou proti administrativnímu přístupu komise, za nímž se skrývala bezradnost. Když se neví, co s utečenci, vymyslí se schéma jejich rozptýlení po Evropě. Úměrně podle HDP a počtu obyvatel. Úředníci dokázali, že ovládají rovnici nazývanou trojčlenka.

Jak probíhá debata o imigraci na Slovensku?

Liberální média jsou většinou ideologicky proimigrační a postarala se o klima, ve kterém je neradno příliš mnoho hovořit o rizicích imigrace, neboť nálepka extremisty a fašisty se na diskutéra nalepí velmi rychle. V čase, když je to celoevropské téma, se běžně objevují i názory typu „nehovořme o imigraci, neboť problémem Slovenska je jeho vláda“ a tak dále. Připouštím, že slovenská vláda může být pro Slovensko problém, ale aby se kvůli ní nemělo hovořit o imigraci, je už skutečně nesmyslné.

Občas probíhají veřejné protesty proti imigraci. Jejich problémem je, že organizátoři nejsou respektovanými osobami a nejsou schopní takříkajíc intelektuálně zvládnout téma ve smyslu předestření nějakých řešení. Kromě toho po konání takovýchto shromáždění liberální média křičí: „Podívejte se, ne imigrace je problém, ale tito její odpůrci jsou problém!“ Podporovatelé i odpůrci imigrace se často z neznalosti dopouštějí zamlžování hlavního problému imigrace.

Ano? Jakého?

Tím je zneužívání azylového řízení. Migranti, jejichž distribuci organizuje Evropská komise, jsou migranti, kteří požádali o azyl. Všechny země EU před desetiletími přistoupily k mezinárodním dohodám o azylu. Migrant, který přišel nelegálně na území země EU a zakřičí „Azyl!“, tímto svůj pobyt okamžitě zlegalizuje, a začne s ním azylové řízení, které má prokázat, zda jde o osobu, která je ve své vlasti pronásledovaná. Většina žadatelů však pronásledovaná není a můžeme diskutovat, zda to je šedesát anebo devadesát procent žadatelů. A faktem je, že je lákají bohaté státy EU, ne východoevropské země. Proto žadatelé o azyl hromadně nedodržují svoje povinnosti azylanta, například povinnost vyčkat v azylovém zařízení na výsledek azylového řízení. Seberou se a odcházejí na Západ.

Chápejte, nikdo tu neříká, že člověka, kterému doma hrozí smrt anebo dlouholeté vězení, je třeba vrátit domů. Hlavním úkolem EU je oddělit skutečné azylanty od ekonomických migrantů, kteří se jen chtějí mít lépe. Na takovéto oddělení chybí chuť. Mezi politiky i v médiích.

Jak to?

Uvedu příklad. Na Slovensku byl za 22 let samostatnosti udělený azyl asi 650 osobám. Toto číslo se paušálně označuje za nízké. Nikdy jsem neslyšel o konkrétním případě, na kterém by se ukázalo, že dotyčný měl dostat azyl, a nedostal ho. Fakt, že žadatelé si zpravidla v azylovém zařízení jen odpočinou a potom Slovensko opustí, čímž řízení končí, se nezmiňuje.

Taktéž když čteme plán Evropské komise, cítíme v něm neochotu pojmenovat problém zneužívání azylu. Prosím, v Sýrii je válka, můžeme diskutovat o Eritreji, ale přece zprávy hovoří o tom, že do Itálie se na člunech valí lidé ze států subsaharské Afriky, o kterých bych si netroufl říct, že pronásledují své občany.   

V situaci současného masivního migračního pohybu je třeba dostat azylové řízení ven ze členských států na mimoevropské území po dohodách s africkými státy. EU ale organizuje opačný proces, tedy distribuci. Schengenská hranice přestává být hranicí, a to ruinuje důvěru lidí v EU.       

Jaké jsou názory slovenské veřejnosti?

Veřejnost se imigraci intuitivně brání. Je třeba uznat, že v diskusi někdy chybí znalost faktů a akutnost hrozby pro Slovensko se zveličuje. Jednorázové přijetí několika stovek imigrantů totiž doopravdy není nic fatálního. Skrze slovenské azylové zařízení přešlo za 22 let 60 tisíc žadatelů o azyl, aniž si toho slovenští občané všimli. Můžeme očekávat, že když přijmeme ten kontingent migrantů, za pár měsíců z nich na Slovensku nezůstane ani půlka. Problém je v dlouhodobé celoevropské neschopnosti vrátit ty, kteří zneužívají azyl, do zemí jejich původu.

Je potlačena racionálnost diskuse a rozmáhá se emotivnost. Jako příklad bych uvedl reportáž z útěku rodiny syrského obchodníka z Egypta, která byla uveřejněná ve slovenských i českých médiích. Mediálním popisem dramatu útěku dokážete vzbudit sympatie čtenáře či diváka i vůči gangsterovi, natož pak vůči rodině s malými dětmi. Potom se dovídáme o názorech obchodníka. Není známé, že by byl v Sýrii pronásledovaný, byl však odpůrcem Asadova režimu. Svůj byznys přenesl do Egypta, kde sympatizoval s vládou Muslimského bratrstva, a byl nešťastný po pádu Mursího vlády. Syrský obchodník je tedy proti těm, kteří jsou hrází proti islamismu a radikalismu. Jeho politické názory jsou přesně ty, které způsobují tu katastrofu na Blízkém východě včetně exodu milionů. Nic v příběhu nenasvědčuje, že by měl právo utéci do Evropy. Ale naší mediální kultuře jde ne o rozum, ale o každodenní příděl emocí.