Proč se zabývat kontrafaktuálními dějinami, nejde o druh intelektuálního obžerství a fantazírování?

Kontrafaktuální dějiny představují přemýšlení o historických možnostech, které nenastaly, ale jejichž potenciální přítomnost v dané rozhodující historické události intenzivně cítíme a emotivně prožíváme. Gilbert Keith Chesterton kdysi napsal, že dějiny Anglie devatenáctého století jsou dějinami revoluce, k níž nedošlo. Na rozdíl od Francie neproběhl v Anglii krvavý revoluční výbuch, který by smetl vládnoucí režim, ale tato hrozba zde podle Chestertona neustále existovala. Anglická společnost si to uvědomovala, což ovlivňovalo její chování. Nemusíme ale chodit daleko, my sami se několik desetiletí zabýváme příležitostmi a možnostmi, jež by vzešly z války mezi Československem a Německem v roce 1938, která se nikdy neodehrála. Kontrafaktuální imaginace je vzpourou proti osudovosti dějin a historickému fatalismu. Je to užitečné a zdravé intelektuální cvičení, které nás učí vnímat potenciál historického okamžiku a aktivně se na dějinách podílet. Kontrafaktuální přemítání sbližuje historické vyprávění a krásnou literaturu. Toto pouto je velmi důležité. Například i jeden ze zakladatelů moderní historiografie Leopold von Ranke prohlásil, že historické romány Waltera Scotta reprezentují pravdivý popis dějin.

Kontrafaktuální literatura se objevila počátkem dvacátého století, kdy byl jejím průkopníkem velmi uznávaný historik George Macaulay Trevelyan. V roce 1931 vyšel v Londýně sborník kontrafaktuálních esejí, do něhož kromě Gilberta Keitha Chestertona nebo André Mauroise přispěl i Winston Churchill. Mimochodem, Churchill se zabýval vývojem, který by nastal, jestliže by Jih zvítězil nad Severem v americké občanské válce. Podle Churchilla by Konfederace, Unie a Velká Británie posléze vytvořily jednotnou anglosaskou mocnost, která by zabránila vzniku první světové války.

Čím jsou specifické české scénáře „jiných“ dějin?