Senát již před časem schválil váš návrh zákona o veřejné službě a poslal ho do Poslanecké sněmovny jako senátní návrh. Můžete připomenout ty základní principy, v čem ten zákon spočívá?

Je zde armáda nepřizpůsobivých občanů, Cikánů. Ti se většinou či z velké části válí na dávkách a nechodí dělat, neodvádí vůbec nic pro stát. A základní princip je v tom, že veřejná služba by měla ty lidi motivovat, aby aspoň dvacet či třicet hodin měsíčně šli něco dělat. Vstát z postele či gauče, sebrat koště a třeba aspoň zametat. Je potřeba, aby aspoň něco dělali a jejich malé děti viděly, že jejich rodiče musí vstát, jít do práce, a ne že se válí doma na sociálních dávkách. Takhle to povalečství a žití na sociálních dávkách akorát přechází z generace na generaci a stalo se z toho jakési jejich „řemeslo“, které se dědí z otce na syna a z matky na dceru.

Za tu práci by dostávali odměnu. Musíme si uvědomit, že oni neplatí sociální a zdravotní, ale služby od státu ve zdravotnictví a podobně čerpají. Dále dostávají další doplatky, příspěvky na bydlení, na děti a tak dále. Podle odhadů nás jeden nezaměstnaný v průměru stojí deset až 15 tisíc korun měsíčně. Někdo z těch, kteří toto nevědí, namítají, proč by neměli dostat za veřejnou službu daleko víc, ale oni už teď dostávají dost peněz a nedělají vůbec nic. A pracovat dvacet či třicet hodin měsíčně je nezabije. Normální lidi dělají 160 či 170 hodin za měsíc.

V čem je změna?

Původně veřejná služba byla nastavena tak, že ten, kdo vykonával veřejnou službu, navýšily se mu sociální dávky. V době, kdy byl ministrem práce Jaromír Drábek, tak se veřejná služba změnila tím způsobem, že po dvou nebo třech měsících ten, kdo nezačal vykonávat veřejnou službu, byl vyřazen ze systému poskytování dávek, takže vůbec nedostával dávky v hmotné nouzi. Bylo to sankční opatření. Ústavní soud toto shodil, protože říkal, že jde o donucování k tomu, že lidé musí pracovat.

Náš senátní návrh vrací fungování veřejné služby tam, jak to fungovalo před rokem 2012. To znamená, že každý člověk, který se dostane do nějaké finanční nouze, má půl roku na to, aby si našel zaměstnání, a dostává peníze ve výši životního minima. Po dalším půl roce je ta finanční částka snížena na existenční minimum, a nebo ten nezaměstnaný začne vykonávat veřejnou službu a ta dávka od státu mu zůstává ve výši životního minima, čili se mu nesníží. Takže člověk, když bude vykonávat veřejnou službu, nemusí spadnout na existenční minimum. A jedná se o dvacet či třicet hodin v měsíci a dle počtu hodin, které si zvolí, se ta dávka navyšuje.

Existenční minimum je zhruba 2200 korun měsíčně a životní minimum je kolem tří tisíc a pokud osoba žije sama, je to 3400 korun. Ale musíme si uvědomit, že ti lidé navíc dostávají příspěvky na bydlení, doplatky na bydlení a jednorázové sociální dávky či také přídavky na děti.

V jaké fázi legislativního procesu ten návrh nyní je?

V Senátu byl ten zákon schválen prakticky jednohlasně, protože je nás tu mnoho starostů, místostarostů, zastupitelů a lidí z normálního života. Bohužel v Poslanecké sněmovně se to už dva roky zablokovalo. Prošlo to prvním čtením, sociálním výborem, který to schválil, ale na druhé čtení stále čekáme. Stanovisko vlády k návrhu zákona bylo neutrální. Už jsme byli čtyřicetkrát povoláni do sněmovny, že to přijde na plénum. Bohužel současná vládní garnitura má asi úplně jiné priority a toto nechce řešit. Takže vláda na jedné straně dokázala přitvrdit vůči živnostníkům, kteří ten stát skoro nic nestojí. Ale armáda nezaměstnaných stojí ročně 20, 30, 40 miliard, ale to nikomu z vlády asi nevadí. Takže ten kdo pracuje, ten jim vadí, a ten kdo nepracuje, je podle nich výbornej. Toho nechají v klidu žít, pobírat dávky a flákat se dál.

Navíc k tomu senátnímu návrhu už byly předloženy pozměňovací návrhy za ČSSD, které by měly tu dávku ještě zvýšit, pokud by člověk veřejnou službu vykonával. Takže by to nebylo o 600 či 800 korun, jak navrhujeme v našem senátním návrhu, ale aby se zvýšila ještě mnohem víc a aby dosahovala až minimální mzdy, tedy 9900 korun. Takže v podstatě by veřejnou službu chtěli povýšit na úroveň mzdy. To je ale nesmysl, protože buď člověk řádně pracuje a je zaměstnán, a nebo bere dávky od státu a přitom vykonává veřejnou službu, aby nespadl z životního minima na existenční minimum. Účelem je, aby ten člověk úplně neztratil pracovní návyky.