Jaká je podle vás informovanost mladších lidí o minulém režimu. Myslíte si, že s nimi rodiče nebo učitelé na toto téma mluví? A co politici, dokážou informovat veřejnost?

Mnozí politici jsou s minulým režimem přímo či nepřímo svázáni. Podívejte se jen, jak se dnes náš vrcholný představitel snaží relativizovat agresi Moskvy vůči autonomnímu státu, jakým je Ukrajina. Bohužel u vesla sedí i mnozí další, kteří si zadali… Pak je hlas těch, kteří obhajují demokratické konzervativní či liberální hodnoty, jen pramálo slyšet. Navíc Kreml přes různé „dokumenty“, ale i přes sociální média pracuje na zatemnění pravé podstaty Pražského jara. Takovéto vidění světa je úsměvné, ovšem jen do té doby, než si uvědomíme, že mladá generace vlastně o této době ví jen málo, pak ten úsměv poněkud ztuhne.

Mnozí rodiče dnešních mladých lidí se velmi rychle normalizovali a období po roce 1968 jim připomíná vlastní morální selhání. A informace od učitelů? Vždyť to je to samé. Žáci se na jednotlivých stupních školy dozvědí třikrát, jak se lovili mamuti, a na moderní dějiny „nezbude“ čas. Učitelé si tak často zjednodušují život, než aby se pustili do živých dějin. Co kdyby se jich žáci začali ptát, jak jste to udělali, že vás nevyhodili z práce?

Myslíte, že by se mohly události z roku 1968 opakovat?

V takovéto podobě určitě ne. Na druhou stranu jsme ale svědky dlouhodobě narůstajících imperialistických choutek šéfa Kremlu. Co začalo Čečenskem a Gruzií, nemusí skončit Ukrajinou a Sýrií. Putinovské Rusko dlouhodobě vede proti evropským zemím úspěšnou propagandistickou kampaň, množí se kyberútoky, vzdušný prostor pobaltských zemí je „navštěvován“ ruskými vojenskými letadly. Navíc Rusko se na Ukrajině zdokonalilo v hybridní válce. A tento druh špinavé války může být hrozbou, primárně pro Pobaltí. Co se týče nás samotných, jsme relativně daleko od ruských hranic – byť stále ve sféře ruského vlivu – nás ohrožuje především neschopnost vyrovnat se s normalizací, která se stala naším dalším morálním Mnichovem. Ve společnosti je patrná neschopnost čelit hulvátství těch, kteří si berou, aniž se ptají. Stále kolem sebe slýchám výzvy k občanské pasivitě, jak je ta politika špatná a slušný člověk se o ni nezajímá… To jsou skutečné hrozby.

Někteří lidé tvrdí, že prezident Zeman je „proruský“. Vidíte ho také tak, a pokud, tak v čem?

Bohužel musím souhlasit. Mně ale nevadí ani tak samotný onen proruský postoj, spíše že je vysloveně patolízalský. Vždyť kolikrát musel být sám Putin překvapen, jak vehementně se Zeman snaží. Patrné je to na vpádu ruských vojsk na Krym a následné válce na východě. Zeman tehdy zpochybňoval účast ruské armády, kterou Putin sám nakonec přiznal. Zeman nevynechá příležitost, aby se nesetkal s ruskými představiteli včetně těch, kteří jsou naší BIS vyhodnoceni jako špioni. Větší problém jsou ale neformální vztahy. Prezident rád dá světu na odiv svou spřízněnost s Putinovým režimem, například když si v USA vybere k oslavě narozenin ruskou restauraci. Problémem jsou i „prezidentovi muži“, lidi, kterými se obklopuje, mají v Rusku silné ekonomické vazby a zájmy. A ruské, ale také třeba čínské peníze budou třeba, vždyť se nám blíží kampaň na prezidentské volby!

Některé nevládní organizace dokonce tvrdí, že prezident Miloš Zeman je schopen nás vytrhnout z Evropské unie a převést do náruče Ruska, a proto budou tak důležité příští prezidentské volby v roce 2018. Je to reálné, nebo jde spíše o kampaň proti nynější hlavě státu?

Při tom, co dnes vidíme a slyšíme, nemůžeme mluvit o nějaké kampani proti Zemanovi, jeho proruská patolízalská orientace je prostě faktem. Určitě by ale prezidentská kampaň neměla být stavěna v duchu hesla: všichni proti Zemanovi. To mu může paradoxně nahrávat. A že Zeman umí pracovat s veřejným míněním, to už mnohokráte prokázal. A co se týče samotné otázky, zda je Zeman hrozbou pro polistopadovou prozápadní orientaci? Na takovou změnu musejí být dva: prezident a vláda. Ptejme se spíš, kdo bude příštím premiérem. Pokud Hrad a Strakova akademie najdou společnou řeč, byla by taková hrozba reálná.

Někteří lidé považují za největší hrozbu právě Rusko, jiní ale zase třeba Spojené státy, další Islámský stát. Jak to hodnotíte vy?

Říká se, hoď kamenem, kdož jsi bez viny… Těžko ukazovat na někoho prstem. S Islámským státem je to jednoduché, ten ani nijak nezastírá, že je nepřátelský a jeho cílem je zničit demokratickou Evropu. USA a dnes znovu i Rusko jsou velmoci a velmocenská politika bývá špinavá. Pořád ale zůstává historická zkušenost, která nám ukazuje, že spolupráce s USA byla pro nás přínosem. S Ruskem takovou zkušenost nemáme a Moskva se bohužel ani nijak nesnaží.

Jsou ale také názory, že by nás mohlo Rusko v případě potřeby zachránit. Připouštíte takovou situaci?

Doufám se, že jedna taková zkušenost už nám stačila!

Český bloger Petr Michalů, který požádal letos na jaře o politický azyl v Ruské federaci, tvrdí, že obyčejní Češi mají Rusko rádi. Ovšem oficiálně máme být nepřáteli. Jak to podle vás je?

To jsou takové ty proklamace. Vzpomeňte si na události kolem průjezdu amerického konvoje. Na sociálních sítích to bouřilo protiamerickými postoji. Nakonec ale Američany vítali nadšení lidé…

Michalů také vadí, že NATO o Rusku mluví jako o hrozbě pro celý civilizovaný svět, přitom Rusko tento svět zachránilo od Hitlera. Také to, že českým dětem cpou do hlavy, že nás osvobodili Američané. A rozčiluje ho to, že Turecko je údajně náš odvěký spojenec a slovanské Rusko náš nepřítel. Co se dá k těm jeho výtkám říci?

Musím připomenout, že to byl právě Stalin, kdo na počátku stvrdil s Hitlerem pakt o rozdělení sfér vlivu. A nebýt vpádu nacistů do Sovětského svazu, následovaly by jen další Katyně. Patrné je také, že Sověti neměli zájem na pomoci nekomunistickému odboji a mnohdy zpomalovali svůj postup, zatímco Američané marně vyhlíželi Rusy na demarkační linii, za kterou nesměli. Vzpomeňme jen na frustraci Pattona, který se nemohl vydat Praze na pomoc. Takže co se dá k jeho výtkám říci? Je třeba se vrátit do školní lavice, vzít si učebnici dějepisu a odložit Haló noviny.

Jak bychom se měli dívat na období 1968 až 1989 v naší společnosti?

Je to pro nás velké ponaučení. Uvěřili jsme politikům, kteří nás v Moskvě zaprodali podepsáním moskevského protokolu, a umožnili tak začátek normalizace. Po obrovském a masovém vzedmutí vlny občanské neposlušnosti lidé velmi rychle ohnuli hřbet a začali podepisovat tu vázací akt, tu antichartu… Jen aby nepřišli o sociální „výdobytky“. A když k tomu přidáme neschopnost polistopadového režimu vyrovnat se s komunistickou minulostí a potrestat zločiny komunismu, nemůžeme se divit, že kolem nás se dodnes děje tolik nemorálnosti. Přesto každá sebesmutnější doba má své hrdiny, měli bychom proto vzpomenout Františka Kriegla, který se na rozdíl od dalších soudruhů, jakým byl třeba opěvovaný Dubček, nenechal zastrašit a moskevský protokol nepodepsal.